26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kamenolom Páně má svou oázu

30. 5. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/22 Financování cirkve, 30.5.2006, Autor: Jiří Mach

Příloha: Doma

Představte si faru, kde není farář, a kostel, kde nejsou mše. Vše by bylo prázdné a asi i pusté, kdyby zde již desátým rokem nežili ti, kteří sem přišli „ze světa“ - bývalí narkomani a alkoholici. V životě poznali kdeco: zažili hezkou řádku zklamání (sami často zklamali své nejbližší), šlo jim o život, prošli vězením a většinou také několikanásobnou léčbou závislosti v některém ze zdravotnických zařízení. Komunita Cenacolo Žibřidice, jak sami tvrdí, jim nabídla něco, na co už zapomněli: důstojnost, bezpečí, lásku a vzájemnou úctu.

Auto s nejlepším nákladem
„Snad ten kopec k faře vyjedeme. Po zimě a velké vodě jsou tam samé díry,“ říká za volantem dodávky, která zdolává poslední úsek cesty k cíli, vedoucí komunity Jiří Jakl. „Tohle auto vozí všechno - materiál, jídlo, oblečení, a když jedeme na mši svatou do Jablonného, má ten nejlepší náklad - naše kluky,“ usmívá se. Sám mohl vydělávat dobré peníze, ale rozhodl se jít do podniku z lidského hlediska předem ztraceného. Na místo, kde jsou lidi Bohu spíš dál než blíž, kostely tu dávno neslouží svému účelu a vůbec tu není na růžích ustláno - na sever Čech. „Říká se tomu tady kamenolom Páně,“ hodnotí zdejší podmínky. Nejdříve nás „doma“ vítá černý pes Geg. Kdo projde do domu, toho prý jednou provždy považuje za člena „své smečky“. Pak už se trousí zdejší obyvatelé. Usmívají se a zvou nás na oběd. Jídlo chutná báječně. Kdo by si pomyslel, že našimi hostiteli jsou ti, jejichž jedinou starostí ještě před pár měsíci bylo jak sehnat alkohol či drogu? A teď, i když sami příliš nemají, obdarovávají druhé. (Komunita po celých deset let žije jen z dobrovolných darů a vlastních výpěstků či výrobků, nikdy nežádala o dotaci.)
Po obědě zůstáváme sedět kolem stolu u kávy, čaje a vlastnoručně vyrobených koláčků a začínáme si povídat. Vypadá to, jako bychom se znali už léta. Obyvatelé fary jsou otevření - to, že o sobě budou mluvit bez zábran, může přece někomu pomoci.
„Propil jsem, co jsem mohl, rozvedl se a pak jsem už neměl ani na ubytovnu,“ svěřuje se Karel. „Na všechno jsem rezignoval. Kradl jsem a nakonec jsem byl nucený nepohrdnout ani poslední štací - „útočištěm“ na pražském Hlavním nádraží. Zažil jsem tam ledasco - drogy, prostituci, násilné loupeže, zabití bezdomovce - prostě drsný boj o přežití. Lidé nám občas dávali peníze, někteří z nich dokonce rovnou alkohol, a to je začarovaný kruh. My jsme ve třech dokázali vypít čtyři krabicová vína a čtyři lahve rumu. Ale pak se stalo něco, co bych v životě nečekal. Bylo těsně před Vánoci. S ostatními bezdomovci jsme se ukládali ke spánku. Najednou se na nádraží objevila řádová sestra a zamířila rovnou ke mně. ,Tak pojďte, jedeme,´ řekla důrazně, bez toho, aby mne kdy předtím viděla. Ať se prý na nic neptám a jdu. Ještě jsem se snažil „zachránit“ svůj batoh plný alkoholu, ale ona nevěřila mému naléhání, že tam mám spacák a bundu. Batoh jsem na místě nechal a dnes vím, že s ním na nádraží zůstala i má zátěž. Díky téhle sestře jsem se dostal do zdejší komunity. Zachránila mi život, byl bych už mrtvý, kdyby si tehdy nevybrala zrovna mě. Není to dostatečný důkaz Božího zásahu v pravý čas?“ pohnutě říká Karel. „Za všechno může můj způsob života. Poslední zážitek mě málem stál život. Pořádně se mnou zatřásl! Policie mě našla na kolejích. Vůbec jsem nevěděl, že tam ležím a jak jsem se tam dostal. Mohl mě přejet vlak. Ale žiju, jsem tu a vím, že Bůh existuje,“ pro pláč už nemůže dál mluvit Slovák Honza.

Zdislava se asi smála
Za deset roků prošlo komunitou Žibřidice 120 chlapců; 50 z nich bylo pokřtěno. Z těch, co zde vydrží alespoň půl roku, jich okolo 70% zcela změní svůj život. „Když člověk začne žít jinak, droga sama odejde, to jsou naše zkušenosti,“ tvrdí vedoucí komunity Jiří Jakl. V republice je Cenacolo Žibřidice jediným léčebným zařízením svého druhu bez speciálního terapeuta či dohledu lékaře. Kdo sem přijde, nemusí platit, ale také nedostává žádné peníze. Život se tu řídí léty ověřeným způsobem léčby narkomanů, který ve světě zavedla italská řeholnice Elvíra Petrozzi. Ta se také s činností zdejší komunity seznámila a duchovně podporuje zbudování obdobného střediska ve Višňové u Příbrami.
Den se nachýlil, je třeba zkontrolovat hospodářství - 8 kusů hovězího dobytka, vepře a slepice. Jdu na obhlídku společně s jedním z chlapců. Cestou se svěřuje: „Za dobu, co jsem v komunitě, se změnila i má rodina. Dříve jsem pro ni kvůli pití nic neznamenal. Dnes se jakékoli rodinné spory řeší přese mě. Funguju jako arbitr, doma vidí, že jsem jiný, než jsem byl dřív, mám u nich zase autoritu,“ usmívá se Mirek. Prozradí ještě jednu drobnost: v místní kapli se prý jednou omylem modlil místo za „uzdravení nemocných na přímluvu svaté paní Zdislavy“ za „uzdravení paní Zdislavy“. Všichni se tehdy smáli, možná i paní Zdislava.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou