Vydání: 2007/43 Strašák zvaný Eldéenka, 23.10.2007, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Timea Vidová je nevidomá psycholožka a sociální pracovnice, pracovala jako terapeutka Společnosti pro ranou péči. Nyní vychovává malého syna.

Existují modelové situace, podle kterých se chová rodina, do níž se narodí dítě s postižením?
Psychologie pojmenovává určité společné fáze při procesu vyrovnávání se s tím, že se někomu narodí dítě s postižením. Tyto fáze jsou hodně podobné fázím, kterými procházejí osoby vyrovnávající se se ztrátou blízké osoby. Prvotní je šok, který se může rozvinout v krizi. To je období, kdy je člověk v emočním vypětí a informace nevnímá rozumově. Často se stává, že blízcí lidé, nebo i lékaři, se lidem v tuto chvíli snaží něco vysvětlovat rozumově – a diví se, že to není účinné.

Jak může okolí rozpoznat člověka procházejícího takovou krizí?
Takový člověk často pláče, může křičet, jindy naopak působí, jako by se ho nepříznivá zpráva vůbec nedotkla, vypadá jakoby ztuhlý. V této fázi je lepší poskytnout podporu emoční než přehršel informací. Další fáze je určité popírání, kdy se lidé se skutečností nechtějí smířit. V případě dítěte s handicapem nebo vážným onemocněním vyhledávají rodiče další a další vyšetření, specializovanější kliniky, případně různé léčitele. Okolí někdy takovým lidem jejich chování rozmlouvá, vysvětluje jim, že to nemá smysl, ale nechápe, že oni potřebují svou energii, vyplývající z nového stavu, někam investovat. Následně se objevují výbuchy vzteku, projevy lítosti, výčitek; rodiče se hněvají na lékaře, případně sami na sebe.

Nyní už asi následuje přijetí nepříznivé skutečnosti.
Ve chvíli, kdy se lidé začnou na novou situaci adaptovat, mají zájem o informace, jak dosáhnout toho, aby všechna negativa měla na jejich život co možná nejmenší vliv. V případě postižení dítěte se zajímají o to, jak ho vychovávat.

Výčitky a lítost se ale jistě někdy vrátí.
Fáze, které popisujeme, nejsou oddělené. Různé pocity a vnímání skutečnosti se prolínají. Někdy se přidá i osobní krize, kdy se v člověku otevřou zasuté problémy z minulosti. I narození zdravého dítěte často rozhýbe tyto vody, o to větší bouře přichází s narozením dítěte s postižením.

Věřící si nemůže nepoložit otázku, jestli postižení není Boží trest.
Nezavinil jsem tuto situaci svým špatným chováním? Není to nějaký trest? ptají se skutečně mnozí lidé. Obecně lze odpovědět, že žádný příchod člověka na svět nemůže být trestem. Když se věřící pravdivě rozhlédnou kolem sebe, projdou si svůj život a zamyslí se nad svou vírou, musí si odpovědět, že Bůh by touto formou nikoho netrestal. Vždyť on naopak dopřává člověku tolik krásných věcí a stará se o něj. Odpověď na otázku tedy zní: Není to Boží trest. Dovedu si ale představit, že v rámci emočního vypětí, kdy má člověk pocit, že je toho na něj víc, než kolik unese, se k takové odpovědi může propracovávat dlouho a náročně.

Platí, že překonání těžkostí je i v tomto případě posilou?
Z těžkých zkoušek člověk může vyjít posílený, a když ne posílený, tak se alespoň setká se stránkami své osobnosti, o kterých dosud nevěděl. Někdy to mohou být nepříjemné záležitosti, jindy člověka pozitivně překvapí, co všechno dokáže zvládnout. Totéž platí o vztahu k partnerovi. Někdy se tatínek ukáže jako velice obětavý a plný pochopení, jindy se stane, že se muž, který se prezentoval jako silák, projeví jako člověk zlomený. Život ale na člověku vyžaduje, aby fungoval dál.