Dobrovolnictví je v Rakousku hitem

Vydání: 2006/39 Postavení kněze ve společnosti, 26.9.2006

Příloha: Doma

Petra Schwaigerová pochází z Rakouska a do České republiky přijela před rokem dělat dobrovolnou službu. Věnovala se uprchlíkům a ženám, které jsou předmětem obchodování. Nyní svou práci končí a předpokládá, že jí bude smutno: prý u nás potkala skvělé lidi a naučila se jazyk. A nejen kvůli tomu...

Proč sis vybrala zrovna ČR?

Pocházím téměř z hranic mezi Českou republikou a Rakouskem. Vždycky mi přišlo důležité znát své sousedy. To nejde zvládnout, když se tam člověk přijede podívat na týden; chtěla jsem v Čechách žít a naučit se jazyk.

Čeština ti jde opravdu dobře…
Děkuju. Vím, že to není dokonalé a pořád dělám gramatické chyby. Znalost místního jazyka mě hodně přiblížila ke zdejší kultuře, způsobu myšlení a života. S tím, jak člověk jinak mluví, najednou i jinak vnímá. Domluvím se ještě anglicky a francouzsky, jsem teď schopná rozumět i dalším slovanským jazykům jako je slovenština, polština nebo ruština. Přesto bych ke své práci bývala potřebovala spíše arabštinu, tamilštinu apod.

Co tedy konkrétně děláš?
Pracuju v Charitě a v Poradně pro uprchlíky. S Poradnou jezdíme každý týden do tábora pro uprchlíky, kde se věnuju hlavně dětem a ženám. Připravuju pro ně program, hry, kreativní činnosti nebo si prostě povídáme. Život v táboře je podobný životu ve vězení. Pokud tamní obyvatelé nemají příbuzné nebo známé „venku“, kteří by je ubytovali a pomohli jim najít práci, jsou odkázáni na tábor a dny plné nečinnosti.
V Charitě je mým úkolem 2x týdně návštěva detenčního centra na letišti v Ruzyni, což je skutečné vězení pro lidi, kteří nelegálně přicestovali letadlem a čekají zde na návrat zpátky domů. To znamená, že ti lidé se nedostanou několik týdnů ven a já jim za jejich peníze nakupuju věci jako pěnu na holení, telefonní karty apod. Také jsem získala zdroj arabských novin a zařizuju malou knihovnu s cizojazyčnými knihami, CD a časopisy.
Druhým projektem, na kterém pracuji, jsou ženy, s nimiž se obchoduje. Navštěvuji je a pomáhám jim např. hlídat děti. Navázala jsem několik přátelských vztahů, které jsou možné jen proto, že jsem dobrovolnice a tyto ženy mne nevnímají jako ohrožení nebo autoritu.

Co pro tebe byl za dobu tvé služby nejsilnější zážitek?
Určitě projekt s pákistánskými dětmi, které jako by sem spadly z nebe. Do Charity zavolali jednou v zimě z ministerstva vnitra, že česká polní nemocnice, která byla jako humanitární pomoc vyslána pomáhat s následky zemětřesení v Pákistánu, sem veze 10 dětí. Děti byly vybrány na dlouhodobější péči (např. operaci rozštěpu) a bylo třeba se tu o ně půl roku starat. S nimi jeli většinou otcové, bratři nebo strýcové, protože jejich matky musely zůstat doma s ostatními dětmi.
Většina těch mužů neuměla žádný cizí jazyk a měli na starosti velmi malé děti. Byla jsem jejich asistentkou a průvodkyní. V podstatě jsem se stala členkou pákistánské komunity tady v Praze, o které jsem neměla nejmenší tušení, a zamilovala si všechny děti. Loučení bylo opravdu těžké. V Muzeu policie je dokonce možné do 3. 9. navštívit výstavu portrétů všech mých pákistánských přátel.

Kdo tě sem vyslal?
Vyslala mě sem německá organizace Aktion Sühnezeichen Friedensdienste (www.asf-ev.de), která se zabývá mírovou službou a vysílá dobrovolníky do zemí, jež Německo poškodilo ve II. světové válce. Nechce žít minulostí, ale konkrétními činy a prací se skupinami nejvíce ohroženými válečnými konflikty, rasismem, antisemitismem nebo diskriminací. Je stále mnoho co změnit a každý k tomu může přispět. Se mnou je tu ještě dalších 13 dobrovolníků.

Kdo se tu o tebe staral?
Přímo mateřsky se o mne starala ekumenická organizace pro dobrovolníky SERVITUS (www.servitus.cz), která pečuje nejen o dobrovolníky ASF, ale i o lidi z dalších partnerských organizací. Zároveň vysílá české dobrovolníky do zahraničí na službu obdobnou té mojí. Každý si samozřejmě může vybrat obor, ve kterém by rád pracoval. Nemusí to být jen uprchlíci, ale například mentálně postižení, senioři, bezdomovci nebo děti a mládež. V Německu i Rakousku je dobrovolná služba obrovským hitem a můžu ji doporučit opravdu všem. Je to zkušenost k nezaplacení.
STANISLAVA ŠIMUNIOVÁ Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay