Vydání: 2019/42 Svatovítské varhany poprvé zahrály, 15.10.2019, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 42

Některé děti zkrátka jsou v objevování světa velmi kreativní. Bohužel na výše zmíněnou otázku rodiče velmi často slýchají odpovědi: „Já to nebyl.“ – „Já taky ne.“ Proč se děti vlastně nechtějí přiznat?
„Stávalo se mi to, když jsem byla malá. Něco jsem udělala a radši jsem od toho odešla, protože jsem se bála,“ říká jedenáctiletá dívka. „Já jsem se jako malá nepřiznala, že jsem nastrkala do počítače kytky. Chtěla jsem ho ‚vyhezčit‘, byl moc černý, nelíbil se mi,“ směje se devítiletá Lucie. „Já jsem si malovala a ten stůl mi přišel tak nějak prázdný, tak jsem pomalovala i stůl,“ vzpomíná Markéta a vypráví, jak spolužák paní učitelce rozbil oblíbenou vázu. Nepřiznal se, přestože celá třída věděla, že to udělal. Pro rodiče mnohdy není důležité potrestat viníka nebo ho označit, ale naučit dítě, aby se dokázalo přiznat.
Je to přirozená reakce
„Je důležité, abychom si uvědomili, že taková reakce dítěte je přirozená. Každý z nás touží obstát, být dobrý, úspěšný. Není to lež, ale spíš neuvědomělý pokus dítěte, aby si uchovalo dobrý obraz o sobě v očích vlastních i v očích druhých,“ uklidňuje dětský psycholog Jaroslav Šturma. Úkolem nás vychovatelů je vést děti k jemnějšímu rozlišování a ke schopnosti říct pravdu, i když to narušuje jejich sebeobraz a neodpovídá očekávání rodičů.
„Není pochyb, že dítě by mělo nést určité následky za to, co provedlo, ale mělo by zakoušet, že i přesto ho mají rodiče rádi,“ říká Jaroslav Šturma. A dodává, že i ono impulzivní, živelné dítě, které toho z pohledu rodičů hodně rozbije, rozlije nebo pokazí, potřebuje tím spíš cítit přijetí. Potřebuje mít jistotu, že i když se občas zatáhne, zaprší, někdy i zahřmí, je za těmi mraky slunce. Mělo by mít ze strany rodičů víc pozitivního hodnocení, chvály a ocenění než trestů a výtek. A když se přizná, aby to bylo oceněno.
„Vědomí vlastní chyby se probouzí postupně,“ objasňuje Šturma. Malé dítě počmárá zeď a už neví, že to udělalo například kvůli tomu, že bylo naštvané. Dětský psycholog vysvětluje, že dítě v předškolním věku vnímá míru viny podle toho, co vidí: když omylem do někoho strčí, dotyčný spadne a třeba si rozbije koleno, myslí si, že je to větší vina, hodná většího trestu, než když někomu záměrně nastaví nohu, ale on to vybalancuje a nic se mu nestane. „Proto je potřeba učit děti, aby se zaměřily nejen na následky, ale i na úmysly. K tomu bychom je měli vést v konkrétních každodenních situacích. Dítě ve školním věku je schopné aplikovat pravidla, že se nedělá to a to, jen ve spojení s konkrétní činností,“ říká Jaroslav Šturma.
P. Cyril Havel, vyučující na teologické fakultě v Českých Budějovicích a šéfredaktor katechetického časopisu Duha, zmiňuje, že je důležité dětem popsat, co se právě stalo. „Když dítě něco rozbije, přestože jsme mu třikrát řekli, aby to nedělalo, najednou stojí nad rozbitým hrnkem, rozlitým mlékem a neví si rady. Na jedné straně vidí škodu, kterou udělalo, na druhé straně ví, že porušilo zákaz. A neví, co s tím,“ nastiňuje P. Havel. I když to není vždy snadné, radí dospělým, aby pokud možno alespoň někdy zachovali chladnou hlavu a pokusili se pojmenovat, co se stalo, a pomoct dítěti rozumně chybu napravit. A tak spolu s ním projdou tu cestu, kterou člověk v pozdějším věku absolvuje, když se připravuje na svátost smíření.
To jsem provedl já
„Ať už je něco dobré, nebo ne, je důležité, aby děti dokázaly říct: ‚To jsem byl já.‘ K tomu už je ale potřeba kus vnitřní zralosti, která se rozvíjí a upevňuje. A bohužel mnohdy se to musíme učit i my dospělí,“ podotýká P. Havel. Podle něj je dobré si uvědomovat důsledky vlastního jednání a vést k tomu i své potomky. „Říká se tomu efekt motýlích křídel: když na jednom konci zeměkoule motýl mávne křídly, může se to natolik nasčítat a znásobit, že na druhém konci světa to vyvolá tajfun. Tak i zdánlivě nepatrné věci a jednání mají důsledky, na které bychom měli myslet,“ připodobňuje P. Havel.
Ať už dítě něco provedlo naschvál a chtěně, nebo nerado, ať se přiznalo, nebo zarytě trvá na tom, že „já jsem to nebyl“, doporučuje kněz, abychom se tím nenechali tolik rozhodit a netrvali na přiznání. Máme-li podmínky a čas, měli bychom nahlas před dítětem škodu popsat a uvažovat o důsledcích toho, co se stalo: „Když někdo přeřezal bezpečnostní pás v autě, tak ten, kdo tam bude sedět, se nemůže připoutat. Mohlo by se mu něco stát, a tak nemůžeme nikam jet, dokud se pás neopraví…“
Ať už dítě jednalo impulzivně, nebo byl jeho skutek promyšlený a naplánovaný, psycholog Šturma zdůrazňuje: „Napadnout mě může cokoliv, ale důležité je, abych byl pánem svého rozhodování. Takže jedna věc je učit se rozlišovat, co je a co není dobré, a druhá věc je schopnost sebekontroly, která by měla postupně růst.“