Vydání: 2010/6 Kmotrovství, 2.2.2010, Autor: Zuzana Burdová

Příloha: Doma

Když jsou dítěti zhruba dva roky, je schopné začít vnímat i jiné osoby než jen svou nejužší rodinu. Právě v navazování prvních kontaktů a vzájemné komunikaci mezi generacemi vidí největší přínos svého kroužku Hrajeme si u maminky Jiřina Rákosníková. Kroužek pro předškoláky je osobitě vedenou hudební a taneční přípravkou. Pro maminky a babičky neznamená čas na kávu – všeho dění se účastní přímo se svými dětmi. I dospělí, tak jako děti, se musí naučit zacházet se svým ostychem a ostatním třeba zazpívat nebo převyprávět pohádku. Setkání jsou zaměřená na lidovou poezii a předávání tradic. V jednotlivých dětských hrách se odráží plynutí roku, slaví se významné církevní svátky a děti se baví podobně, jako se bavili jejich předci. Staví kamenné mosty, otvírají zlaté brány, zpívají za doprovodu jednoduchých hudebních nástrojů… Učí se vnímat rytmus a zdokonalují se v mluveném projevu. Zdánlivě to vypadá jako jednoduché hry. Pro malé dítě však bývá problém i pouhé vytleskání jeho jména. „Pe-tří-ček, Pe-tří-ček, Pé-ťa.“ Spojit mluvené slovo a pohyb ruky ve správném rytmu není pro tři roky staré holky a kluky jednoduché. V kroužku Jiřiny Rákosníkové se dítě také poprvé osamostatňuje – samozřejmě pod matčiným dohledem. Po určité době je dítě schopné tancovat chvíli s jinou maminkou nebo kamarádem, vznikají první přátelství. Maminky své děti v kroužku společně připravují na moment, až se budou muset spolehnout samy na sebe třeba při nástupu do školy.

Mezidobí plné sněhu

Je po Vánocích, církevní rok prožívá své mezidobí a v hodinách teď znějí místo koled písničky a říkadla o zimě a sněhu. Aktivity se tu neustále střídají, a tak se děti, dvouleté i šestileté, nestihnou nudit. Lidová tvorba, která zaznívá v kroužku v centru Prahy, učí děti mimo jiné vztahu k přírodě. Kroužek letos změnil adresu. Hrajeme si u maminky se po dvou letech vrátilo do pražského paláce YMCA, tentokrát pod hlavičku mateřského centra. Nové prostory jsou větší, a tak se oproti loňsku rozrostl i počet tanečníků a mezi maminkami přibyly nové tváře. Jednou z deseti maminek, které sem pravidelně docházejí, je i učitelka, bývalá sociální pracovnice Charity Jana Němcová. „Své děti sem vodím už tři roky. Baví mě, že se kroužku můžu zúčastnit spolu s nimi. Zároveň tu dodržujeme tradice spojené s průběhem kalendářního i církevního roku – a to považuji za důležité pro výchovu a vzdělání dětí. A i já se tu obvykle dozvím něco zajímavého z lidových obyčejů,“ svěřuje se maminka tří dětí, která neváhá na kroužek dojíždět z okrajové části Prahy. „Docházka vyžaduje od rodičů určitou obětavost, vždyť některé děti sem jezdí ještě v kočárku a na cestu mají plenku,“ uznává Jiřina Rákosníková. „Pracovala jsem jako pedagožka se všemi věkovými kategoriemi a největší váhu dávám období dětství. To je úrodné pole, a co dětem v tomto věku předáme, to v nich zůstane,“ říká žena, která dlouhá léta učila děti v lidové škole umění, na Arcibiskupském gymnáziu v Praze a pracovala i s posluchači DAMU. Nyní již sedmnáct let vede kroužek Hrajeme si u maminky, kam se k ní bývalí studenti vracejí – dnes již v roli rodičů. Těm, kteří mají zájem s dětmi pracovat podobným způsobem a bydlí daleko od Prahy, může být inspirací kniha Hrajeme si u maminky doplněná o CD. Vánočním zvykům se věnuje publikace Ten vánoční čas a loni doplnila trojlístek knih Jiřiny Rákosníkové publikace o jaru Studánko, rubínko s CD s hudbou skupiny Hradišťan.