Dělat mámu s taškou sladkostí

Vydání: 2006/18 Bohoslovci pod lupou, 3.5.2006, Autor:

Příloha: Doma

Když jsme spolu s manželem začali žít, shodli jsme se, že do své rodiny budeme chtít přijmout dítě z dětského domova. Připadalo nám samozřejmé někomu pomoci. Jedinou podmínkou, kterou jsme tehdy sami sobě kladli, bylo mít vyřešenou otázku bydlení. Oba pocházíme z nevěřících rodin a vlastně až během manželství - nejdříve manžel a o pár let později i já - jsme konvertovali a vstoupili do evangelické církve. V průběhu šesti let se nám narodili dvě dcery a syn. Bydlet jsme měli kde, a tak jsem se před třemi lety vydala na sociální úřad, abych se dozvěděla, co je nutné pro přijetí dítěte do pěstounské péče. Museli jsme se následně prokousat spoustou papírů, formalit a psychologických testů. Za několik měsíců nám bylo nabídnuto, abychom do své rodiny přijali šestiletého chlapce. S manželem jsme se za ním vydali na návštěvu. Byl to modrooký blonďáček. Na svůj věk byl hodně zaostalý a hlavně byl stále v pohybu. Nedokážu přesně říci proč, ale cítila jsem v něm ohrožení pro naše děti. Když jsme jim pak doma ukázali jeho fotografii, odmítli ho. Zejména mladší dcera. Prožívala jsem tehdy veliké dilema, ale musela jsem do dětského domova zavolat, že k sobě chlapce nepřijmeme. Celý den jsem probrečela.

Jedeme pro něj
Za několik dalších měsíců jsme se vydali do dětského domova podruhé. Tentokrát jsme jeli za tříletým chlapečkem, jehož matka je Romka a otec Ukrajinec. Od začátku to bylo něco úplně jiného než v předchozím případě. Chlapec s námi rychle navázal kontakt, hrál si s námi a mně vše připadalo přirozené. Děti ho uviděly na fotce a hned prohlásily, že pro něj jedeme. Při další návštěvě, které se již zúčastnily i naše děti, si k sobě s Vašíkem hned našli cestu. Když jsem je tehdy viděla, jak si spolu hráli, připadalo mi, že k nám jednoduše patří. Následovalo další papírování a pak jsme si Vašíka konečně mohli přivézt domů.

Vašík měl horší koordinaci pohybu, málo mluvil ve větách a spoustu věcí neznal. První dva roky svého života strávil v péči matky. Ta s ním nějakou dobu žila v azylovém domě, z kterého ji ale třikrát pro špatné chování vyhodili, a tak Vašík putoval do ústavu. V dětském domově strávil celkem jedenáct měsíců. V době, kdy jsme si ho my přivezli domů, se o něj matka příliš nezajímala. Poslední tři měsíce, které Vašík strávil v ústavu, se vůbec neukázala. Změna nastala, když se dozvěděla, že byl Vašík umístěn do pěstounské péče. Hned týden po jeho odvezení se s ním chtěla sejít. Když člověk bere dítě do pěstounské péče, musí si uvědomit, že nesmí mít velké nároky. Počítat s tím, že možná budou problémy.

Přes sociální pracovnici jsme s matkou dohodli několik schůzek. Museli jsme uzavřít dohodu o jejím styku s Vašíkem. Matka na kontaktu s ním trvala, když jsme ale Vašíka ve smluvenou dobu přivezli, několikrát nedorazila. To bylo pro Vašíka i pro mě značně vysilující. Za celý rok se s ním matka sešla třikrát. Snažila jsem se vždy Vašíka na setkání připravit, protože si už na matku nepamatoval. Nechtěl na setkání jezdit, dokonce se několikrát počůral a začal si rvát vlasy. Nevěděla jsem si s tím rady, a jedno setkání jsem dokonce odvolala. Nyní vyžadujeme, aby se setkání uskutečňovala před sociální pracovnicí. Matka si pak Vašíka odvede na hodinovou procházku. Nejprve mu ale předá igelitovou tašku plnou sladkostí a různých dobrot. To se mu samozřejmě líbí a já si pak říkám, jak je snadné dělat mámu jednou za tři měsíce s taškou dobrot. Když to vidí naše nejmladší dcera, říká, jaká je to hodná maminka. Děti tímto způsobem věci vnímají. Před zatím posledním setkáním byl již Vašík naštěstí klidný.

U nás doma se brzy zabydlel. Hodně se snaží. I jeho řeč se zlepšila. Ze začátku pouze opakoval, co slyšel, ale pak už začal normálně mluvit. Každý všední den chodí na dopoledne do mateřské školky, kde je spokojený. Společně celá rodina jezdíme každou neděli na bohoslužby do Dobříše a já vedu nedělní školu. Připravuju tam biblické programy pro děti.

Myslím, že je u nás Vašík spokojený. Děti ho mají rády a já ani manžel tohoto našeho životního kroku rozhodně nelitujeme. Mám k Vašíkovi skutečně mateřský vztah a musím přiznat, že když ho vidím, jak odchází se svou matkou, je mi smutno stejně, jako by si odváděla mé vlastní dítě. Ale šli jsme do toho s tím, že to tak bude. Vašík říká, že má teď dvě maminky.

MARKÉTA VODIČKOVÁ Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay