Dítě není překážkou cesty na kole

Vydání: 2005/30 Automobilismus, 16.8.2005, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Manželé Sztulovi se vydali z nejvýchodnější obce ČR Jablunkova až na nejsevernější místo Evropy norský Nordkap. Jeli na kolech a měli s sebou i své dva syny: šestnáctiletého Markuse a dvouletého (!) Michala.  

 

Koho z vás napadla cesta na kolech na Nordkap?

Roman Sztula: Jednou v prosinci jsem Simoně nabídl, že v létě pojedeme na rekreaci k moři. Manželka odpověděla, že by raději jela někam na kole. Po předchozích zkušenostech, které byly jenom pozitivní, jsme vzhledem k malému dvouletému synovi zvolili Skandinávii na kolech. Takže: nápad byl můj, ale především ho musela schválit manželka.

Kolik bylo malému, když jste vyjížděli?

Simona Sztulová: Dva roky a dva měsíce.

Jaká byla příprava na takovou cestu?

Simona: Na kolech jezdíme delší dobu, takže už víme, co vzít s sebou. S malým jsme ale na tak dlouhou dobu vyrazili poprvé, takže „pár“ věcí bylo přece jen třeba dokoupit. Museli jsme trošičku vylepšit i naše cestovatelské zázemí, kdyby náhodou bylo špatné počasí.

Rozhodli jste se pro nějaká speciální kola?

Roman: Máme klasická horské kola stará osm a deset let.

Jedinou změnou je to, že nejezdíme na horských pláštích, ale na pláštích silničních.

Kdy jste začali jezdit dlouhé cyklistické trasy?

Roman: V momentě, kdy u nás začaly být na trhu horská kola, jsem si ho pořídil a začal jezdit. Zprvu šlo o ČR (převážně jižní oblasti), později jsme s manželkou navštívili Rakousko, Alpy, několikrát Tatry. V roce 2001 jsme cestovali v Dánsku a Švédsku, kde jsme si také pořídili malého človíčka, kterému jsme ještě v bříšku začali říkat Olaf - nakonec dostal jméno Michal.

Dlouhé trasy vyžadují solidní fyzičku. Jste sportovci?

Simona: Já dělala závodně sportovní gymnastiku, házenou, dívčí fotbal, manžel tenis a fotbal. Našim společným koníčkem byly lyže, ale to už je minulostí.

Roman: Dnes pracuji ve státní sféře jako policista.

Simona: Já pracuji jako instruktor plavání novorozenců, kojenců a batolat v  babyklubu.

Trénujete aspoň před tak dlouhou cestou?

Roman: Než se vydáme na cestu, máme limit 500 ujetých kilometrů. Jenže před cestou na Nordkap nám to zrovna nevyšlo, měli jsme najeto pouze 200 km.

Trénujete doma i se synem na vozíku za kolem?

Simona: Ano, jezdíme s vozíkem po Beskydech vysloveně bočními cestami. Na našich silnicích bychom měli strach, tam dáváme Míšu spíš do sedačky.

Je rozdíl mezi takovým druhem cestování a v zahraničí?

Roman: Podstatný - zejména, pokud jedete s vozíkem za kolem. Ve skandinávských zemích je podobných vozíků podstatně víc, řidiči jsou na ně zvyklí a jsou ohleduplní. Holandsko a Dánsko jsou zase země, kde jsou cyklostezky vedle hlavních silnic odděleny metrovým pruhem trávy. Někdy až 2,5 metru široká cyklostezka má vlastní dopravní značení včetně kruhových objezdů a svislých a vodorovných dopravních značek.

Kde a jak na cestách spíte?

Simona: Pod stanem, tentokrát jsme museli mít dva, protože máme stan jen pro dvě osoby a se starším synem jsme byli v podstatě tři dospělí. Skandinávie má tu výhodu, že se může povětšinou spát v přírodě. Pouze kvůli hygieně nebo vodě jsme občas vyhledali kemp.

Staršímu synovi je šestnáct. Jezdí s vámi pravidelně?

Simona: Jezdí, ale spíš na kratší trasy. Tohle byla první delší trasa, kterou absolvoval. Zkonstatoval, že příště jede s námi znovu, tak se mu to asi líbilo.

Jak se stravujete?

Simona: Museli jsme koupit větší ešus. Malému jsme vezli jídlo zvlášť - dbáme na to, aby měl výživu, jakou potřebuje. My jsme žili z polévek ze sáčku, rýže a vloček, jemu jsme kupovali maso, ovoce a jogurty, aby mu nechybělo vůbec nic.

Pomáhají vám mužští, když slezete z kola?

Simona: Pomáhají, jinak to ani nejde. Manžel se starším klukem stavěli stany a potom povětšinou obsluhovali vařič. Já jsem se většinou točila kolem malého - hygiena, jídlo, ukládání, uspávání... Vařili jsme mu jako prvnímu, aby se najedl a nechtěl potom jíst naše jídlo.

Přizpůsobuje se rychlost jízdy dámskému tempu?

Simona: Každý většinou jede svým tempem. Letos byla pro mě výhoda, že manžel táhl vozík s Míšou, takže na tom byl v podstatě hůř než já. Sem tam někdo ujede, ale to nám nevadí - vždycky se držíme v dohledu, kdyby se stala třeba nějaká technická patálie. Jen starší syn nám ujížděl, protože se potřeboval vybít. Když ale začaly manžela zlobit kolena, střídal se s ním v tažení vozíku. Zapřáhl se a říkali jsme mu šerpa, protože měl nejtěžší kolo - vezl oba stany, hodně potravin... Jeho kolo vážilo zhruba 68 kg.

Vzpomenete na nějaký hezký zážitek z cesty?

Roman: Dennodenně něco nového poznáváte. Je to něco jiného, než když vás vyklopí v letovisku a absolvujete jenom trasu mezi pláží a hotelem. Na trase se každý den staráte o jídlo, pití a večer o dobré spaní. Byli jsme v euforii, když jsme se posunuli o dalších 130 kilometrů na sever.

Doporučili byste takovou dovolenou dalším rodičům?

Simona: Určitě. Snad se nám podařilo dokázat, že dítě není překážkou toho, aby člověk mohl cestovat na kole. Jde jen o to věci zorganizovat, domluvit a všechno přizpůsobit dítěti. My jsme jeli, když náš nejmladší chtěl; když nechtěl, tak jsme stáli. Nebyl žádný problém.

Zvládal to dobře?

Simona: Byl dokonce spokojenější než doma, protože jsme byli pořád celá rodina spolu a nikdo nemusel odcházet nikam do práce. Byl vysmátý, nestalo se, že by třeba brečel.

Roman: Je třeba podtrhnout, že jsme byli připraveni - kdyby se mu nechtělo jet dál – strávit dovolenou u nějakého finského jezera, případně se otočit zpátky. Zatím to bylo tak, že než jsme ráno vstali, on už v pyžamu naskakoval do vozíku a volal: „Mami, tati, jedeme!“ Viděl toho strašně moc nového: třeba soby, kteří jsou v Laponsku běžným zvířetem.

Měli jste nějaký úraz?

Roman: Díky Bohu neměli. Úrazy a nemoce se nám skutečně vyhýbají – nevíme, čemu to přisuzovat: štěstí nebo náhodě? Možná je to také tím, že si vozíme dvě základní věci - a to je slivovice a česnek. Česnek si dáváme zpravidla každý den a slivovici pro dobrou náladu, když třeba prší.

Navštívili jste ve Skandinávii nějaké kostely?

Simona: Na každé cestě se snažíme některé památky vyhledat. Je pravda, že ve Finsku jich moc není a jít s malým do muzea není to pravé. Některé kostely jsme ale navštívili. Byl mezi nimi dokonce nejstarší kostel ve Finsku.

Roman: Je třeba podotknout, že jde o luteránské kostely. Těch katolických je ve Finsku málo. Moje maminka je silně věřící katolička a já jsem také katolík. Bydlíme v Jablunkově, v úplně nejvýchodnější obci Česka, kde je víra obzvlášť silně zakořeněná.

Je pro vás přirozené modlit se třeba za šťastnou cestu?

Simona: Rozhodně. Když teď Míša slavil třetí narozeniny, dostal od babičky obrázek andílka. Už ho má nad postýlkou a sám se naučil večer říkat Andělíčku můj strážníčku.

 

* *

 

Výpravy na nejsevernější bod Evropy se aktivně zúčastnil i šestnáctiletý syn Simony a Romana Sztulových Markus. Zeptali jsme se i jeho:

Bylo to vaše rozhodnutí jet s rodiči?

Prvně se rozhodli oni a já se k nim přidal. Nedovedl bych si představit, že by jeli tak daleko a já bych zůstal sám doma.

Prý jste jim často ujížděl.

Někdy skutečně říkali, že jsem trošku hyperaktivní.

Panovala na cestě rodinná pohoda?

Dovedete si jistě představit sedm týdnů s rodiči, když nemáte kam utéct! Někdy jsme se trochu chytli, ale celkem ta cesta dopadla dobře. Na psychiku to bylo někdy těžké.

Trénujete často na kole?

Jak se to vezme. Na kole jezdím rád a když přijdu ze školy, sednu na kolo a jedu se třeba 50 km projet. Mám kolo skutečně hodně rád.

* * *

 

Dvouletý Michal nám odpověděl na jediný dotaz:

Co se ti nejvíc na cestě líbilo?

Sobi. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay