Vydání: 2018/5 Biskupská posila v Praze, 30.1.2018, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

 
Pokud se vám zdá, že jde o popis nějaké noční můry z válečné zóny, vězte, že právě taková je ve skutečnosti realita tisíců lidí a stovek rodin v České republice. Těm šťastnějším, kteří se blíže nesetkali s nouzí spojenou se ztrátou práce, opuštěností, s bídou alkoholismu nebo závislostí na automatech či drogách, s domácím násilím, dluhy a exekutory, to zní téměř neuvěřitelně.
Jednotlivec ochotný pomáhat v těchto nepřehledných situacích zmůže většinou jen docela málo. V celé republice však Charita provozuje čtyřicet azylových domů pro matky (otce) s dětmi v tísni, kde jsou školení odborníci připravení pomoci. Na rozdíl od většiny společnosti umějí pochopit a rozklíčovat životní peripetie lidí, kteří se ocitli až na samém okraji společnosti, a dokážou jim nabídnout jiný náhled a organizovat pomoc.
Poslední výroční zpráva Charity hovoří o 1 219 rodinách, které za jeden rok vyhledaly zázemí těchto azylových domů. Počet a píle koledníků nedávno skončené Tříkrálové sbírky i štědrost dárců pak mj. ukazují, kolika lidem nejsou lhostejné osudy těchto bližních. Část výnosu sbírky totiž často putuje právě sem.
Na Bory – ale nikoliv do vězení
Jedním z těchto zařízení je Azylový dům sv. Zdislavy v Plzni. Obyvatelům západočeské metropole a širokého okolí slouží už dvacet let. „Pro maminky nebo táty s dětmi, kteří by se jinak kvůli životnímu debaklu ocitli na ulici, máme tady na Borech sedmnáct bytů. V nedalekých Radobyčicích pak dalších jedenáct. Potýkáme se přitom s přetlakem, kdy se nám hlásí dalších čtyřicet potřebných,“ vysvětluje ředitel plzeňské Městské charity Pavel Janouškovec.
„Snažíme se všemožně zabránit tomu, co se dělo dřív – odebrání dítěte do dětského domova. Nastavujeme maminkám podmínky, aby byly schopné se opět ujmout svých dovedností a úkolů. Někdy je to nesmírně těžké, neboť řada žen ani neví, co je to rodina, protože vyrůstaly v dětských domovech. Zní to absurdně, ale my to od nich slýcháváme – že nevědí, proč a jak milovat své dítě, když je samotné také nikdo nemiloval,“ vysvětluje ředitel Charity v plzeňské diecézi Jiří Lodr. Maminky v azylovém domě tak podle něj často zacelují vážné trhliny vlastního života, a přitom se mají starat o své vlastní děti.
Jako třaskavou směs, která rozbíjí rodiny, popisují charitní pracovníci neřešitelné a obrovské dluhy domácností i násilí za zavřenými dveřmi domovů. „Problém je, že ani vykázání násilníka často nefunguje. Žena se stává vězněm ve vlastním bytě, když na ni muž někde venku číhá. Proto se utíkají k nám,“ přibližuje situaci těchto žen Jiří Lodr s tím, že k úkolům azylových zařízení patří i ochrana a zajištění bezpečí, tedy zabránění těmto mužům v přístupu ke klientkám. „Násilníci ohrožují i náš personál. Dokud agresor něco neprovede, tak je to velmi těžké řešit i s policií, která někdy musí doprovázet také naše zaměstnance,“ vysvětluje Pavel Janouškovec.
Většina lidí z azylového domu v Plzni odchází do podnájmů nebo jim město nabídne byt, protože zde mají pilotní projekt sociálního bydlení. „Pokud neskončí na ulici kvůli drogám nebo hrubému porušení řádu, tak od nás klientky odcházejí do nějakého zajištěného prostředí,“ pochvaluje si spolupráci s místní samosprávou Jiří Lodr a dodává: „Ne vždy se ale podaří návrat do prostředí, kde se uchytí. Pak se k nám vracejí…“