Agata Machová

Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 28.10.2004

Příloha: Doma

Spousta lidí považuje bezdomovce za dno společnosti; hůř na tom jsou v jejich očích snad jen kriminálníci. Ne každý z lidí bez domova si ale za svou situaci může úplně sám. Často je zde spousta jiných okolností, které je do této situace přivedly.

V lednu letošního roku jsem začala pracovat jako sociální pracovník v azylovém domě Bethel v Třinci, který je jedním z mnoha středisek působících v rámci Slezské diakonie. Snažíme se zde formou křesťanské pomoci pracovat s muži, kteří se z různých příčin ocitli bez přístřeší. Nabízíme jim ubytování, celodenní stravování, možnost hygieny, pomoc při jednání s úřady, zájemcům poskytujeme i duchovní pohovory. Někteří klienti se u nás zdrží jen chvíli, jiní zde tráví již několik let. Jsou tu takoví, kteří azylový dům vnímají jako nutné zlo, ale i takoví, kteří si zde vytvořili náhražku domova.

Jedním z nich je i pan Kotas. Vždy usměvavý důchodce ihned upoutal mou pozornost. Od známých se dozvěděl o existenci azylového domu, přišel se zeptat na možnost ubytování a od té doby se u nás zdržuje. Právě v tomto momentu začala nová etapa jeho života. Od začátku pobytu se aktivně podílí na fungování domu. Nyní je např. naším hlavním pomocníkem v kuchyni. Nedbá na narážky jiných klientů a tvrdí, že díky práci nemá tolik času myslet na hlouposti, tedy na alkohol. Pan Kotas pobírá starobní důchod, který má ale krácený z důvodu dluhu na nájemném. Právě malý důchod a také jeho činorodost způsobily, že alkohol dnes pro něho není již takovým problémem. Jaká by byla situace, kdyby měl k dispozici více peněz, to nevím. Co vím, je, že se snaží žít jinak než předtím. Pan Kotas se za ta léta pobytu v azylovém domě stal příkladem člověka, který nechce trávit svůj život nicneděláním. Jinak na něho možná pohlížejí ostatní klienti, kterým se může zdát nesmyslné jen tak z vlastní vůle někde pomáhat, ale to není podstatné. I když tento příběh může znít celkem idylicky, je tu stále jeden smutný aspekt - vztahy s rodinou - se sestrou, bratrem, a hlavně vlastní dcerou. Bratra i sestru občas potkává. O dceři ví, ale delší dobu ji neviděl. Jak to bude do budoucna, netuším, nevím, čím si oba prošli a co vzájemně prožili, je to jejich osobní věc. Možná se jim ale k sobě podaří najít cestu a pan Kotas si na stará kolena užije dceru i vnuky. Jestli se to někdy stane, bude to chtít notnou dávku snahy k dialogu a vzájemného porozumění ze strany obou.

AGATA MACHOVÁ, sociální pracovnice Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay