Gymnazisté do Santiaga

Vydání: 2005/34 Ideální muž - stejný jako otec?, 16.8.2005, Autor: Pavel Motyčka

Příloha: Doma

Probouzíme se časně ráno plni očekávání. Zvládneme to? Co všechno zažijeme? Kolik budeme mít puchýřů? Nacházíme se téměř tři tisíce kilometrů od vlasti, ve španělském městě Ponferrada. Čeká nás dvousetkilometrová pěší pouť do třetího největšího poutního místa na světě – Santiaga de Compostela. Z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži se nás k hrobu svatého apoštola Jakuba rozhodlo putovat 45 studentů a 5 učitelů; doprovází nás i kněz Antonín Hráček.

Proč se na pouť vydáváme? Motivy jsou různé. Někdo chce pouť obětovat za své blízké, jiný hledá touto cestou odpověď na otázku po smyslu života, nebo jen chce poznat nové kamarády a cestovat po Španělsku.

Putujeme sedm dní v průměru 30 km denně po tzv. Francouzské cestě. Z Ponferrady směřuje naše pouť přes leonský horský masiv s nejvýše položeným místem naší pouti O Cebreiro (1300 m. n. m.) a dále přes města Sarria, Portomarín, Arzúa až do cíle naší cesty. Podmínky jsou skromné. Přespáváme v poutních ubytovnách a ve sportovních halách na karimatkách, stravujeme se z vlastních zásob, vaříme si sami v malých skupinkách a většinu dne jdeme. Zvláště putování v odpoledním horku je náročné, ale osvěžující sprcha v cíli etapy nás vždy postaví na nohy. „Člověk si musí jednou za čas sáhnout na dno svých sil a pak svému výkonu ani sám neuvěří. Všem to doporučuji,“ popsala své dojmy studentka třetího ročníku Veronika. „Člověk zvládne mnohem víc, než si myslí a dokáže představit.“ Taková byla i zkušenost většiny ostatních poutníků.

Naše putování se netýká jen námahy, puchýřů, horka a únavy. Má ještě další rozměry. Jedním z nejdůležitějších je přátelství a společenství. „Dostala jsem mnohem víc, než jsem čekala,“ napsala po návratu jedna z putujících studentek na školní nástěnku. Společné ranní modlitby, večerní mše svaté na netradičních místech (například ve sportovní hale nebo při zpáteční cestě na pláži v Monaku) byly opravdovým duchovním zážitkem.

Žluté šipky

Překvapení nás potkávala nejenom ve dne, ale i v noci. Ve skupince studentů a učitelů jsme třeba spali za vlahé letní noci na trávě pod širým nebem. Uprostřed noci nás probudil déšť. Nebyl to však opravdový déšť, ale voda ze zavlažovacího systému, který se najednou spustil. Celý mokří jsme se přestěhovali zpátky do sportovní haly za svými kamarády, které jsme tím dokonale zmátli, protože si mysleli, že je ráno a začali se balit na cestu. Nakonec se vše vysvětlilo a ničím nerušeni jsme dospali až do rána.

Celou naší cestou nás doprovázely žluté šipky a značky, které nám ukazovaly cestu. Každý z nás měl i podrobnou mapu trasy a instrukce o smluvených zastávkách. Jednou se ovšem stalo, že skupina putující jako první si trasu vlivem své nepozornosti nedobrovolně prodloužila, a tak podle biblického „první budou posledními, a poslední prvními“ dorazila do cíle nejdříve skupina pomalých poutníků a až za půl hodiny po nich se přiřítili ti „první“, „rychlí“.

I když putování bylo vyčerpávající, měli naši studenti dostatek sil a chuti sehrát také přátelské fotbalové utkání se španělskými studenty ze Sevilly, kteří rovněž putovali do Santiaga. Ti, co nehráli, samozřejmě fandili. Po utkání si hráči vyměnili adresy a vzájemná pozvání k návštěvě.

Bůh je!

Ke katedrále svatého Jakuba v Santiagu přicházíme v devět hodin ráno. S Boží pomocí jsme vše zvládli. Na náměstí před katedrálou vytváříme kruh, který symbolizuje naši vzájemnou jednotu, a děkujeme Bohu modlitbou. Pak vstupujeme do katedrály, kde uctíme hrob apoštola Jakuba, který se nachází pod hlavním oltářem kostela. Při poutnické mši svaté ve 12 hodin, která je obětovaná za poutníky, pak každý ve svém srdci přednáší Bohu své prosby a úmysly. Po náročné cestě se dostavuje radost a štěstí, protože jsme dosáhli cíle. Výstižně vyjádřila pocity většiny z nás Vlaďka ze druhého ročníku: „Bylo to náročné, ale rozhodně to stálo za to. Byli tady skvělí lidé. Všem to moc doporučuji. Sáhnete si až na dno svých sil. Díky za to!“  

Když člověk putuje, má spoustu času a je nucen být sám se sebou. Napadají ho myšlenky, které v každodenním shonu zůstávají hluboko v srdci. Má čas přemýšlet o svém životě, o Bohu i o druhých, což je velmi inspirativní. Člověk během pouti může pochopit mnoho věcí ve svém životě a může najít sám sebe. Má čas na rozhovor s kamarády, má čas se modlit. Boží pomoc a požehnání jsme pociťovali během celé naší pouti. Za vše mluví anonymní vzkaz na naší nástěnce: „Bůh je!“

Co nám pouť přinesla? Myslím si, že konkrétní plody pouti se projeví v životě každého z nás různým způsobem třeba až během nadcházejících let. Necháme se překvapit. Spolu s Karolínou ze třetího ročníku však můžeme říci: „Určitě se sem ještě jednou vrátím.“ Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay