Dobrotivý papež prohlášen za svatého

Vydání: 2014/16 Květný víkend patřil mládeži, 18.4.2014, Autor: Tomáš Petráček

Příloha: Perspektivy

Jan XXIII. vyvedl katolickou církev z tridentinské éry

Papež Jan XXIII. byl přesvědčen, že církev potřebuje hlubokou vnitřní obnovu. Snímek archiv KT

I když se v roce 1958 jméno kardinála Roncalliho objevovalo mezi papabili, příliš velké naděje se mu kvůli vysokému věku nedávaly. S výjimkou papeže Pia X. se jednalo o jediného papeže piánské epochy, který ani neměl aristokratický původ, ani nepocházel z bohaté buržoazní rodiny.

Angelo Roncalli se narodil roku 1881 v chudé rolnické rodině v malé vsi nedaleko Bergama v severní Itálii. Pro své nadání byl poslán do malého semináře v Bergamu. Po teologickém studiu v Římě byl v roce 1904 vysvěcen na kněze. Znal tedy sice důkladně římské centrum církve, ale zároveň na něj nebyl tak fixovaný jako například jeho předchůdce či nástupce, kteří většinu života prožili ve službách římské kurie.

Obviněn z modernismu

Roncalli po studiích přednášel církevní dějiny v diecézním semináři v Bergamu a je třeba říct, že jeho působení a vědecké dílo není vůbec zanedbatelné – patří sem kvalitní edice pramenů z šestnáctého století i vlastní studie a rozsáhlé monografie. Navzdory tehdejší mentalitě objevil a pochopil dějinnost církve, k níž patří i nutnost přijímat změny a adaptovat církev na nové podmínky. Stejně důležité bylo jeho působení coby přednášejícího patrologii, kdy si uvědomil, že církevní tradice je mnohem hlubší a širší než potridentská éra, natož devatenácté století. Navíc Roncalli sledoval nové přístupy a objevy historicko-kritické metody a používal práce jednoho z nejvýznamnějších patrologů své doby Louise Duchesna, který byl vyšetřován Posvátným officiem. Kvůli svým přednáškám byl posléze i Roncalli obviněn z modernismu.

Na vlastní kůži zakusil hrůzy první světové války, když musel narukovat a sloužit v italské armádě nejprve jako zdravotník a později jako kaplan. Na začátku dvacátých let byl povolán do Říma na pozici prezidenta Papežských misijních děl pro Itálii, kde ho nepříjemně překvapila kariéristická mentalita řady kuriálních pracovníků. V březnu 1925 byl jmenován apoštolským vizitátorem v Bulharsku – jednalo se tehdy o jedno z nejméně atraktivních míst v církevní diplomacii. Od roku 1934 působil jako apoštolský legát pro Turecko a Řecko v Istanbulu. Dvacet let služby v těchto okrajových oblastech církevní diplomacie pro něj byla vítaná zkušenost s pestrým světem východních církví. Během druhé světové války se značně angažoval ve prospěch pronásledovaných Židů, uprchlíků, válečných zajatců a pohřešovaných, kdy využíval veškeré možnosti svého úřadu k pomoci lidem bez rozdílu jejich vyznání.

Diplomatem ve Francii

Na konci roku 1944 byl povolán k delikátnímu diplomatickému úkolu – coby nuncius přichází do osvobozené Francie, aby nahradil svého předchůdce zkompromitovaného spoluprací s vichystickým režimem. Roncalli se ocitl uprostřed komplikované diplomatické hry, kdy i jeho vlastní jmenování bylo vnímáno jako projev jisté nevole Svatého stolce, dosazuje-li na jeden z klíčových postů člověka s dosud tak nevýznamnými pověřeními. Na druhé straně je nemyslitelné, že by Pius XII. pověřil tímto náročným úkolem muže, o jehož schopnostech by pochyboval. Díky nunciovi Roncallimu se tento problém vyřešil v červenci 1945 odchodem několika zkompromitovaných biskupů, což bylo pokládáno za úspěch vatikánské politiky.

Pro hlubší porozumění jeho osobnosti je doba jeho působení v Paříži nesmírně důležitá. Tam se totiž důkladně a bezprostředně seznamoval s moderní společností. Dobrotou a lidskostí si tam naklonil veřejnost nejen církevní a přijímal pozvání na akce nejrůznějšího typu. Navštívil prakticky všechny diecéze, neomezoval se jen na diplomacii, ale jeho činnost měla i pastoračně-evangelizační priority. Na konci roku 1952 bylo oznámeno jeho jmenování kardinálem a na počátku příštího roku nastoupil na post benátského patriarchy.

Papežská volba a svolání koncilu

Pius XII. v posledních letech svého pontifikátu jmenoval minimum nových kardinálů, takže počet volitelů neomezených věkovou hranicí klesl na pouhých třiapadesát kardinálů a konkláve nemělo žádného favorita. Kardinál Roncalli byl zvolen 28. října 1958 v jedenáctém kole zřejmě i kvůli svému vysokému věku jako papež na přechodnou dobu. Hned na začátku překvapil jak volbou jména, které již v minulosti nosil nechvalně známý vzdoropapež, ale rovněž zdrženlivostí vůči symbolickým aktům demonstrace papežské moci. Dosavadní zkušenost ho vedla k přesvědčení, že církev potřebuje hlubokou vnitřní obnovu. Během nadcházejících týdnů našel i způsob, jak dát vanutí Ducha Svatého prostor.

Samotné ohlášení prozrazovalo změnu jak svým zcela pozitivním formulováním úkolu zamýšleného koncilu, tak zvoleným datem zveřejnění. Z deníku Jana XXIII. je patrné, že si vybral 25. leden 1959 záměrně, neboť se zrovna nacházel v bazilice svatého Pavla za hradbami, aby zde uzavřel Týden modliteb za jednotu křesťanů. Ale stejně příznačné bylo, že v L’Osservatore Romano se objevilo krátké sdělení, v němž byla papežova řeč upravena a částečně oslabena. Hned na začátku se tak se uskutečnila Janova „institucionální samota“, která měla být pro celý jeho pontifikát ze strany kurie typická. V přípravné fázi koncilu byla role papeže Jana XXIII. nezřetelná. Jím svolaná římská diecézní synoda se uskutečnila během jednoho týdne roku 1960 a schválily se pouze předem připravené kánony v duchu uchování statu quo, včetně kanonických trestů pro kněze, kteří by se dopustili návštěvy kina nebo veřejné plovárny. Přitom jen v samotném Římě žilo na tisíc kněží, kteří opustili duchovní službu. Rovněž pár měsíců před koncilem vydané motu proprio Veterum Sapientia zdůrazňovalo roli latiny v životě církve jako neměnného a dokonalého jazyka a nijak nenasvědčovalo o možnosti slavit liturgii v národních jazycích.

Na druhé straně pozvání pozorovatelů z nekatolických církví, vřelá setkání s jejich představiteli, podpora novému Sekretariátu pro jednotu křesťanů naznačovaly otevřenost a připravenost pro změny. Důležitá byla i rozhodnutí, že přípravnou fázi povede Státní sekretariát, nikoliv Posvátné officium. A také že součástí přípravné fáze bude dotaz, čím by se měl koncil vlastně zabývat a které otázky by měl přednostně řešit, adresovaný nejen biskupům, nýbrž i dalším katolickým institucím. Dne 14. července 1959 papež rozhodl, že koncil se bude nazývat „druhý vatikánský“ – nepůjde tedy jen o dokončení prvního, ale bude se jednat o samostatný nový koncil. V papežově slovníku se stále častěji objevují termíny jako „aggiornamento“ nebo „znamení času“. Velkou zásluhou papeže Jana bylo i povolání předních katolických teo-
logů do role oficiálních teologů koncilu (periti), případně připuštění jejich role na koncilu jako osobních poradců jednotlivých biskupů či komisí.

Moderní doba není jen úpadek a zkáza

V úvodní řeči Gaudet Mater Ecclesia, kterou si papež pečlivě připravil, odmítl mentalitu těch, kdo vidí v moderní době jen úpadek a zkázu, a naopak ocenil úspěchy lidského génia. Místo vymezování a odsuzování se má stát lékem milosrdenství, respektující důstojnost lidské osoby. Úkolem koncilu má být hledání jednoty: jednoty mezi katolíky, mezi příslušníky křesťanských církví, celého lidstva. Papež chápal koncil jako příležitost k „novým letnicím“, což je motiv, jenž vyjadřuje jeho touhu, aby se koncil stal přelomovou událostí, jež vyvede církev z tridentinské éry. Zásadní změnou, patrnou již v této promluvě, je proměna slovníku a celkového stylu papežských a později koncilních výroků, které opouštějí sloh císařských ediktů s jejich sankcemi a rigorismem a volí jazyk bližší patristické tradici církve, sdělnější modernímu člověku a více odpovídající řeči evangelia.

Pro koncil byla klíčová série událostí, jež vedly k tomu, že se koncil stal skutečným koncilem, nikoli jen strojem na odhlasování předem připravených dokumentů. První z nich nadešla již 13. října 1962, kdy kardinál Liénart a po něm i kardinál Frings požadovali, aby se odložilo hlasování o složení jednotlivých přípravných komisí (tedy očekávané schválení seznamů připravených kurií). Papež rozhodně podobné kroky účastníků neplánoval. Nicméně věřil v „génia“ či ducha koncilu, dobrou vůli koncilních otců a chtěl, aby se na koncilu vedla svobodná a otevřená debata. Na druhé straně i on začal s vyvažováním ve prospěch koncilní konzervativní menšiny (asi deset procent biskupů), když sám najmenoval do komisí řadu původně navržených členů.

Konstituce o církvi

Papež Jan XXIII. stál také u zásadní změny, jíž bylo rozdělení konstituce o církvi na dvě samostatné části. Jedna se měla věnovat církvi samotné (Lumen Gentium), druhá pak postavení církve v současném světě (Gaudium et spes). Tento návrh
kardinála Suenense, který Jan XXIII. okamžitě přijal za svůj, se na koncilu neprosadil snadno. Papež ve svých promluvách opatrně a ve svých denících otevřeněji podporoval koncilní většinu a občas se svěřoval, jaké problémy měl s vůdcem koncilní menšiny – kardinálem Ottavianim. Hlavně však chtěl nechat koncilu svobodu, aby se mohl skutečně probudit a projevit jako místo nalézání pravdy a cesty
do budoucnosti pro církev v měnícím se světě. Věděl, že se blíží jeho konec, a navzdory bolestem nechal připravit ještě encykliku Pacem in terris, zveřejněnou na 
Zelený čtvrtek 11. dubna 1963. Tento dokument je netradičně adresován všem lidem dobré vůle a zabývá se otázkami světového míru, včetně výzev k zastavení závodů ve zbrojení. Dlouhé pasáže jsou rovněž věnovány otázce lidských práv, nutnosti respektovat svobodu slova a svobodný tisk. Papež rovněž podpořil svobodu svědomí v otázce náboženství. I zde papež Jan připravil půdu k prosazení koncilního dokumentu o náboženské svobodě.

Světově uznávanou osobností

Pro pokračování koncilu bylo důležité rozhodnutí, že i během přestávky v jednání budou pokračovat intenzivní přípravné práce na předlohách, což byl jednoznačný signál o vůli v koncilu pokračovat. „Dobrotivý papež“ Jan se stal během svého krátkého pontifikátu světově uznávanou osobností. Když zemřel 3. června 1963 na rakovinu, mnoho lidí mělo pocit, že ztratili osobního přítele. Samotná papežova osobnost měla na průběh koncilu stejně důležitý vliv jako jeho slova a několik málo intervencí, které nařídil. Už mezi jeho účastníky se objevila myšlenka, aby byl prohlášen za svatého aklamací koncilu bez zdlouhavé a komplikované právní procedury beatifikace.

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay