Komunita Sant'Egidio ve Vítkově

Vydání: 2010/31 A.L.Stříž, 30.7.2010, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Na začátku byly zápalné láhve, zničený dům a zmrzačené romské dítě. Dnes je severomoravský Vítkov po Praze a Brně dalším místem v Česku, kde komunita Sant’Egidio pracuje s těmi nejchudšími. Proč? „Protože to má smysl – a mimoto je to i velká legrace,“ říká v rozhovoru o vítkovských aktivitách Sant’Egidia členka komunity KRISTINA KOLDINSKÁ.

Kdy jste se do Vítkova vypravili poprvé?

Ten nápad přišel hned poté, co jsme se loni v dubnu dozvěděli o tom žhářském útoku: zhruba čtrnáct dní nato jsme odjeli Sivákovy navštívit. Z médií jsme věděli, že je máme hledat v azylovém zařízení, což byla taková zamřížovaná kůlna se dvěma místnostmi, a doma byla jen babička se třemi staršími holčičkami, protože maminka s popálenou Natálkou byly v nemocnici a tatínek právě ve vězení. A my jsme zazvonili a řekli jsme něco jako „Dobrý den, my jsme z Prahy a přijeli jsme vám říct, že je nám moc líto, co se vám stalo“ – a babička na to zareagovala: „No tak pojďte dál!“ Začali jsme si s holčičkami hrát, a jak už to u Romů bývá, během chvíle se tam sešlo asi čtrnáct dětí, zpívali jsme, tancovali – a když jsme pak odjížděli, shodli jsme se, že zůstat jen při jednorázové akci by byla velká škoda.

Napodruhé už to ale nebyla jen soukromá návštěva…

Před druhým výjezdem loni v létě jsme se zkontaktovali s místní školou, kterou navštěvují převážně romské děti a kde je fantastická paní ředitelka Jitka Jakubíková. Ta nám ve všem vyšla úžasně vstříc, dala nám klíče od školy, nechala nás tam spát… Díky tomu jsme tam mohli zorganizovat pro děti – bylo jich nakonec ke čtyřiceti – takový minitábor, jehož hlavní náplní byly různé hry a sem tam nějaká didaktická činnost. Za těch pár dní jsme se do těch dětí doslova zamilovali – a pak už nám přišlo přirozené jet tam znova a znova, také proto, že se pokaždé zeptaly: „A kdy zase přijedete? A co budeme dělat?“ Tak jsme přijeli zase na podzim, v zimě jsme tam pak udělali náš tradiční vánoční oběd. Zatím naposledy jsme tam byli letos po Velikonocích a letní „Škola míru“, jak komunita Sant’Egidio říká všem svým aktivitám s dětmi, tu proběhne v půlce července.

Jak vás vítkovské děti přijímají a co je nejvíc baví?

Přijímají nás skvěle, vždycky se na nás moc těší a postávají před školou už aspoň hodinu před naším příjezdem. Mimochodem oproti populární představě o Romech žádné z těch dětí nikdy nenapadlo se nás zeptat, jestli bychom jim nedali peníze nebo cokoliv jiného. Podle mě je to tím, že jsme si s nimi hned napoprvé začali hrát, zpívat a tancovat. Tohle ty děti totiž nemají – žádný dospělý si s nimi nehraje a nemá moc možností se jim příliš věnovat. Podvědomě myslím oceňují i to, že pro ně někdo připraví nějaký program. Ten spočívá především v různých hrách, soutěžích, zpívání, pohybových aktivitách nebo výtvarných činnostech. Pro letní tábory vymýšlíme i jednotné téma, loni to byl „Svět“ a složili jsme si k tomu i svoji písničku, která nás celým programem provázela a kterou si ještě pořád společně zpíváme. Letos plánujeme být s dětmi více ve třídách – ne proto, že bychom měli jakékoli ambice hrát si na učitele, ale chceme se s nimi pobavit o věcech, které jsou pro ně důležité, nalít jim do hlaviček nějaké základní znalosti – a ty si pak společně vyzkoušet při venkovní bojovce.

Starší dcery paní Sivákové se účastní vašich aktivit, s jejich maminkou jste v kontaktu. Jak se rodina vzpamatovává z loňského brutálního útoku?

Paní Siváková je jeden z nejmilejších, nejpřívětivějších a také nejpokornějších lidí, které jsem kdy potkala, a opravdová máma se vším všudy. Shodou okolností je také bývalou žačkou školy, kam dojíždíme, paní ředitelka ji tudíž velice dobře zná a říká, že tam patřila mezi nejchytřejší žáky. Jinak je pro ni myslím velmi obtížné zvládat zájem médií a to neštěstí prožívá velice těžce. Natálka se dodnes může pohybovat jen po kolenou, postupně jí odumírají prstíčky, na těle nemá jediné zdravé místo a prakticky pořád je pod narkózou. Maminka i sestřičky se k ní chovají opravdu velice krásně a snaží se ji nijak nerozrušovat, ale to trauma si celá rodina ponese po celý život.

Jak se na rodinu dívají sami Vítkovští?

Je to smutné, ale jak na straně bílých, tak i u některých Romů panuje obyčejná materiální a naprosto neodůvodněná závist. Sivákovi si samozřejmě hmotně polepšili – dřív bydleli se čtyřmi dětmi a prarodiči ve dvou místnostech, teď si ze sbírek pořídili a svépomocí opravili domek kus za Vítkovem. To vidí všichni, ale nikdo už nevidí, že Natálka bude poznamenaná opravdu do konce života. Kdyby si třeba zlomila nohu, zahojí se jí to a časem možná na všechno zapomene. Ale takhle bude pořád všem připomínat, co se tu před rokem stalo.

Nepřipadá si vaše komunita ve Vítkově trochu jako „bohatí bílí misionáři z velkoměsta“?

Velmi záleží na tom, jestli ze sebe člověk něco dělá, nebo ne. To, že pocházíme z jiného prostředí, máme jinou historii a jsme mnohem bohatší než všichni, s nimiž se tam stýkáme, je zkrátka fakt a není na místě ho zapírat. Ale kvůli tomu ještě není potřeba si myslet, že když pocházím z jiného světa, nebudu se umět do toho jejich vtěsnat. Ostatně komunita Sant’Egidio přesně takhle vznikla, když lidé kolem Andrey Riccardiho – bohatí a vzdělaní intelektuálové z 60. let – začali chodit na periferii Říma, kde žily děti, co se v deseti letech neuměly pořádně podepsat. Tohle je něco podobného. Oba světy se mohou krásně potkat a prolnout, pokud se ty sama nechováš nepřístojně – to znamená hloupě. A tak jeden den chodím v kostýmu a na podpatcích po fakultě a zkouším studenty – a druhý den si natáhnu džíny, obuji tenisky a půjdu si sednout k Romům na zem – v případě těch vítkovských na koberec a v případě albánských Romů, kam také pravidelně jezdíme, na holou dlažbu, protože tam nic jiného nemají.

Jaký to má podle vás smysl?

Především mě to baví. My sami si to užíváme, protože spolu můžeme být jako komunita čtyřiadvacet hodin denně. A také ty děti jsou skvělé – o chudých dětech je obecně známo, že jsou velice přítulné a vděčné za nejobyčejnější lidský kontakt. A zároveň jsou naše vítkovské aktivity znamením pro celé to město. Když s dětmi děláme bojovku a chodíme s nimi ulicemi, lidé nás pozorují a je vidět, že přemýšlejí. Svým způsobem tak přispíváme k tomu, že se společnost stává trochu lepší. A kromě toho mi to všechno dává i velice silný pocit, že tak strávím v životě pár hodin, které mají smysl.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay