Vydání: 2006/2 Mladí lidé - naděje budoucnosti?, 12.1.2006, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

Má cesta ke kněžství byla křivolaká. Původně jsem chtěl studovat archeologii, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit ředitelem naší dvanáctiletky a šel jsem studovat ekonomii. Nepřemýšlel jsem tehdy o duchovním životě, lákala mě politika a filozofie. Za komunismu však brzy vzaly mé politické představy a možnost cestovat za své a až do převratu v roce 1989 jsem pracoval jako ekonom v bance. Výhodou bylo, že jsem díky tomuto zaměstnání několikrát získal vízum a mohl jsem během noviciátu vycestovat do Španělska. Byl jsem sice vychováván ve věřící rodině, ale jak už to bývá, bylo v dospělosti nutné, abych se pro víru rozhodl sám. U zrodu mého obrácení byla četba svatého Jana od Kříže. Přes svého tehdejšího zpovědníka patera Leoše Hipsche jsem se seznámil s Františkem Líznou. Začali jsme se spolu stýkat a právě on má zásluhu na tom, že jsem vstoupil k jezuitům. V roce 1980 jsem nastoupil v Opavě do dvouletého noviciátu a po jeho skončení jsem ještě studoval dva roky filozofii a teologii. Sedm let po vstupu do řádu jsem získal kněžské svěcení. Mou první farností se po pádu komunismu stal Český Těšín, kde jsem strávil tři a půl roku. Pak jsem krátce působil v Praze u sv. Ignáce a následovalo deset let v jedinečné valašské farnosti - Lidečku. Byl to takový ráj pro kněze. Nedělní bohoslužby tam navštěvuje kolem 1 400 lidí, na náboženství chodí zhruba 90 % místních dětí. Pro výuku náboženství jsme měli speciálně vybavenou učebnu, se všemi pomůckami, které jsme potřebovali. V Lidečku žije hodně mladých rodin s dětmi. Byl jsem rád, když jsem v kostele viděl děti, bývalo jich tam 120-130. Ty malé během mše běhaly, to ale patří k životu - kde nejsou slyšet v kostele dětské hlasy, tam se to podle mě může rovnou zabalit. Jezdili jsme s dětmi na tábory, lidí v kostele rozhodně neubývalo. Přesto se mi po těch deseti letech neodcházelo těžko. Připadá mi to jako akorátní doba, aby se farář pro farníky a oni pro něj nestali vzájemně stereotypními. Lidečko na tom vlastně vydělalo, protože místo mě tam přišli rovnou dva noví kněží. Já jsem musel v neděli stíhat čtyři mše svaté sám.

Ještě za svého pobytu v Praze u sv. Ignáce jsem se osobně seznámil s panem Holým, který vede občanské sdružení Likvidace lepry. A během mé služby v Lidečku se mi dostal do rukou zpravodaj tohoto sdružení „Misionář“. Začali jsme z naší farnosti zasílat na Likvidaci lepry příspěvky. Každý rok jsme pak dělali o Vánocích u betléma sbírku. Vybraná částka byla přes sto tisíc. Také za námi několikrát přijeli lidé z Likvidace lepry, aby pro nás přednášeli. Minulý rok nás dokonce přijel z Indie navštívit biskup. Sloužil u nás mši svatou a vybralo se při ní přes 35 tisíc korun. A to přesto, že jsou v tomhle kraji nízké platy. Živá víra se projevuje právě také tím, kolik jsou lidé ochotni ze svého darovat, žije se tam skutečně ze svátostí.

Pro práci v Indii, kam za pár dní odlétám, si mě vybral právě pan Holý. Již několik let o tom mluví, až nakonec umluvil pana provinciála, a tem mě uvolnil. Indii jsem již v létě na pět týdnů navštívil a nyní odjíždím na půl roku. Po první návštěvě jsem byl překvapen tím, jak jsou tam lidé velmi pokorní a skromní. Ale nejvíce se mi vrylo do paměti, jak jsou tamní děti neuvěřitelně hodné a lačné po vzdělání. Já bych měl dohlížet na výstavbu zdejšího areálu, který bude tvořit ambulance, lůžkový pavilon s třiceti lůžky a operačním sálem, konvent pro řeholní sestry a kaple. Součástí bude také „Český dům“ pro pracovníky a stážisty z České republiky a mobilní klinika pro preventivní vyhledávání malomocných přímo ve vesnicích. Ač si mnozí lidé u nás myslí, že je lepra nemocí minulosti, je to omyl. V některých částech Indie se znovu rozšiřuje, jsou tam pro ni vhodné podmínky - vlhko, teplo, špatné hygienické podmínky. Lepra je nemoc, která když se neléčí, je velice těžká a končí smrtí. Lidé ale pomoc bohužel nevyhledávají včas. Pokud se tam u někoho z rodiny nemoc objeví, vyženou celou rodinu z vesnice, děti nepustí do školy, znemožní jim přístup k vodě. A tak se lidé mnohdy snaží nemoc co nejdéle skrývat. Pomocí mobilní kliniky budu společně s pěti řádovými sestrami, které budou žít v konventu, jezdit do okolních vesnic, dělat osvětu a vyhledávat malomocné, aby se nemoc podchytila včas. Do Indie se mnou mělo jet pět řádových českých sester, ale bohužel se u nás žádné ochotné nenašly. To je pro mě obrázek stavu víry v Česku. Budou tam nakonec indické sestry. Jsem připravený pomoci, kde bude třeba, a skrze svou pomoc ukazovat Krista. Mám na mysli Matoušovu část evangelia, kde hovoří o posledním soudu a Kristus se neptá, jak moc jsme se modlili či zpovídali, ale jak moc jsme pomohli. Samozřejmě je k té pomoci nutně modlitby zapotřebí. Občanské sdružení pro likvidaci lepry kupuje léky do čtyřiceti církevních středisek po celém světě. Je dobře, že se taková pomoc uskutečňuje, alespoň je patrné, že ještě nejsme neteční vůči potřebám ostatních. Nebojím se tam jet, lidé umírají všude. Lidé tady si myslí, že se před smrtí zachrání. Indové říkají, že v Evropě se dobře žije a těžko umírá, a u nich se špatně žije a dobře umírá. Oni z té smrti nemají strach, je to součást života, člověk se narodí a zase umře.

P. František KUBĚNA