Vydání: 2006/2 Mladí lidé - naděje budoucnosti?, 12.1.2006, Autor: Jeroným Klimeš

Příloha: Doma

Mezi psychology koluje „hláška“: „Domov důchodců je trest dětí za jesle.“ Ale abychom této průpovídce dobře rozuměli, je třeba dodat, že existuje podstatný rozdíl mezi školkou a jeslemi. Zatímco školka je vcelku optimální výchovné prostředí pro děti přibližně od tří let, je nutno zdůraznit, že jesle nejsou pro děti vhodným prostředím. Důvod leží především ve vývoji jejich psychických schopností, především hry. Batolata nejsou schopna kooperativní hry s výměnou rolí, tzn. například jeden dělá prodavače a druhý zákazníka, jeden má babu a druhý utíká, pak si role prohodí a hra pokračuje v opačném schématu. To dovedou starší děti ve školce. Kojenci a batolata spíš mají hry jako: 'Dej mi to, co máš v ruce, a já si to předám z ruky do ruky.' Nejde s nimi hrát pořádně ani házení: Já chytám, ty házíš, pak naopak. Jestliže se potkají dvě batolata u míče a obě začnou hrát hru: 'Dej mi, co máš v ruce', pak je pochopitelné, že to nemůže skončit jinak než bitkou.

Jinými slovy - kvůli těmto vývojovým aspektům je odsouzena k nezdaru jakákoli forma kolektivní výchovy dětí mladších než dva roky. Každé z nich potřebuje svého dospělého, který reaguje na jeho potřeby. Takže tyto děti chronicky frustrují nejen jesle, ale i kojenecké ústavy a podobná zařízení. Například v kojeneckém ústavu připadá na jednu pečující sestru šest dětí, přičemž všichni víme, že péče o jedno až dvě takové děti vyžaduje celého dospělého člověka. Z těchto důvodů bych návrat do práce v tomto věku dítěte rozhodně nedoporučoval. Optimální pro návrat do zaměstnání vidím věk okolo tří let.

Otázkou však je, proč usilujete o návrat do práce. Uvědomte si, že váš život, když to půjde dobře, bude trvat osmdesát let. Pokud budete mít řekněme tři děti a s každým budete doma tři roky, tak s nimi jste přibližně pouhou desetinu svého života. To je přechodná doba, kterou běžně strávíme v jednom povolání. Dále je to vaše první a poslední šance, kdy si můžete užít společného času s takto malými dětmi, a jen tyto děti Vám budou říkat „mami“. Až zestárnete, tak pravděpodobně budete žít daleko, odříznuta od svých vnoučat, jak je dnes bohužel ne příliš zdravým zvykem. Jsou samozřejmě představitelná povolání, pro která má smysl obětovat rodinu, ale řekněme si na rovinu, kolik z nás takové povolání má. V lepším případě jsme jen nějací asistenti či manažeři pod deseti dalšími manažery a udržujeme při životě nekončící klokot papírů a e-mailů nadnárodních firem. Navíc evoluční psychologie ukazuje, že ekonomická síla žen se naplno probouzí až po klimakteriu. Tedy nemáte kam spěchat.

Často však ženy nadměrně vyčerpává péče o malé děti. Odchod do zaměstnání tedy bývá jakýmsi odpočinkem, odreagováním od každodenní péče. To je pochopitelné a je to dáno z větší části naším nezdravým životním stylem - vzájemnou izolací generací, velkým procentem jedináčků, svobodných matek atd. Ve vícegeneračních rodinách vždy prarodiče pomáhali s výchovou. Starší sourozenci ulehčí rodičům tím, že na sebe poutají okolo poloviny pozornosti dítěte. Moderní matky oproti minulosti udržují mnohem méně sociálních kontaktů a využívají mnohem méně vzájemné výpomoci. Pokud za vaší motivací stojí více přetíženost, pak je lepší uvažovat o změně životního stylu.

JERONÝM KLIMEŠ, psycholog a poradce veřejného ochránce práv