Člověk by měl dojít ke kořenům

Vydání: 2007/31 Svobodní zednáři včera a dnes, 31.7.2007

Příloha: Doma

Jmenuje se Dagmar Havlíčková, ale z jejích přátel a známých jí nikdo neřekne jinak než Dáša. Narodila se v roce 1961 ve Šternberku a vyrostla v Litovli, moravském historickém městě, které poznamenalo její pozdější vztah k výtvarnému umění.
„Můj tatínek je volyňský Čech, maminka moravská katolička. Měli svatbu v pravoslavném kostele v Chudobíně, já i bratr jsme byli podle pravoslavného ritu pokřtěni. Tím naše náboženská výchova skončila. Vždycky jsem však v sobě cítila nějaké pnutí mezi pravoslavím a katolictvím, aniž jsem ho tehdy, v době dospívání a rané dospělosti, uměla pojmenovat,“ říká Dáša. Dospívání se odehrávalo ve znamení rocku, Dáša hrála na klavír a zpívala v kapele. Z prvního ročníku gymnázia přestoupila do druhého ročníku Střední umělecko průmyslové školy v Brně a tím byl předurčen její další osud. Studovala pod vedením výtvarníka Dalibora Chatrného a po skončení školy se dala do hledání vlastního výtvarného stylu. Přitom pracovala v JZD v Července, kde navrhovala diplomy pro nejlepší zemědělce.
„Vždycky jsem se věnovala kresbě. Tenkrát jsem kreslila tuží lidské hlavy. Zpočátku šlo o kresby realistické, strukturálně pojaté, postupným zjednodušováním a abstrahováním jsem dospěla až ke znaku kříže,“ vysvětluje Dáša.
Osudovým pro ni bylo setkání s výtvarníkem Jiřím Havlíčkem, za kterého se po pěti letech známosti provdala. V Olomouci se jim narodily děti Daniela a Jiří. Do Dášina výtvarného stylu se těhotenství a mateřství promítlo jako spirálová kresba. Vycházela z tvaru plodu, který postupně rozvíjela, nikdy však nešlo o realistické tvary.

Špidlík
„Po revoluci se náš život změnil. Manžel měl už dřív psychické problémy. Dokud se léčil, zvládali jsme všechno dobře. Ale po roce 1989 začal léčbu odmítat a jeho stav se velice zhoršil. Dokonce natolik, že pro mě a děti bylo nebezpečné s ním zůstávat. V roce 1997 zemřel. Do té doby jsem všechno táhla sama, fyzicky i psychicky. Po Jirkově smrti jsem se zhroutila,“ vzpomíná Dáša na nejhorší okamžiky svého života.
Následoval pobyt na psychiatrii. Ve dvaadvaceti letech se pro ni katolictví stalo hlavním smyslem života, v nemocnici se její víra v Boha naplno rozvinula. „Sáhla jsem si tehdy až na dno a uvědomila jsem si závažnou skutečnost, že člověk by měl dojít až ke svým kořenům. To se mi podařilo, možná i proto, že ve mně stále existovalo pravoslaví i katolictví. A z těchto myšlenek se zrodil nápad studovat teologii,“ říká olomoucká výtvarnice. „Za rok jsem přečetla všechny Špidlíky. Právě díky Tomáši Špidlíkovi a jeho knihám o spiritualitě Východu jsem zatoužila po pravoslaví a následně si je zvolila jako studijní obor. Studovat jsem začala v roce 2002 na olomouckém detašovaném pracovišti Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity. Nijak jsem tehdy nekalkulovala ani nepřemýšlela o budoucnosti. Studovala jsem čistě z osobních důvodů,“ objasňuje Dáša své rozhodnutí. A přidává ještě jedno vysvětlení: na jaře roku 2002 byla čtrnáct dní v Rusku, prohlédla si Treťjakovskou galerii, uchvátily ji obrazy Andreje Rubleva… Po návratu z nemocnice pracovala Dáša jako grafička v Arcidiecézní charitě Olomouc, poté jako restaurátorka v olomouckém Vlastivědném muzeu. Zde dodnes čistí a konzervuje obrazy, plastiky, věnuje se restaurátorským pracím, spravuje a žehlí národní kroje. Ve své volné tvorbě se od roku 2004, po sedmileté přestávce, věnuje tématu Ježíšovy modlitby. Tu píše nebo tiskne razítkem s vlastním rukopisem na různé druhy papíru, od bílého přes barevné až po různé balicí. „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšnou. – To jsou slova Ježíšovy modlitby. Měla by člověka vést k tomu, aby si uvědomil chyby, které udělal, a prosil, aby dopad těch chyb byl co nejmenší. Já se vždycky modlím, aby byl co nejmenší na moje děti,“ přibližuje Dáša svou současnou práci.
Kromě kresby se věnuje taky háčkování. Vyrábí záclony, závěsy, andílky, květiny, kuřátka, na nedávné olomoucké expozici vystavovala dokonce háčkovanou louku plnou obilí, kopretin, vlčích máků. „Když se podívám zpátky, nelituji ničeho zlého, co mě potkalo. Třeba nebýt mé nemoci, nikdy bych nezačala studovat,“ uzavírá Dáša Havlíčková, která byla ve čtvrtek 28. června 2007 v Prešově promována magistrou teologie.
–jej– Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay