Agnes Štreitová

Vydání: 2004/30 Muži na mateřské, 28.10.2004, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Manželka Jindřicha Štreita. Pochází z Plzně, z rodiny hudebníka. Učí v Základní umělecké škole v Rýmařově hru na housle, klavír, zobcové flétny a kytaru. Ve volných chvílích se věnuje hudbě. V době Jindřichovy perzekuce mu byla věrnou oporou. Koncem 80. let spolu s manželem pořádali na Sovinci setkání a výstavy nonkomformních umělců, na které jezdili milovníci svobodného umění z blízka i daleka. Po revoluci dokonce pořádala zájezdy na sovinecké vernisáže jedna olomoucká cestovní kancelář.

Jak se vám žije na Sovinci?
Jindra vidí život na Sovinci jinak než já. V posledních letech nebyl v součtu v každém roce tak asi půl roku doma a pokud je, tak je nepřetržitě ponořen do práce. Vypnout práci se mu daří například na koncertech, na ty spolu chodíme rádi. Jsem tady většinou sama, ale nestěžuji si. Naučila jsem se zvládat mužské práce, můj tatínek byl sice muzikant, ale také kutil a to mám asi po něm. Udržuji vše sama, natírám, sekám zahradu; zatím sílu mám, ale stýská se mi po městě. Na Sovinci jsem v úplné izolaci, hlavně v zimě. Zimní večery jsou tady drsné, stejně jako podmínky pro život, není tady ani obchod.

Změnily fotografie nějakým způsobem váš život?
Nebrala jsem si slavného člověka, teď ho mám. Považuji za vzácnost udržet si vztah, i když se od základu změnily podmínky.

Jaký je Jindřich po návratu z cest? Změnil se po příjezdu z Čečny?
Všimla jsem si, že má v sobě neuvěřitelnou fyzickou a psychickou odolnost, s jakou jsem se setkala u mála lidí. Vím, že Jindra není válečný fotograf, všude, kde dosud byl, nebyla přímo válka. Nevím, jaký by se vrátil z místa válečného konfliktu. Centrem a symbolem jeho prožívání jsou pro mě jeho fotografie. Jindra se těžko otvírá, hodně věcí se o něm dovídám právě z nich. Od samého začátku, co jsme spolu, jsem se tak dovídala o jeho vnitřním prožívání to, co by jinak neřekl. Vždy, když se vrací z cest, nastávají chvíle sbližování. To asi prožívají všechny ženy, jejichž muži odjíždějí na delší dobu. Musíme se pak znovu přiblížit, ale není to negativní. Vím ze zkušenosti, že po první euforii po návratu pak nastane krize sžívání, ale postupně se všechno zlepší a vztah se vyrovná.

Nebála jste se o něj?
Bála. Pohyboval se neustále s ozbrojenými muži a v autě. Nefunguje tam pošta, ale v centru Berkatu bylo možné spojení přes internet a SMS, i když to byla drahá záležitost. Věděla jsem, že se vrátí pouze z Boží milosti, v nic jiného nelze doufat. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 16. – 22. července 2019

Rekordní a misijní konference

Do Brna na Výstaviště se přijeli modlit, povzbuzovat ve víře i hledat své misijní dary lidé z celého Česka i Slovenska včetně zástupců mnoha komunit a hnutí. Konference…

celý článek


Korejský zápal pro víru

Zatímco křesťanů v Evropě ubývá, v jiných koutech světa se děje opak – zejména právě v Jižní Koreji, kde ještě před 150 lety byla křesťanů jen hrstka a nyní…

celý článek


Putování po klášterech: Hora Matky Boží

Hora Matky Boží, která je jedním z nejznámějších poutních míst královéhradecké diecéze, ožívá. Dřívější klášter za dobu své existence zažil slavné i temné…

celý článek


Živé Skoky představí jedinečné písničkáře

V Karlovarském kraji patří již pravidelně k létu také hudební a duchovní festival Živé Skoky. Série koncertů, modliteb a poutních mší trvá na postupně obnovovaném…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay