Vydání: 2010/33 Solidarita, 10.8.2010, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

V loňském roce se stal hlavním komisařem Federace evropských skautů (FSE). Poprvé tak v čele této mezinárodní křesťanské skautské organizace nestanul Francouz. Polák ZBIGNIEW MINDA navštívil letos na jaře v rámci setkání FSE také Prahu, která je po Litoměřicích a Uherském Hradišti třetí ze základen této organizace v Česku. Měli jsme tak příležitost s ním hovořit nejen o FSE, ale také o tom, co současný skauting nabízí a čím může být přitažlivý pro dnešní mladé lidi.

Jakou máte ve skautu přezdívku?

Žádnou. V Polsku se mezi skauty přezdívky nedávají.

Jste první komisař FSE, který není Francouz. Jak se to přihodilo?

Francouzská a italská odnož FSE jsou dvě největší v Evropě a francouzští skauti také stáli u samotného vzniku FSE, proto jí tradičně předsedali. To, že jsem se v současnosti v čele FSE ocitl já, se nejspíš přihodilo tak, že se u nás v Polsku v roce 2003 pod mým vedením pořádalo celofederální setkání členů FSE Eurojam, kam přijelo na devět a půl tisíce lidí, a my tak sklidili všechnu slávu.

Kdy a jak jste se ke skautingu dostal?

Polský skauting byl za mého dětství pod vlivem komunistického režimu. Vedle oficiální organizace se ale rozvíjely i jiné iniciativy a mezi nimi při katolické církvi vznikl také Svaz katolických skautů „Zawisza“ FSE. Ve farnosti, kam jsem chodil ministrovat, vznikla družina Zawiszy v roce 1986 a vedl ji Tomek Szydło, skvělý člověk a silná osobnost. Já byl tenkrát v pubertě a on mě „nastartoval“ tím správným směrem. Do Zawiszy jsem vstoupil v roce 1987 a už jsem v ní zůstal.

To je už víc než dvacet let. Co vás motivuje, že jste skautingu stále věrný?

V první řadě je to vděk – vděk za to, jaký jsem, mému vůdci Tomkovi. On a náš tehdejší farář nám naplno dávali svůj čas a dávali nám také dobrodružství. Všichni v naší družině jsme byli nejbližší přátelé, jako bychom tvořili jednu velkou stavbu, síť lidí, kteří patří k sobě a vytvářejí základ i pro další generace. A potom je to jakýsi pocit spoluodpovědnosti za vlast a za církev a také služba společenství. Kdybych to měl shrnout, vede mě pocit loajality – nemůžu zapomenout, nemůžu přestat. Ale především: Federace evropských skautů je fenomén – Jan Pavel II. se v souvislosti s ní vyjádřil, že je díky svým hodnotám a výchovnému potenciálu skutečným darem Evropě. Máme ve všech zemích stejné kroje, stejné zásady, dorozumíme se od Portugalska po Kamčatku – a jsou u nás samé pěkné holky a hezcí kluci plní radosti a nadšení.

Skautské hnutí obecně dnes ale zaznamenává spíš odliv členů. Odkud se u vás berou tihle kluci a holky a co se podle vašeho postřehu na skautu líbí jim?

Jedinečný poklad skautingu je ve spojení svobody, entuziasmu, samostatnosti, setkávání. I v době konzumu a masmédií pořád platí potřeba reálného dobrodružství, přátelství – to je něco univerzálního, co je člověku dáno. A stejně tak bude vždy aktuální uspokojení z toho, co všechno si můžete sám zařídit a vyrobit, takové to nadšené „mami, hele, to jsem udělal sám!“ A kromě toho tu dívky a chlapci nacházejí skutečné přátelství.

Postačuje tato nabídka a tradiční baden- -powellovský étos dnešním dětem, zvyklým na pohodlí, počítačové hry či trojrozměrné filmy, nebo se jejich vkusu musíte přizpůsobovat?

Samozřejmě využíváme třeba pro táborové hry nové podněty – Harryho Pottera, Eragona… ale i to staré je stále dostatečně atraktivní. Všelicos vyrábíme, organizujeme různé hry, pořádáme rytířské turnaje, mše pod širým nebem, dobrodružství ne na monitoru, ale v reálu. Ostatně k metodám „udělej si sám“ se dnes zase obracejí i moderní školicí firmy.

Jak – jako v přední řadě výchovné hnutí – komunikujete s rodiči dětí a jaká je na jejich straně odezva na vaše působení?

Na tom, aby oddíloví vůdci a rodiče komunikovali, cíleně pracujeme. Podle mé zkušenosti rodiče naši práci doceňují a sami chtějí, aby jejich děti ve skautu byly. U nás ve Varšavě vím o střediscích, z nichž skauti do svých rodin přinášejí radost a elán. Měli jsme také případ, kdy z jednoho z dívčích oddílů odešla rádkyně. Její vůdkyni pak v obchodě „přepadla“ maminka jedné ze skautek a naléhala na ni, ať to pro všechno na světě nějak zařídí, aby se ta dívka do oddílu vrátila zpátky. A samozřejmě máme profil na Facebooku a máme i své blogy, aby měli rodiče dost informací a dobře všemu porozuměli.

Dnešní rodiče jsou ovšem často starostlivější než před padesáti lety, mění se také nároky na osoby pracující s dětmi, na bezpečnost na táborech, na vybavení tábořišť a podobně. Jak může skauting v takovýchto podmínkách dostát svým ideálům, a přitom vyhovět platným standardům?

Oddíloví vůdci jsou přirozeně vždycky plnoletí a dbáme na to, aby měli v každém středisku či farnosti k ruce ještě někoho z rodičů. Co se týká hygienických a bezpečnostních požadavků, to je trochu složité. V západním světě se standardy skutečně zpřísnily, což je sice dobré proti epidemiím, ale když chcete vyjet pod širák, je to poněkud problém. Neradi bychom došli k nějaké absurditě, kdy budeme všechno posedle kontrolovat, přestaneme dělat akce v lese nebo budeme na táborech zavádět elektriku. Naše podmínky jsou skromné: vaříme v přírodě, myjeme se v řece. Ale samozřejmě máme kuchyně i s kuchařem, tekoucí vodu, latríny, někde i sprchu, abychom bez potíží prošli hygienickou inspekcí, což se daří. A vždycky je na našich akcích dokonale uklizeno.

Liší se nějak situace skautů v jednotlivých evropských zemích?

Největší prestiž má skautské hnutí ve Francii, Belgii nebo Itálii a je tam také nejpočetnější, skauty tam bylo například mnoho politiků nebo známých osobností. Ve východní Evropě je to jiné, mládežnické organizace tam prestiž dost ztratily a my se ji teď snažíme znovu vybudovat. Polsko bylo za komunismu jakousi oázou skautingu vzhledem k tomu, že tu existovala poměrně velká volnost, co se týká církve a jejích aktivit. Nicméně v roce 1948 bylo tradiční skautstvo zlikvidováno a místo něj se zakládaly organizace po vzoru Sovětského svazu, po roce 1956 se sice skauting obrodil, byl ale nadále značně pod vlivem komunistické ideologie. Dnes zde existují čtyři skautské organizace, které mají dohromady zhruba 50 000 členů.

Proč existuje tolik různých skautských organizací? Není vznik FSE jen dalším tříštěním skautského hnutí?

FSE rozhodně nechce být jen další z organizací, kdy si každá dělá, co chce a jak to chce, má jiné zásady, jinou pedagogiku… Chceme vytvořit jeden celek spojující celou Evropu a podporující faktickou spolupráci mezi jejími národy a postavit ho na třech pilířích FSE, jimiž jsou skauting, křesťanství a láska k vlasti. A tomu napomáhá i jednotný kroj nebo styl výchovy.

Čím si vysvětlujete, že přátelství ze skautu často patří k těm nejpevnějším a provázejí lidi po celý život?

Je to tím, že spolu ve skautu prožíváme spoustu emocí. Všechno děláme společně, zažíváme spolu napětí a dobrodružství, podporujeme se v těžkých chvílích, učíme se přijímat odpovědnost za celé společenství – a to všechno padá hluboko do srdce.