Když odměna nejsou peníze

Vydání: 2011/4 Vládní reformy, 18.1.2011

Příloha: Doma

„Pracovat na mateřské“ není vždy totéž jako „chodit do práce“. O tom, proč si některé maminky dobrovolně a nezištně ubírají ze špetky volného času, který při dětech mají, jaké je řídit mateřské centrum a co všechno se přitom lze naučit, vypráví SILVIE JEŽKOVÁ, předsedkyně pražského občanského sdružení Rodinné centrum Letná.

Jak jste se dostala k vedení letenského centra a co to obnáší?

Centrum vzniklo před šesti lety z iniciativy několika zdejších matek, které se chtěly společně navštěvovat, ale měly už dohromady tolik dětí, že si nechtěly navzájem obracet byty vzhůru nohama (smích). Já jsem se tu objevila před několika roky jako čerstvá matka na kurzu poporodní jógy, potom jsem nabídla vedení odpoledního hudebního kroužku a záhy jsem fungovala také jako dobrovolnice: pomáhala jsem s chodem centra, hlídala děti v herně, vymýšlela dopolední programy… Když pak tehdejší předsedkyně odcházela, ostatní holky z vedení mě přizvaly do party, a protože předsedat někdo musel, zkrátka to tak dopadlo. Takže vyjednávám s úřady, komunikuji s radničními novinami, chystám a koordinuji naše akce, zvedám telefony a domlouvám kurzy nebo zájemcům o naše aktivity potvrzuji, že k nám mohou přijít, a podobně.

To všechno zadarmo?

Za odpolední kroužky lektoři dostávají symbolickou odměnu. Řízení centra, ačkoli znamená hodiny a hodiny práce, je ale skutečně dobrovolnické. Loni nám sice vyšel grant, ve kterém jsme mimo jiné pro sebe žádaly odměny, téměř všechny peníze jsme ale nakonec daly do rekonstrukce našich prostor. Kvůli penězům to žádná z nás nedělá. Pro mě je to zkrátka velmi smysluplná činnost, která mě naplňuje – lidé k nám chodí, líbí se jim tu, jsou tu spokojení. Navíc až na výjimky tu s sebou můžu mít svoje děti.

Profesí jste hudebnice, v centru se však zabýváte většinou dost odlehlými věcmi…

Ve vedení centra jsme všechny vysokoškolačky, každá z úplně jiného oboru – a každá také děláme něco trochu jiného, než jsme vystudovaly. Ačkoliv já už jsem kdysi alespoň spoluorganizovala jednu hudební soutěž, což mě bavilo i mi to šlo od ruky; ale dokud jsem koncertovala, nebylo k podobným věcem mnoho času ani příležitostí. Jiná matka z vedení je zase vědkyně, ale baví ji výtvarničina, a tak pro centrum tvoří plakátky. Učíme se tu vlastně nové věci a získáváme v nich praxi, i když to třeba není na profesionální úrovni.

Nehrozí vám tedy, že byste na rodičovské „zakrněla“?

Nemyslím si, že člověk na rodičovské zakrní, naopak se učí obrovskou spoustu věcí nejen kolem dětí, řeší nové situace, učí se improvizovat, organizovat nezorganizovatelné, vnitřně se poznává a nově vyrovnává sám se sebou. Zakrnět ovšem dočasně můžou třeba vaše vyjadřovací schopnosti – když jsem jako předsedkyně psala první oficiální email, trvalo mi to docela dlouho… Od té doby ale korespondenci, formulování textů do novin, na plakáty, pro úřady trénuju neustále. Někteří naši dobrovolníci jsou cizinci, takže si také průběžně procvičuju angličtinu. A když si jdu do centra zacvičit jógu k naší zahraniční lektorce, mám vlastně najednou sportovní i jazykový kurz, a ještě mi přitom někdo v herně hlídá děti (smích).

Kromě pravidelných programů centrum pořádá některé jednorázové akce pro širší veřejnost…

Snažíme se oživovat staré a vytvářet nové tradice. Každoročně tak organizujeme svatomartinský průvod s lucerničkami, zdobíme adventní věnce, máme masopust, velikonoční jarmark… Už počtvrté se letos na jaře sejdeme v Letenských sadech také k turnaji v kuličkách. Naše děti se tak seznamují s během roku, navíc těmito akcemi obohacujeme i místní kolorit: na letošních „lucerničkách“ ve Stromovce už se sešlo přes dvě stě lidí z okolí.

Vašemu centru, soudě podle jeho činnosti, nicméně určitě nejde jen o osobní rozvoj matek a dětí – aktivně se zapojujete do pomoci chudým, ohroženým nebo handicapovaným. Proč?

Tomu se věnujeme teď v posledních letech. Loni jsme uspořádali sbírku oblečení a hraček pro děti ze slumů v africkém Nairobi – pracuje tam neteř jedné z maminek, co sem chodí. Od ní jsme se dozvěděly, že si tam lidé místo bot uvazují k nohám sešlápnuté petlahve. Tudíž obnošené botičky po našich dětech mohly ještě udělat velkou službu. Podobné je to se starším oblečením, jež pravidelně shromažďujeme pro komunitu Sant’Egidio, která ho pak rozdává pražským bezdomovcům nebo chudým dětem v Albánii. Po loňských povodních na Moravě jsme zase zorganizovali benefiční akci pro postižené rodiny s dětmi a podobně. Proč? Všechno se to týká sociální oblasti a více či méně i rodin s dětmi, takže je to blízké nám i našim návštěvníkům. Nechodí k nám nijak bohatí lidé, ostatně také ceny za kroužky nebo vstupy na naše akce cíleně držíme na takové výši, aby si je matky na mateřské mohly dovolit. My pak po nich při charitativních podnicích také nechceme nějaké částky, ale věci, které už nepotřebují a které by jim už nevzali ani v bazaru, a přitom ještě mohou posloužit.

Co pro vás centrum znamená a co přináší vašim dětem?

Pro děti je to tu moc fajn, ačkoliv je jasné, že kdybychom sem nechodili, najdou si kamarády jinde. Prvního syna jsem ale měla ve věku, kdy moje kamarádky ještě zdaleka děti neměly, a bez téhle možnosti bychom byli dost izolovaní. Jinak je centrum tak trochu také prostředek k uskutečnění mých snů: zajímá mě určitá přednáška, aktivita – a díky centru mám zázemí k tomu, aby se zrealizovala. Takhle jsme tu teď měli pro mě velice přínosný cyklus přednášek o výchově Respektovat a být respektován. Kromě toho jsem tu už strávila tolik času a věnovala centru tolik péče, že ho beru bezmála jako svůj druhý domov. A nakonec: je nesmírně hezké a milé potkávat na ulici, u lékařky, v kostele místní lidi s dětmi a zjišťovat, že je vlastně už všechny znáte.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay