Fantazie je nádherný Boží dar

Vydání: 2018/23 Děti žehnaly svému knězi, 5.6.2018, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Nad všechny fantasy romány ční dílo J. R. R. Tolkiena. Právě u něj můžeme nalézt kvalitu potřebnou k určení jiných fantasy děl. Hovoříme o tom s literárním vědcem a překladatelem DANIELEM SOUKUPEM.

 
Gandalf je fiktivní postava čaroděje, který hraje klíčovou roli v románech J. R. R. Tolkiena Hobit a Pán prstenů.Dominik Matus, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Co román Pán prstenů povyšuje nad jiné fantasy?

Především dvě věci. Tolkien vytvořil skutečný, důkladně promyšlený svět. Když jeho hrdinové dorazí do Roklinky nebo do Rohanu, nemáte při četbě pocit, že jsou to kulisy, které tam autor před chvílí halabala nastavěl. Ta místa skutečně existují – mají své dějiny, svůj genius loci, svou vůni.

A zadruhé: Tolkien byl geniální vypravěč. Máloco se vyrovná pečlivosti a invenci, s jakou v Pánovi prstenů provádí desítky postav desítkami různých epizod a míst rozprostřených po celé Středozemi. A zřídkakdo, jak postřehl už C. S. Lewis v jedné z prvních recenzí Pána prstenů, se vyrovná Tolkienovu základnímu dějovému nápadu: zuří světodějná válka, ale ve skutečnosti všechno závisí na tom, jak si počínají dvě nepatrné postavičky kdesi v pozadí.

Tolkienovi brzy zemřel otec. Matka a katolický kněz, který na něj dohlížel, ho vychovali ke konzervativnímu katolicismu. Nejdou proti této víře všichni ti elfové, skřeti a čarodějové?

Určitě ne. Vždyť fantazie, schopnost vymýšlet si příběhy a světy, je nádherný Boží dar. Tolkien v jedné básni dokonce říká, že je to naše „právo“ dané samotným Stvořitelem: „Stále tvoříme podle zákona, v němž jsme stvořeni.“ A díky tomuto výsostnému právu smíme svobodně využívat i motivy původně nekřesťanské. I ty přece nějakým způsobem pocházejí od Všemohoucího.

Tolkien v tom navazoval na dávné básníky staroanglické éry (zhruba 7.–11. století), jejichž tvorbu obdivoval, studoval a vyučoval na Oxfordské univerzitě. Tito tvůrci byli křesťané, ale v jejich básních se křesťanské motivy prolínají s pohanskými prvky zděděnými ze starogermánské kultury. Psaní pro ně (a o tisíc let později i pro Tolkiena) bylo mimo jiné způsob, jak navázat na dílo předků a vzdát jim úctu.

A jaké hodnoty dětem skrze literaturu dokáže předat právě jen Tolkien?

Pána prstenů nepsal Tolkien pro děti a představa „předávání hodnot skrz literaturu“ mu byla cizí. Chtěl vymýšlet jazyky a světy a vyprávět příběhy. Musím říct, že v tomto jsem s ním zajedno. Četba jeho knih je, jak říkal filozof Zdeněk Neubauer, „cesta do světa na zkušenou“: nevracíme se z ní s ničím hmatatelným, s žádným mravním ponaučením, ale právě jen s tím neuchopitelným poznáním toho, jak to na světě chodí.

Pokud by člověk vysloveně musel, jistě by to šlo pojmenovat i konkrétněji. Například obrat k dobrému někdy přichází v nejtemnější chvíli (bitva o Helmův žleb); nejhorší zkouška někdy nastává v okamžiku triumfu (Vymetení Kraje). Ale takové vytahování pouček jde proti smyslu textu a zplošťuje ho.

Proč jednoduché vytahování zkratek snižuje hodnotu díla? Mimochodem, právě na tomto principu je postaveno jeho filmové zpracování...

Protože Pán prstenů – jako každé velké dílo – je vrstevnatý a bytostně otevřený různým čtením. Výklad, který by ho viděl jen jako zásobárnu mravních ponaučení, je samozřejmě také možný, ale patří k těm nejnudnějším.

Otázka filmového zpracování je však odlišná. Zfilmování literárního díla je totiž něco jako „překlad“, převod do naprosto odlišného jazyka. A u tak rozsáhlého díla jako Pán prstenů navíc musíte ledacos vyškrtat. Filmová trilogie má přes devět hodin, a stejně se do ní spousta věcí z knihy nevešla. Vyčítat tyhle věci filmařům by byla ovšem hloupost.

Nejsem zrovna obdivovatel filmové trilogie, ale z jiných důvodů. Připadá mi, že třeba snová atmosféra, vytvářená zpomalenými záběry a dalšími prostředky, neodpovídá povaze díla. Sny a snění sice ve Středozemi – jako v každém světě – mají své místo, ale Středozemě je skoro hmatatelně skutečná, i když je vymyšlená. Tolkien byl v podstatě realista.

Jak v jeho pojetí mohou děti pochopit dobro, potažmo zlo?

Mohou pochopit, proč má člověk zůstat věrný úkolu, který dostal – i pokud ho tíží jako Prsten. Anebo proč je důležité být k druhým milosrdný i tehdy, kdy se to jeví jako absurdní – viz třeba Frodovo slitování nad Glumem. Mohou pochopit důležitost svobodné vůle a osobního rozhodnutí. Všichni hlavní hrdinové Pána prstenů totiž procházejí nějakým velkým pokušením. Někteří obstojí, jiní ne; a třeba Boromir sice podlehne, ale před smrtí ještě stihne svou vinu napravit. A mohou také porozumět tomu, proč je zlé snažit se ovládat druhé, i pokud to přinejmenším zpočátku má vést k dobrému – vzpomeňme si na Sarumana.

Téma moci a manipulace je jedním z klíčů k Pánovi prstenů. Vezměte si Jeden prsten: máte nejmocnější zbraň, díky které byste, čistě vojensky počítáno, mohli jedním rázem vyhrát celou válku. Jenže ve skutečnosti by v okamžiku, kdybyste ji použili, bylo vše ztraceno. To je výsostná etická lekce, ale především geniální vypravěčský nápad.

Oslovila Vás i jiná díla, třeba Letopisy Narnie Tolkienova přítele C. S. Lewise? Inspiroval se biblickými příběhy?

Ano. V podstatě se jedná o převyprávění křesťanské věrouky a biblických příběhů. Jenže právě kvůli tomu žánru mi tato kniha není blízká. Stejně jako Tolkien nemám alegorii moc rád, jelikož připravuje čtenáře o svobodu vlastního výkladu.

V úvodu k Pánu prstenů Tolkien píše, že mnohem raději než alegorii má „historii, pravou nebo předstíranou, protože ji čtenáři mohou aplikovat různě podle svého myšlení a zkušeností“. Příkladem může být třeba právě Prsten moci. Můžeme si ho vykládat různě, leckoho napadla třeba podobnost s atomovou bombou – ale pokud bychom tvrdili, že Prsten moci „je vlastně“ atomová bomba, tak už bychom se s textem míjeli. Pán prstenů se takto přímočarým interpretacím vzpírá.

A nemůžu skončit jinak, než se na tutéž otázku zeptat v souvislosti s Tolkienem: Je Pán prstenů křesťanská literatura?

Jistěže ano. Ale spletitějším a podle mě zajímavějším způsobem než Letopisy Narnie. Sám Tolkien by řekl – a já bych s ním souhlasil –, že vymýšlení nových světů a příběhů je nejúžasnějším holdem Stvořiteli, který nám dal schopnost tvořit. Křesťanství přece není nějaká úzkoprsá ideologie, ale posvěcení všeho dobrého a krásného, co v lidech a všech jejich kulturách je.

(per)
 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek


Téma pro celou rodinu

Děti se vracejí z prázdnin. Zamíří zpět do dětského školního kolektivu. Ty silnější začnou zažívat nepřijetí a možná i ústrky. Pokud dítě s nadváhou ani s vyšší…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay