Je to zvláštní, ale asi to začalo první pohádkou Princové jsou na draka, kde jsem hrál zedníka, který se až sňatkem s princeznou ocitl ve stavu šlechtickém. Nevím proč, vždy jsem si chtěl raději zahrát čerta, ale od té doby bylo rolí princů Jasoňů víc než princů Drsoňů. Už jsem hrál i krále, a tak teď jen čekám na roli pohádkového dědečka (smích).
Myslím si, že ne. Tříkrálová sbírka se mi vždy velmi líbila, a protože jsem navíc vyrůstal v Orlických horách, znám koledování odmalička. Moje babička byla věřící, takže jsme chodili do kostela v Klášterci nad Orlicí. Dokonce si pamatuji, jak jsem jednou hrál na varhany jako malý na půlnoční. Tam se odjakživa koledovalo jak na Tři krále, tak na Velikonoce. Tato tradice je tam velmi živá, takže se mi oslovení charity velmi zalíbilo a rád jsem nabídku přijal.
Určitě dokázal. Jako dítě jsem hrál na klavír a pak jsem cvičil na staré varhany. Byla to stará klaviatura, kde se ještě musely šlapat měchy, takže můj tatínek šlapal a já hrál. Jednou se nám stalo, že tatínek zapomněl šlapat, takže když pan farář pokynul, abych hrál, zmáčkl jsem klapky, a nic… Chvilku bylo ticho, jen já šeptal na celý kostel – tati, tati, šlapej, nemám vzduch! Sice jsem hrál, ale až po hodné chvilce se ozvaly první tóny. Odmalička jsem taky docházel do lidušky a pak jsem na konzervatoři studoval hudebně-dramatický obor. Štěpán Rak byl dokonce mým kantorem. U hudby jsem ale nakonec nezůstal, protože jsem byl příliš líný cvičit. Raději jsem zvolil herectví.
Je to hodně jiné, protože jde o přímý přenos, takže se nic nedá vrátit zpátky a mozek musí hodně zabrat. Ale kromě toho tam je vždy moc hezká sváteční atmosféra. Těší mě, když vybereme peníze na dobrou věc, a tomuto projektu věřím, tudíž je pro mě velmi příjemné u toho být. Nejvíc se mi libí publikum, kdy v hledišti sedí samotní koledníci. Je to opravdu jedinečná záležitost. Většinou bývají přímé přenosy hektické a nervózní, ale tady vždy vládne pohoda a dobrosrdečnost.
Musím říct, že jsem dlouho nevěděl, jestli můj syn jako malý ví, co vlastně jeho táta dělá. Až jednou, protože měl moc rád, když jsem ho uspával, jsme si před spaním dávali hádanky. Z legrace jsem nadhodil – tak, Maťo, je to malé, kroutí se to jako žížala, má to pruhované pyžamo a nechce to spát. Co je to? On se smál a najednou řekl, že mi chce dát taky hádanku – má to červené trenýrky a je to herec. Kdo je to? Až tehdy jsem zjistil, že to ví. Je pravda, že na tatínka moc nechodí ani se k mému výkonu příliš nevyjadřuje, a tak to tenkrát byla pro mě pocta. Myslím, že mé povolání vždy respektoval, ale asi z něho moc radost neměl, protože chtěl být s tátou, a najednou mě někdo oslovil a on musel počkat, až se podepíšu nebo si popovídám. Pak se to však změnilo, protože jsem ho vzal na filmový festival do Zlína, a najednou holky nechtěly autogram ode mě, ale od něho (smích).
Čím jsem starší, tím víc mě dojímají úplné drobnosti: když vás v době, kdy dobra mnoho není, třeba někdo pustí při jízdě autem na silnici nebo když jsou lidé na sebe hodní a ohleduplní. Jak vyjádřila Matka Tereza: Šiřte lásku všude, kudy jdete: nejdřív u vás doma. Věnujte lásku svým dětem, své ženě nebo muži, sousedům od vedle… Nikdy nedopusťte, aby od vás nějaký člověk neodešel lepší a šťastnější. Buďte živým projevem Boží laskavosti ve tváři, v úsměvu, v srdečném pozdravu.