Když vysvědčení píší rodiče

Vydání: 2007/35 Hurá, škola začíná, 28.8.2007, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

Ranní vstávání do školy, psaní úkolů na poslední chvíli či běh s nezavázanými tkaničkami a hrůzou v očích, že už bude po zvonění. Chtělo by se říct: Kdo z nás to někdy nezažil? Dnes už se ale takové děti dají najít. Jsou to ty, jejichž rodiče se rozhodli, že vezmou vzdělávání svých ratolestí do vlastních rukou a praktikují s nimi takzvanou domácí školu.
Po rozlehlém bytě s výhledem na skály Prokopského údolí pobíhá několik dětí a do kuchyně s velikým jídelním stolem doléhá brnkání na klavír. Za chvíli přibíhají tři kluci a shánějí se po míči – chtějí si jít se strejdou zahrát na zahradu fotbal.
Nejstaršího z nich, desetiletého Davida, manželé Ucháčovi doma vyučují již čtvrtým rokem. Když stáli před rozhodnutím, jestli syna dovážet do centra Prahy, kam to mají poměrně daleko, nebo ho dát do místní školy, která se jim příliš nezamlouvala, rozhodli se nakonec pro domácí vzdělávání. „Několik našich známých již v té době doma vyučovalo, a tak jsme měli představu, do čeho jdeme. Rozhodli jsme se tak i přesto, že tento druh vzdělávání znamená pro většinu rodin značnou oběť: když totiž manželka zůstane s dětmi doma, přichází rodina kvůli státní politice rovné mzdy o polovinu příjmů,“ říká Radim Ucháč.

Nezkazit se
Oba rodiče byli zpočátku vedeni také myšlenkou, že by se jejich syn mohl ve škole zkazit, ta ale postupem času ustupovala do pozadí a začínali vidět na domácím vzdělávání jeho hlavní pozitiva. Mezi plusy domácího vyučování patří mimo jiné udržování blízkých vztahů v rodině – díky tomu podle manželů Ucháčových dochází mnohem méně k mezigeneračním konfliktům mezi rodiči a dětmi. V neposlední řadě jde také o kvalitu vzdělání, kterou chtějí dětem poskytnout. „Kdybychom měli peníze na to, abychom jim mohli zaplatit nějaké kvalitní lyceum, pak by do něj určitě chodily. Ale nemáme je, a tak je pro nás domácí škola nejkvalitnější formou vzdělávání, kterou dětem můžeme umožnit,“ dodává pan Ucháč, jenž pracuje z domova a své děti učí latinu a náboženství. Ke stolu přibíhá dvouletá Klárka – ráda by se vydala s bratry na zahradu. Rozpláče se, že nemůže, ale hrníček s pitím ji za chvilku utiší. Její osmiletá sestra Veronika, která bude nyní ve třetí třídě a učí se doma společně s Davidem, je právě se sestrami dominikánkami na týdenním prázdninovém pobytu. David i Veronika jsou přihlášeni do církevní školy sester voršilek a musí tam chodit na konci každého pololetí na přezkoušení. Škola dostává na každé doma vzdělávané dítě, které je k ní přihlášené, pouze čtvrtinu normativu, jenž dostává v celé výši na každé dítě navštěvující školu.
Od září se ke školákům přidá malý Jakub. „Když učíte jedno dítě, máte pocit, že to dá docela dost práce. Když už je dětí víc, učí se od sebe navzájem a je to snazší. Syn Jakub, s kterým v září začneme, už umí číst, psát a počítat do stovky. Budeme s ním muset zdokonalovat psaní, ale jinak už umí to, co se mají děti v první třídě naučit,“ říká tatínek pěti dětí.
Maminka Kateřina se s dětmi učí kromě latiny a náboženství vše ostatní. Každé ráno – než se s dětmi začnou věnovat výuce, si stanoví, co se ten den musí probrat a udělat. „Výhodou je, že nemáme na každý předmět nějaký časový limit. Když děti něco nechápou, nelimituje nás nějakých 45 minut a padla. Máme čas to probrat třeba za hodinu a půl. Starší dceru například hrozně nebavilo čtení a vůbec jí to nešlo. Ve škole by s tím měla určitě trápení. Potřebovala více času, než se v tom rozjela. Dali jsme jí ve druhé třídě celou sadu Letopisů Narnie, a to bylo to pravé, co ji chytilo. Přelouskala si je už skoro všechny sama,“ říká paní Ucháčová.

Učit po svém
Častou námitkou lidí proti domácímu vzdělávání je případná špatná socializace dětí. Rodiny, které doma své děti učí, ale nejsou oddělené od společenského života, spíše naopak. Ucháčovi se stýkají i s ostatními rodinami, které dělají domácí školu, čas od času některý z rodičů z vlastní iniciativy uspořádá společnou akci za poznáváním něčeho nového a připraví program. S několika dalšími rodinami se tak Ucháčovi nedávno vydali například na exkurzi do jaderné elektrárny Temelín.
„Myslíme si, že děti mají kontaktu s ostatními dětmi dost. Naopak se nám zdá, že díky domácímu vyučování toho stíhají odpoledne více. Učíme se tak do deseti, jedenácti hodin a pak mají do jedné volno, díky kterému si dostatečně odpočinou. Odpoledne tak v klidu zvládají řadu kroužků – chodí do sokola, na klavír, do skautského oddílu, do výtvarného kroužku – a to bychom ani my ani oni nemohli při normální docházce do školy zvládnout,“ souhlasně dodávají oba rodiče. Oba se také domnívají, že kolektivy dětí, s kterými se stýkají v kroužcích, jsou v jistém smyslu lepší, protože tam chodí děti, jež to či ono skutečně zajímá a baví. Angličtinu učí Davida a Veroniku maminka. Když ale žádný z rodičů cizí jazyk neumí, domluví se více rodin a jeden z rodičů, který cizí jazyk ovládá, ho vyučuje i děti z ostatních rodin.
„Při výuce hodně používáme pracovní sešity, učebnice jsme pořídili jen některé. Například prvouka se nám nelíbila, tak se jen podíváme, co by měly děti znát, a pak je to učíme po svém. Používáme také různé encyklopedie a k získávání některých informací i počítač,“ říká Radim Ucháč o praktickém průběhu domácí školy.
Každé pololetí musí rodiče také dětem psát vysvědčení. Zatím šlo vždy o slovní hodnocení, i když děti samy by raději dostávaly známky – je to pro ně jasnější. Nejstarší David si zatím nestěžuje na to, že by nechodil do školy jako většina dětí, a ani po tom nijak netouží. Mladší dcera se občas ptá, proč se učí doma, a ani by jí nevadilo, kdyby do školy chodila. Nebere to ale nijak tragicky. O tom, že děti někdy půjdou do školy, se s nimi rodiče doma baví. Jak dlouho budou ale dělat domácí školu, si nikdy nelimitovali. Až to zkrátka nepůjde – ať už z jejich strany, nebo to nebude vyhovovat dětem – půjdou děti do školy. Kdy to však bude, to nevědí. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay