Vydání: 2008/22 Umíme zabezpečit církevní památky?, 27.5.2008

Příloha: Doma

Snad každá země se pyšní nějakým speciálním názvem, který ji vystihuje. Jinak tomu není ani u země, jíž náleží pojmenování námořní velmoc či bašta konzervatismu. Anglie je přitom otevřená cizincům a inspiruje svými tradicemi. Anglie je jen jednou ze zemí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Již její název symbolizuje důvod, proč sem přijíždí tolik lidí z různých koutů světa: za studiem angličtiny.
Jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších studentských měst je Bournemouth, ležící na jihozápadním pobřeží Anglie. Bournemouth spadá pod hrabství Dorset, má necelých 200 tisíc obyvatel a je nejen u studentů oblíbeným turistickým letoviskem s písečnými plážemi táhnoucími se několik kilometrů, moderními luxusními obchody, bary, nočními kluby, zelenými parky a sportovními areály. Nechybí tu tradiční kostely různých církví – převažuje anglikánská církev, následována církví římskokatolickou. Nachází se zde i synagoga a mešita.
Zájemci o studium angličtiny, kteří sem zavítají, mají jeden hlavní cíl: naučit se dobře porozumět a komunikovat. Jak se jim to daří, záleží kromě jazykového talentu též na délce pobytu i jiných okolnostech – např. finančních. V současnosti je stále ještě ve Velké Británii draze. Někteří studenti přijíždějí jen na velmi krátkou dobu – na týden, dva. Jiní na několik měsíců a ti šťastnější na několik roků.
Pokrok v jazyce nejprve předpokládá odhodlat se do cizí země, cizího prostředí a k cizím lidem vyjet. Někdo je k tomuto kroku nasměrován lépe, někdo hůře a někdo vůbec. Anglie není tolik cizí pro Evropana jako pro Afričana či Asiata. Angličané ale rozhodně nejsou „cizí“ pro nikoho. Vědomi si svých výhod mohou sice na první pohled působit jako „chladní ostrované“, ale nejeden návštěvník záhy pozná, že opak je pravdou: jsou hrdí na svoji zem, historii, křesťanské kořeny, přírodní krásy, tradice i svůj jazyk, a zároveň dokážou být otevření světu a předávat své bohatství druhým.
Dále je důležitá vlastní kreativita, jak se získanými znalostmi z jazykové školy naložit (např. komunikace mimo školu – s hostující rodinou, spolužáky, kamarády…). Bez těchto předpokladů a snah by student mohl jen těžko svoji angličtinu zdokonalit.
Každé ráno panuje v ulicích Bournemouthu velký ruch – podobně jako v jiných městech. Tady je ale čas jakoby trochu posunutý: pro studující bývá nejrušněji až kolem deváté hodiny. V té době totiž většina škol vyučujících anglický jazyk začíná výuku. Pádný důvod, proč se nezačíná už v osm, je možné nalézt jen stěží. Možná je to výraz tolerance vůči studentům i jejich učitelům… Klasický výukový den se v mnoha případech skládá ze čtyř vyučovacích hodin dopoledne, poté delší, téměř devadesátiminutové přestávky, která nabízí např. možnost společného jídla v restauracích čínských, japonských, arabských, tureckých i dalších (česká zde zatím není). Výuka následně pokračuje odpolední dvouhodinovkou. Ve školách se scházejí studenti z Evropy, Asie a Jižní Ameriky.
Školy, některé nesoucí název „college“, organizují pro zpestření studentského života širokou škálu mimoškolních aktivit – od sportovních (fotbal, šipky, stolní tenis, bruslení s výhledem na moře…) přes kulturní (kina, hlučné party…) až po výletní (návštěva kosmopolitního Londýna, univerzitního Oxfordu a dalších míst). Život v hostujících rodinách bývá přínosný pro vznik nových přátelství i procvičování „opravdové“ komunikace s rodilými mluvčími. U stolu se při večeři, která je hlavním jídlem dne, zpětně probírají radosti i starosti uběhlého dne, dochází i na pravý anglický humor. Vše se tady točí kolem angličtiny. Nejdůležitější součástí výuky jsou ale lidé a jejich motivace, snaha a přátelství.
VERONIKA ČEPELKOVÁ, Bournemouth