Agnes Štreitová

Vydání: 2004/30 Muži na mateřské, 28.10.2004, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Manželka Jindřicha Štreita. Pochází z Plzně, z rodiny hudebníka. Učí v Základní umělecké škole v Rýmařově hru na housle, klavír, zobcové flétny a kytaru. Ve volných chvílích se věnuje hudbě. V době Jindřichovy perzekuce mu byla věrnou oporou. Koncem 80. let spolu s manželem pořádali na Sovinci setkání a výstavy nonkomformních umělců, na které jezdili milovníci svobodného umění z blízka i daleka. Po revoluci dokonce pořádala zájezdy na sovinecké vernisáže jedna olomoucká cestovní kancelář.

Jak se vám žije na Sovinci?
Jindra vidí život na Sovinci jinak než já. V posledních letech nebyl v součtu v každém roce tak asi půl roku doma a pokud je, tak je nepřetržitě ponořen do práce. Vypnout práci se mu daří například na koncertech, na ty spolu chodíme rádi. Jsem tady většinou sama, ale nestěžuji si. Naučila jsem se zvládat mužské práce, můj tatínek byl sice muzikant, ale také kutil a to mám asi po něm. Udržuji vše sama, natírám, sekám zahradu; zatím sílu mám, ale stýská se mi po městě. Na Sovinci jsem v úplné izolaci, hlavně v zimě. Zimní večery jsou tady drsné, stejně jako podmínky pro život, není tady ani obchod.

Změnily fotografie nějakým způsobem váš život?
Nebrala jsem si slavného člověka, teď ho mám. Považuji za vzácnost udržet si vztah, i když se od základu změnily podmínky.

Jaký je Jindřich po návratu z cest? Změnil se po příjezdu z Čečny?
Všimla jsem si, že má v sobě neuvěřitelnou fyzickou a psychickou odolnost, s jakou jsem se setkala u mála lidí. Vím, že Jindra není válečný fotograf, všude, kde dosud byl, nebyla přímo válka. Nevím, jaký by se vrátil z místa válečného konfliktu. Centrem a symbolem jeho prožívání jsou pro mě jeho fotografie. Jindra se těžko otvírá, hodně věcí se o něm dovídám právě z nich. Od samého začátku, co jsme spolu, jsem se tak dovídala o jeho vnitřním prožívání to, co by jinak neřekl. Vždy, když se vrací z cest, nastávají chvíle sbližování. To asi prožívají všechny ženy, jejichž muži odjíždějí na delší dobu. Musíme se pak znovu přiblížit, ale není to negativní. Vím ze zkušenosti, že po první euforii po návratu pak nastane krize sžívání, ale postupně se všechno zlepší a vztah se vyrovná.

Nebála jste se o něj?
Bála. Pohyboval se neustále s ozbrojenými muži a v autě. Nefunguje tam pošta, ale v centru Berkatu bylo možné spojení přes internet a SMS, i když to byla drahá záležitost. Věděla jsem, že se vrátí pouze z Boží milosti, v nic jiného nelze doufat. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 17. – 23. července 2018

Rekordní charismatická konference v Brně

Rekordních 7 830 lidí všech generací, z toho 1 416 dětí, hledalo po čtyři dny „svou sílu u Pána, v jeho veliké moci“, jak znělo motto letošní Katolické charismatické…

celý článek


Zkratkou přes františkánské ticho

Po staletí v nich mniši meditovali či pěstovali bylinky. Teď slouží všem. Přestože některé klášterní zahrady už svou původní funkci ztratily, jsou plné života.

celý článek


Spiritualita ve filmu

Kde se bere v člověku zlo a kde člověk naopak nachází sílu zvládat obtížné životní situace? Tyto a mnohé další ožehavé otázky se objevily v řadě filmů na letošním…

celý článek


Svět, ve kterém můžete vidět „srdcem“

Vyhledávají staré lidi, kterým hrozí samota. Vracejí radost tam, kde hrozí stereotyp a kde dny začínají splývat. Chodí jim dělat společnost, zpívají si s nimi, povídají,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay