Josef Svoboda: Neviditelná ruka dobra

Vydání: 2005/38 55 let od vzniku PTP, 13.9.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Josef Svoboda se narodil v Praze, má šest sourozenců. Vyučil se v oboru polygrafie a pracoval v tiskárně Svoboda, poté byl léta pedagogem na polygrafických školách v Praze. V roce 1989 zřídil na Karlově univerzitě nakladatelství Carolinum. V roce 1993 se stal náměstkem ministra kultury

(postupně u ministrů Jindřicha Kabáta, Pavla Tigrida a Jaromíra Talíře). V roce 1997 nastoupil do funkce poradce prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomíra Voleníka a od roku 2002 je ředitelem odboru finanční kontroly ve veřejné správě na ministerstvu financí (cílem odboru je harmonizace a zavádění kontrolního systému v ČR po jejím vstupu do EU). Velmi ctí rodinu a posilou v každé chvíli mu je víra.
Mám odlišnou zkušenost od většiny svých vrstevníků. Vyrůstal jsem v početné rodině a to mi v mnohých životních situacích pomohlo a vlastně pomáhá dosud. Moji rodiče dosud žijí - otci je 95 a mamince 86 let. Se sourozenci jsme se navzájem „vychovávali“. Nepamatuji si, že by někdy rodiče museli použít nějaké fyzické tresty - tuto roli na sebe převzali starší sourozenci. Vnější prostředí před rokem 1989 naprosto stmelovalo prostředí vnitřní - naši rodinu.

Kladu si otázku, jak je možné, že všech nás sedm sourozenců stále bere víru vážně. Myslím, že „za to může“ právě rodina, neboť tak tomu bylo u našich rodičů i prarodičů vždy - stále měli odvahu svoji víru potvrzovat vlastním životem.

Do kruhu naší rodiny přicházely desítky lidí. Na mnohých z nich jsme vnímali, že naplňovali to, co říkal kardinál Tomášek: Modlit se je stejně přirozené jako dýchat. A být člověkem-křesťanem by mělo být stejně přirozené.

Když maminka doma pečovala o svou starou a nemocnou tchyni a už ztrácela sílu, naše nemocná babička jí řekla: „Lidunko, Pán Bůh ti to oplatí na dětech!“ Dodnes maminka tvrdí, že to byla naprosto prorocká věta.

Generace pospolu

V naší rodině se všechny tři generace držely pospolu. My děti jsme běžně zažívaly soužití se starým člověkem a poznávaly, že vyžadoval péči, úctu, respekt, trpělivost, aby se s ním jednalo pomalu, atd. Základ rodiny se samozřejmě odvíjí od partnerského soužití rodičů a pokud je to možné, přimlouvám se za větší počet dětí.

Otec pracoval jako lékař-internista. Díky tomu jsme se setkávali i s nemocnými a ve stáří opuštěnými lidmi. Na nich jsem pochopil, že až na výjimky si za své opuštění můžou sami. Většinou jsou totiž opuštěni ti, kteří toho za svůj život udělali nezištně pro druhé velmi málo. Rodiče nám vštěpovali, že do vztahů mezi lidmi je potřeba „investovat“ a že celoživotní přátelství se většinou navazují do třiceti let věku.

Chcete-li dělat něco pro druhé, dělejte to svobodně a rádi! Podle mého názoru existuje totiž „neviditelná ruka dobra“, která otvírá zdroj darů a milostí, jež se mohou člověku dostávat. A ta vás „obejme“ v momentě, kdy to nejvíce potřebujete.

Aby rodina fungovala, měl by v ní platit určitý řád. Jako děti jsme například měly povinnost být přesně v sedm hodin u večeře, která začala modlitbou. Při jídle se povídalo, co se událo za celý den. Kdo přišel pozdě, musel se omluvit. V rodině byly také rozděleny služby na běžné domácí práce. Pokud to šlo, společně jsme se účastnili nedělních mší svatých.

Soudržnost rodiny je mimořádným vkladem do rozvoje osobnosti, a proto se vyplatí do této soudržnosti „investovat“, třebaže to vyžaduje ústupky či oběti. Přivdané a přiženění vnáší do každé rodiny cosi nového. Je-li dobrá vůle spolu vycházet, vytvoří se jistá pravidla a funguje to. Mottem našich rodičů pro jejich vzájemnou soudružnost je: odpustit a nic druhým nevyčítat. To chci uplatňovat i já.

A jak mi pomohla rodina na mé cestě k Bohu? Naprostá pravda je to, co říká kardinál Špidlík: „Do pekla se klouže každý sám, do nebe se chodí ve společenství.“ Já jsem léta kantořil a vím, že parta dokázala kvalitního žáka strhnout na zcestí, a dobré společenství naopak přivést k něčemu dobrému. Když by se mě jako pedagoga někdo zeptal, jak zajistit, aby jeho dítě vyrůstalo pokud možno uchráněno různých negativních vlivů, doporučoval bych mu: „Pošli ho do dobrého společenství ještě v době, kdy se tomu ,nebrání‘ - tedy včas.“ Obdobně je důležité nenechat si nabourat neděli různými aktivitami, neboť při dnešním shonu je neděle jediný den, kdy může být rodina pohromadě. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay