Vydání: 2015/32 Bohoslužby na dovolené, 4.8.2015, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Byl jím střídavě jeden ze Tří mušketýrů, a to buď Athos, nebo Aramis, zkrátka muž šlechetného srdce, vybraných mravů a sličného vzezření. Dokonce jsem si vyrobil kord a o prázdninách šermoval se stromkem v zahradě. A malinovku jsem pozvedával jako dítě proti slunci, zda je dostatečně ušlechtilá.
Toužil jsem po věrných přátelích. Stačí mít dva tři kamarády, a člověk překoná – jak se píše v románu – „každé nebezpečenství či úklad, a pohrdá strachem a zbabělostí“. Jsem šťastný, že jsem takové přátele doopravdy našel. Vlastně jsem od četby Tří mušketýrů miloval všechny příběhy, v nichž významnou roli hraje přátelství a vzájemná oddanost.
Děti znají Tři mušketýry asi z filmových adaptací, které – alespoň poslední dvě z let 1993 a 2011 – nemají s předlohou mnoho společného. Hodně se tam střílí a šermuje, život i smrt jsou legrace, příběh je zkrácený, aby zbyl čas na akční sekvence, a na konci vše dobře dopadne. Ale románoví Tři mušketýři nejsou žádní supermani, nezabrání hned několika tragédiím a nakonec se rozcházejí. Na závěr však Athos d’Artagnanovi říká: „Jste ještě mlád a vaše trpké vzpomínky se časem změní ve vzpomínky sladké!“ To mi tehdy vrtalo hlavou. Říkal jsem si, o čem ten život vlastně bude.
Vinnetou i jeho duchovní otec Karel May dopadli hůř. Pokusy o vzkříšení indiánek se daří jen tehdy, kdy se do toho vloží trochu té indiánské mystiky a souznění s přírodou, ovšem to je určeno spíše dospělým. Pro děti bývá dnes příroda jen pramalým lákadlem. Škoda, s indiánkami mizí kus civilizační paměti. Vyhubení indiánů by mělo zůstat i pro dnešní děti mementem, čeho je západní civilizace schopná.
Tato edice byla dětským odrazem touhy po exotice a byl to jistý „generační kód“, který pominul. Tehdy bylo dosti obtížné podívat se za hranice Československa, natož Evropy. Dnes je exotika dostupná téměř každému, stala se běžnou věcí, obchodním artiklem, stejně jako dobrodružství v podobě adrenalinových sportů a turistických rádoby expedic. V tom to mají dnešní děti těžké – najít si nevylhané dobrodružství, k tomu je potřeba mít hodně bujnou fantazii.
Dnešní desetiletý kluk či holka mají před sebou svět dosti zmatený s tisícem lákadel, pak mají stejně staré, a přesto velice různorodé kamarády, z nichž jeden sleduje ještě Večerníček a druhý už Star Wars, a nakonec rodiče, kteří – i když si to třeba nepřipouštějí – občas propadají úzkostem z budoucnosti. To dítě hned pozná…
A desetiletý čtenář z těchto zmatků hledá východisko. Hledá hrdinu stejně zmateného, jako je on sám, a pátrá po radách a návodech, jak se s tímhle bláznivým světem vypořádat. Nakonec se potřebuje desetiletý čtenář ubezpečit, že východisko existuje, a nejen to. Hledá – především ve fantasy – svět, který lze zázrakem uvést do původní rovnováhy, jako se to povedlo Frodovi Pytlíkovi nebo Harrymu Potterovi.
A konečně hledá vzor pro přátelství – opravdové a ryzí. Ale na rozdíl od mayovek, kde Old Shatterhand si s Vinnetouem nevyměnili škaredé slůvko, dnešní děti zajímají vztahy, které se pokazí a je nutno je napravovat. A znovu a znovu se chtějí dočíst, jak se to dělá, jak se usmířit se svým kamarádem, když nastane nedorozumění.
Jsou to celé armády komiksových supermanů, batmanů a dalších hrdinů s nejrůznějším mimořádným nadáním. Již léta pořádám besedy pro děti i dospělé na téma Jak číst komiks. Sám jsem překvapen, jak v posledních pěti letech vzrostl zájem o všemocné hrdiny, kteří dokážou vyřešit problémy světa a porazit zlo v jakékoli podobě. A vůbec nejradši děti jsou, když se tito hrdinové spojí dohromady, jako je tomu třeba ve filmech Avengers, bojují spolu i proti sobě, ale nakonec se společně obětují pro vyšší cíl. Je zajímavé, že dítka milují hrdiny, kteří nejsou tak zcela neprůstřelní, mají své chyby, ba co víc, někdy neočekávaně a na celé čáře zklamou či selžou.
Na tomto motivu si Hollywood vystavěl při tvorbě animovaných filmů téměř trafiku a tento motiv se stal záhy emotivním klišé, jež se opa-
kuje téměř ve všech současných filmech pro děti: Zklamal jsem, ale chci to napravit… Nebo se o to aspoň pokusím, když mi kamarádi pomůžou…
Jsou to nefér praktiky současných médií, které se pokoušejí potomky manévrovat a zneužívat jejich citlivosti. Že tomu tak bylo i dřív? To ano, ale zdaleka ne v takové míře jako v posledních pětadvaceti letech, kdy je v podstatě celý zábavní průmysl vystavěn na tvorbě zábavy pro děti. A na tom se dají vydělat obrovské peníze. Dospělí si ledacos odepřou, ale dětem to odpírají jen těžko.
Bohužel knížky střet s filmem, hudbou či videohrami stále častěji prohrávají. Aby obstály, snaží se navázat na film a ostatní média. Někdy se jim to daří – a vezme-li dítě do ruky knihu či komiks vytvořený podle slavného filmu nebo počítačové hry a začne číst, neodsuzuji to. Domnívám se totiž, že člověk těžko zůstane čtenářem nebo najde v dospělosti vztah ke knize, pokud v dětství o prázdninách neseděl v rozsoše stromu nebo se neschovával s knihou ve svém pokojíčku a nedbal na matčino volání, že je večeře, protože zrovna byl v tom nejnapínavějším místě děje. Na takový okamžik strávený s knihou si člověk pamatuje celý život. Jsem možná naivní, ale věřím, že takový okamžik nám pomáhá překonávat nejrůznější životní těžkosti. Jestliže však člověk nepřečetl v dětství jedinou knihu, těžko k ní v dospělosti najde vztah.
Ne, pakliže to není něco nemorálního, opravdu mi to nevadí. Sám jsem v dětství miloval komiksy a nemyslím, že by ze mě vyrostl vyvrhel. Ba co víc, v jednom časopise komiks končil slovy pokračování příště, ale další číslo časopisu mi rodiče nesehnali. A tak jsem si komiksový příběh dopsal sám, začalo mě to bavit a od té doby píšu dodnes.
V názoru, co se má, nebo nemá dětem dávat ke čtení a co se jim má, nebo nemá líbit, bývají dospělí nebývale netolerantní. A přitom si troufám tvrdit, že často svou okoralou duší nejsou s to posoudit, co dítě spatřuje za krásu třeba v úplně hloupoučké knize s naivními ilustracemi a proč se mu líbí. Podstatné je – nikdy se ratolestem v jejich výběru četby nevysmívat! Jistě, pokusme se je postrčit k lepší četbě, to ano, ale jestliže lpí na nejapné knize, spíš se vždy snažme zjistit proč. Někdy se to však od potomků nedozvíme. Kupříkladu já jsem v dětství miloval knížku Emila Posledníka Vodník Venca. Dodnes sám nevím proč a nechápu to, ale na tuhle knížku nenechám dopustit. Objevil jsem v ní zřejmě pravdy, jaké jiní objevují v Citadele nebo v Bratrech Karamazových. V tom je kouzlo a tajemství literatury.