Karel Kotaz

Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 28.10.2004

Příloha: Doma

Narodil jsem se 4. 8. 1943 v Třinci. Hned po dokončení základní školy jsem začal pracovat v Třineckých železárnách jako slévač. Datum nástupu do práce si pamatuji přesně - 12. 11. 1957. Byl jsem malý a hubený (takový jsem vlastně pořád), a tak jsem musel vlézt do každé škvíry a jako nejmladší jsem také ze začátku dělal tu nejhorší, špinavou práci.

Celý život jsem v zaměstnání vdechoval spoustu prachu s křemíkem, a nyní pociťuji následky. Občas se mi špatně dýchá, mám dráždivý kašel, ale vlastně můžu být rád, že je to jen kašel, a ne něco horšího. V železárnách jsem se začal setkávat i s alkoholem. Víte, ono se tam pilo vždycky a hodně. Všichni o tom věděli, ale nějak se to přehlíželo. Až v devadesátých letech začaly přísnější kontroly. Právě alkohol byl v roce 1992 důvodem mého propuštění ze zaměstnání.

V roce 1966 jsem se oženil a narodila se nám dcera. V manželství jsme měli neshody, a tak bylo za 10 let rozvedeno. Manželka se ještě jednou vdala, ale její druhý manžel už zemřel. Dceru jsem po rozvodu vídal a alimenty jsem platil. Byt jsem přenechal manželce a vrátil se k rodičům. Život plynul docela klidně, pak mi ale zemřela matka, za 11 let i otec, já jsem byl propuštěný z práce a začalo to se mnou jít z kopce. Přestal jsem platit nájem – ono vyžít ze životního minima není žádná sláva. Ale dost mě stály cigarety a alkohol. Byt po rodičích jsem vyměnil za jiný, nižší kategorie, v části města s horší pověstí. Byl bez teplé vody, koupelny, s toaletou společnou pro dva byty. Nájem byl opravdu minimální, ale ani tehdy jsem jej neplatil. Nějak jsem si neuvědomoval, že mohou nastat potíže. V roce 1998 jsem se ale na základě soudního rozhodnutí musel vystěhovat, dluh činil asi 25 tisíc. Nevěděl jsem, kam mám jít. Na ubytovnu jsem neměl peníze. Od kamarádů jsem se dozvěděl, že ve městě funguje azylový dům, a tak jsem se odhodlal. Zrovna bylo volné místo. Ze začátku jsem si déle zvykal na nějaký režim - večerka, zákaz vnášení alkoholu, zákaz vstupu v podnapilém stavu, ale potom jsem musel uznat, že je to vlastně pro moje dobro. Začal jsem pomáhat s drobnými opravami a také chodím dobrovolně pracovat do kuchyně, nemám kdy myslet na hlouposti. S dcerou se prakticky nestýkám, vím ale, že má dva syny. Možná se do budoucna něco změní, k tomu je ale třeba udělat ten první krok, a odhodlat se k němu je moc těžké.

KAREL KOTAS, obyvatel azylového domu Bethel Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay