Brát do Afriky to, co tam může zůstat

Vydání: 2007/37 Jak odpustit, když to nejde?, 11.9.2007, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Ani verneovky, ani dobrodružné cestopisy ve svém dětství Jiří Štercl (1980) nehltal. Nic nenasvědčovalo tomu, že by z rodného Božejova u Pelhřimova vyrazil hodně daleko za hranice a že by v cizině trávil víc času než doma. „Dřív mě to nikam netáhlo. Když je člověk z vesnice, je i cesta do Prahy pořádný výlet,“ vzpomíná Jirka.
Mladík jezdil na salesiánské chaloupky, trempoval po republice, až se zhruba ve svých dvaceti letech začal poohlížet po světě. Jeho spolužáci o cestování mluvili a také Jiří Štercl využil vysokoškolského programu Erasmus a odjel na jeden semestr do Finska. „Objevil jsem, že i za českými hranicemi ještě něco je,“ směje se. „Když člověk k cestování čuchne a zjistí, že to jde, rozběhne se to...“
Jirka si nikdy nemyslel, že by byl talent na jazyky. Postupem času ale objevil jednu důležitou věc: jazyky nejsou o talentu, ale o motivaci. A tu ve Finsku – kde je angličtina zcela běžná – měl. Půl roku žil a studoval ve městě Kotka na jihu země. Naučil se chodit do sauny a i v ČR si ji po návratu postavil. Jako student lesnické školy, oboru marketing v dřevařském průmyslu, vyvrací některé zažité stereotypy: ve Finsku je sice mnoho lesů, ale až 20 % dřeva, které se zde zpracovává, se dováží z Ruska.
Jiří Štercl přijal katolickou víru už v dětství jako něco samozřejmého. Finsko je protestantská země, na východě je rozšířeno pravoslaví. V celé zemi je jen šest katolických kostelů – „30 procent z nich jsem navštívil,“ pochvaluje si Jiří – působí tu polské a jedna italská misie. Jirka měl štěstí v tom, že se setkal s českou katolickou rodinou, která do Finska emigrovala v roce 1968 a která ho do katolických kruhů uvedla.

Bulharsko
Dřevařský inženýr se vrátil do vlasti a začal pracovat v oboru. Pracoval a zároveň se připravoval na dobrovolnickou službu v Bulharsku. Chtěl znovu do zahraničí, zalíbilo se mu to. Bulharsko je pro české salesiány misijní zemí číslo jedna a Jiří Štercl se jako dobrovolník rozhodl strávit tam devět měsíců. Prožil je ve městě Kazanlak v Údolí růží, známém plantážemi růží, ze kterých se vyrábí proslulý růžový olej. V salesiánském středisku volnočasových aktivit je zde k dispozici sál pro fotbal, ping-pong, malý klub i bar. Působilo zde šest kněží a dva dobrovolníci – Jiří Štercl byl jedním z nich.
Jirka dělil čas mezi sebe, druhé a Boha. Duchovní život, práce s bulharskými a romskými dětmi i činnost na zajištění chodu objektu – tak vypadal jeho program. „Skvělá byla zejména možnost duchovního doprovázení, salesiáni dobrovolníka nevidí jako pracovní sílu, oni ho chtějí i formovat. Kdybych jel jako dobrovolník přes jinou organizaci, měl bych v určitou hodinu dne padla; tady jsem ale byl členem komunity,“ líbí se Jiřímu Šterclovi.
Z osmi milionů obyvatel Bulharska je asi milion Romů. Salesiáni museli hledat způsob, jak s nimi pracovat. Když do oratoře chodili Bulhaři i Romové společně, přinášelo to problémy. Misionáři tedy přechodně sáhli po oddělení těchto komunit – v určitou dobu se věnují romským dětem, jindy zase bulharským – a přemýšlí, co dál. „Bulhaři mi ze začátku přišli divocí, ale proti Romům to nic není. Učíme se s Romy jednat. Nejsou nároční, jsou schopni hrát fotbal s kamínkem, rychle se nadchnou, ale když je jich víc, je problém je zvládnout,“ popisuje své zkušenosti Jirka. Bulharským specifikem je také docházka na směny v základních školách. Mládež v oratoři tak byla vždy jen z jedné směny. V pátek a sobotu chodilo dětí víc. Rodiny na víkendy pryč z města nejezdí – to je typicky české.
Devět měsíců uteklo jako voda a Jiří se 8. července 2007 vrátil domů. Už 30. července ale zase odjel. Do africké Zambie. „Chtěl jsem se do Afriky dostat komerčně, využít svou profesi. Když to nevyšlo, podívám se tam alespoň nekomerčně jako dobrovolník,“ popisuje situaci Jirka.
Co říkali rodiče na to, že je syn takhle do světa? A co přítelkyně? „Rodiče nejsou výrazně nadšeni, ale respektují to. Přítelkyně je taky dobrovolnice – právě je v Kongu. Šli jsme do dobrovolnictví spolu, ale nechali jsme se rozdělit. Místo, kde budu v Zambii působit, není daleko od toho, kde je ona. Možná se tak uvidíme...“

Zambie
Zambie je misijní prioritou pro polské salesiány. Jirka zde tedy nepřijde ani o duchovní vedení. V Africe žije v mezinárodní komunitě, jsou tam Poláci, Vietnamci a on – Čech.
Rok dobrovolnické služby stojí 300 tisíc korun. Vysílající organizace hradí zdravotní pojištění, očkování a víza, přijímací organizace pobyt a stravu. Dobrovolník se podílí na letence a dalších drobných nákladech. Jiřímu Šterclovi část nákladů pokryla sbírka v božejovském kostele a v Brně. Přispět mu je možné na účet u ČSOB č. 199028907/0300, variabilní symbol 2001.
Svou profesi Jiří nakonec využije i v Zambii. „Ze smlouvy usuzuju, že bych měl být asistentem ředitele truhlářského učiliště, starat se o strojní zařízení, vést praxi a být otevřený i pro další činnosti. Taky se budu účastnit činnosti oratoře a působit na mládež,“ svěřil se před odletem.
Učiliště nabízí několik oborů: zámečnictví, truhlářství, zemědělství, výpočetní techniku a švadleny. Studuje zde 240 žáků obou pohlaví ve věku 18–25 let. Tento věk je v této části Afriky pro studenty běžný, s výukou se „nespěchá“ tak jako v Evropě. „Budu učit téměř své vrstevníky,“ uvědomuje si Jiří, ale problém v tom nevidí.
Co si bere na cestu s sebou? Nářadí žádné, zato kopací míč – tak mu to poradili salesiáni. Celkově se snažil odjet jen s těmi věcmi, které může v Africe nechat. Aby pak sloužily dál. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay