Dějinná paměť a turecké války

Vydání: 2004/31 Mám strach být ošklivý, 31.10.2004, Autor: Dagmar Pohunková

Příloha: Perspektivy

"Jste poživační a nechcete mít děti..."
Když byla svatořečena Anežka a dozvonily klíče, zdála se ve všeobecné euforii jaksi nepatřičná úvaha o tom, jaké nové nebezpečí nám po porážce nacismu a překonání stalinistického komunismu ten Zlý zase chystá.


DALO SE TO TUŠIT...
Ještě v šedesátých letech minulého století se uvažovalo o tradičně obávaném "žlutém nebezpečí". Lidé znalí dějin připomínali, že většina velkých kultur během staletí stárla, vyčerpávala se, ztrácela vůli k životu a jejich říše pak zanikaly pod náporem barbarů. Ale dobyvatelé vnikající do uvolněného prostoru přejímali dědictví poražených a postupně se civilizovali. Objevili se dokonce orientalisté, kteří se snažili vytvořit jakousi listinu toho, co by se mělo z naší civilizace bezpečně uchovat pro novou renesanci, až se k nám přes Rusko převalí "hordy z Východu".

Nebezpečí však přišlo odjinud. Dalo se to tušit. Máme krátkou a vybíravou dějinnou paměť. Bezpečně je v ní uložena stále přiživovaná vzpomínka na Bílou horu, na třistaleté úpění a jiná příkoří působená nám sousedy, ale jaksi úplně se z ní vytratila vzpomínka na turecké války. Přitom je to historie celkem nedávná, vždyť ještě naši dědové se účastnili balkánských válek a většina balkánských států, dnešních kandidátů do EU, neoslavila ani dvousté výročí svého trvání.

V souvislosti s madridským atentátem se mluví o pomstě za porážku islámu na Pyrenejském poloostrově a o oživení plánů na vytvoření kalifátu od Malé Asie a Arábie až po Maroko a na restauraci dávné islámské říše. Zapomínáme, že pod nadvládou islámu, přesněji Osmanské říše, byly Uhry, velký kus Slovenska, část Moravy a Rakouska a že hrozila invaze přes Moravu až do Slezska. Ještě braniborský kurfiřt Fridrich zdůvodnil Marii Terezii obsazení Slezska tím, že chce svá vojska přivést do větší blízkosti habsburských území, aby mohl v případě ohrožení vyrazit na pomoc proti Turkům.

NEJEDNOTA KŘESŤANSTVA A RAKOUSKÝ NÁRAZNÍK
Hlavní hrází proti nim bylo po několik staletí habsburské soustátí (vždyť i český a uherský král Ludvík Jagellonský padl roku 1526 v nešťastné bitvě u Moháče). V habsburském vojsku bojovali čeští páni i prostý lid a země Koruny české podstatnou měrou finančně přispívaly na vedení války. Válečné štěstí se během staletí střídavě obracelo a jednou z hlavních příčin válečných neúspěchů a nevýhodných mírových ujednání byla nejednota křesťanských panovníků. Například Francie se obrany Evropy neúčastnila, dokonce na druhé frontě bojovala proti Habsburkům a potají podporovala uherské vzbouřence. Uhry odmítaly přítomnost císařských vojsk, přitom byly rozdělené nábožensky i mocensky a samy neměly sílu se ubránit. Plamennými projevy a spiskem Vzhůru, křesťané bojoval proti jejich nejednotě slavný barokní augustiniánský kazatel Abraham a Sancta Clara. V úspěších islámu viděl Boží trest za rozdělení křesťanstva, za hříšné sobectví a lakotu.

Je pozoruhodné, že střední Evropa, zbídačelá a vylidněná třicetiletou válkou a morovými epidemiemi, v sobě našla sílu k populační a ekonomické obnově a dokázala nepříteli vzdorovat. Můžeme se domýšlet, že to souviselo s barokní zbožností.

K rozhodujícímu dějinnému obratu došlo až po porážce tureckých vojsk obléhajících v létě 1683 Vídeň. Osmanská vojska, tvořená muslimy z celé říše včetně Arabů a Egypťanů, k nimž se přidali Tataři a spíše z donucení poddaná knížata z Moldávie a Valašska, vedl velkovezír Kara Mustafa Paša. Útočníci v síle mnoha tisíc mužů táhli k Vídni přes Uhry podél Dunaje, cestou dobývali větší i menší pevnosti. Dobový kronikář popisuje v deníku krásu krajiny, kterou jediný a nejvýš milosrdný Alláh jistě přisoudil věrným muslimským věřícím. Do zajetí byli bráni jen chlapci a dívky, obráncům byly v boji stínány hlavy a zajatci byli po vyslechnutí rovněž popraveni uříznutím hlavy.

Někde se po bitvě vršily křesťanské hlavy a mrtvá těla do velikých hromad, a proto musely být povozem odváženy tam, odkud "nevěřící vepři neměli daleko do pekelného ohně". Tak tomu bylo například při obléhání Nových Zámků. Velkovezír odměňoval své bojovníky za každou přinesenou hlavu a za každého zajatce finanční částkou. To bojovníkům vyhovovalo, protože si jídlo kupovali na armádním tržišti; z vojenské kuchyně byli stravováni pouze ranění a nemajetní. Osady a pevnosti dobyté cestou byly vypalovány.

VÍDEŇ - OHROŽENÉ SRDCE EVROPY
Před Vídní vytvořila muslimská vojska důmyslnou soustavu zákopů, v nichž se opevnilo několik tisíc bojovníků. Využity byly i paláce a zahrady vídeňských předměstí. Vojska obsadila všechna dnešní předměstí a výletní místa kolem Vídně, dokonce všechny městské části vně dnešní Okružní třídy. Obléhatelé byli s městem a jeho opevněním dobře obeznámeni: po uzavření mírové smlouvy ve Vasváru (s platností na dvacet let) přijala Vídeň roku 1665 osmanské poselstvo, které poslalo sultánovi podrobnou špionážní zprávu. Ta v oficiálním latinském překladu diplomatického dokumentu uvedena nebyla.

Císař Leopold I., který byl také českým a uherským králem, se krátce před začátkem obléhání uchýlil se svým dvorem do Lince. Obranu Vídně řídil kníže Starhemberg. Obléhání trvalo šedesát dní, město bylo od července do září zcela odříznuto od světa a nastala v něm veliká nouze. Obránci přesto vytrvali. Jejich poslové vysílaní k pomocným vojskům byli většinou pochytáni, sťati a dopisy, které měli u sebe, byly zachyceny.

Osmanská vojska považovala svůj nárok na dobytá území za samozřejmý, za Alláhův dar věřícím. Porážku nečistých vepřů, nevěřících ďaurů, považovali za svou povinnost. Kdo se z "nevěřících" (věřících v Trojici a neuznávajících islám jako zjevené náboženství) chtěl zachránit, musel přestoupit k islámu nebo uznat tureckou svrchovanost. Vůči nevěřícím, kteří se nestali sultánovými poddanými, bylo dovoleno každé násilí, každá lest a hromady mrtvých křesťanů byly oslavovány s velikou radostí.

K rozhodujícímu obratu došlo, když se podařilo vytvořit mocnou křesťanskou armádu. V době, kdy islámské vojsko stále ještě počítalo s vítězstvím, přitáhla k Vídni vojenská pomoc o síle asi dvou set tisíc mužů. Rozhodující úlohu tu sehrál polský král Jan Sobieski se svými čtyřiceti tisíci vojáky, převážně jezdci. Císař Leopold přitáhl také se čtyřiceti tisíci jezdci - šlo o španělskou jízdu - a asi třiceti tisíci pěšáky. Ostatní vojáky dodali další spojenci. Bitva se strhla v neděli 12. září, v den Jména Panny Marie, na dunajském břehu na úpatí pahorku Kahlenberg (u dnešního výletního místa Nussdorf). Polský král vedl útok přímo na posvátnou islámskou korouhev. Když se již zdálo všechno ztracené, pustil se osobně do boje i velkovezír, chtěje raději padnout v boji, nežli býti poražen, ale na naléhání pobočníků se stáhl na chráněné stanoviště, odkud měl přehled a mohl lépe velet.

Nebylo mu to nic platné. Po šestihodinové bitvě se částečně obklíčené a vyčerpané islámské vojsko obrátilo na ústup, který se proměnil ve zmatený útěk. Jako první prchli Tataři a neislámští spojenci. Po nich ostatní - zachraňovali holé životy. Na místě nechali stany, všechnu kořist a cennosti. I Kara Mustafa Paša zanechal ve svých stanech veškerý majetek. Útěk armády skončil v Györu, na poli před městem. Mnozí spali po ztrátě stanů na holé zemi. U mostu přes řeku přivítal velkovezíra turecký velitel města a sedmihradský král Apafi Mihály. Kara Mustafa Paša si dal předvolat svého vojevůdce Ibrahima Pašu staršího, který ustoupil jako první a dorazil do Györu o den dříve. Pro výstrahu jej dal hned 14. září popravit. Po návratu domů v rámci dvorských intrik obvinil velkovezíra z válečného nezdaru jeho někdejší chráněnec Kara Ibrahim Paša. Velkovezír byl popraven ještě v prosinci téhož roku.

PRÝ NENÍ CO OSLAVOVAT
Třistaleté výročí osvobození Vídně v roce 1983 oslavilo nejen Rakousko, ale i celá Evropa (kromě zemí sovětského bloku). Konaly se děkovné bohoslužby i občanské slavnosti. Vídeň navštívil i Jan Pavel II. Z důvodů politické korektnosti mohl v ÖRF vyjádřit svůj názor i nejvyšší muslimský představitel ve Vídni. Ten se podivil, že Evropané našli důvod k tak přehnaným oslavám. Prý není co slavit. Kdyby byli Turci bývali vyhráli a obsadili větší část Evropy, mohly evropské národy žít pod tureckou nadvládou v míru, byly by si ušetřily několik ničivých válek a křesťané by byli mohli i to své náboženství jako turečtí poddaní klidně praktikovat. Podobně se vyslovil i vysoký islámský duchovní v Německu: "Oslavujete, že jste nás vyhnali, ale vždyť my tu jsme. Máme tu své mešity a školy. Sami jste nás pozvali, když jste si ve válkách vyvraždili své muže a chyběly tu ruce na hrubou práci. Jste poživační, nechcete mít děti. My můžeme být trpěliví a počkat si na populační vývoj."

Mnoho muslimů se v Evropě pokojně integrovalo a místy se daří i mezináboženskému dialogu. Zdá se však, že radikálním islamistům trpělivost dochází a že se cítí natolik silní, aby mohli běh dějin uspíšit. Evropské křesťanství jako by ztrácelo na síle, konzum a honba za okamžitým zážitkem a úspěchem vytlačují zájem o trvalé hodnoty, rozpadají se rodiny a ubývá dětí. Ubývá nám také chuti k životu? Chybí nám jednotící idea? Islámští radikálové nevyměnili svou ideologii ani rétoriku. Popravují-li zajatce a rukojmí a uchylují se k teroru, křepčí-li davy nad mrtvými a zohavenými nepřáteli, není to nic nového. Jaksi jsme pozapomněli, že to tady už bylo, ovšem bez televize a internetu. Ještě že je Evropa schopna se sjednocovat a že v tom není sama. Nám evropským křesťanům by ovšem prospěl nový přesvědčivý Abraham a Sancta Clara, schopný oslovit dnešní řečí lidi naší doby.

***

Výbor z původních historických pramenů s komentářem a vysvětlivkami s názvem Die Osmanen in Europa vydal Gustav Kiepenheuer Verlag (Leipzig und Weimar) v roce 1985. Malý výbor z díla Abrahama a Sancta Clara vyšel před sto lety v lipském nakladatelství Insel Verlag v knižnici, kterou redigoval Hugo von Hofmannsthal. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay