26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Coelho: Mezi literaturou a falešnou mystikou

15. 11. 2005

|
Tisk
|

Pohádkový úspěch

Vydání: 2005/47 Radosti a strasti jedináčků, 15.11.2005, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy

V současné literatuře existuje několik „megaautorů“, kteří překonávají popularitu popových hvězd a protagonistů filmových pláten. Mezi komerčně nejúspěšnější spisovatele posledních let patří bezesporu Joanne K. Rowlingová, Dan Brown a v neposlední řadě - Paulo Coelho.

 

Coelhovy knihy čtou manažeři, podnikatelé, katolíci i buddhisté. Tento brazilský spisovatel je zván na světová hospodářská fóra do Davosu, jeho román Alchymista byl předepsán jako povinná četba pro absolventy Graduate School of Business University v Chicagu a jednu z prvních velkých reklamních kampaní na jeho knihy provázela historka o Billu Clintonovi, jak si po večerech čte na zahradě Bílého domu Alchymistu. Coelhovy romány dosáhly milionových nákladů v desítkách jazyků, na Frankfurtském knižním veletrhu roku 2003 autor podepisoval právě Alchymistu v rekordních jedenapadesáti jazykových mutacích. Neuvěřitelný Coelhův úspěch prozrazuje mnohé o dynamikách knižního trhu, ale ještě mnohem víc o duchovních potřebách dneška, o spiritualitě, snech a touze po seberealizaci dnešních čtenářů.

Všechny Coelhovy texty jsou inspirovány autorovým životním příběhem a vytvářejí jeho autostylizaci, v níž se spisovatel prezentuje jako ten, který se řídí životními hesly: „Ať padneš jakkoli hluboko, vždy můžeš povstat!“ či „Neboj se klidně vyzkoušet cokoli, hlavně následuj hlas svého srdce!“.

Svou biografii líčí Coelho jako příběh obrácení, jehož zastávkami jsou nucený pobyt v psychiatrické léčebně, čas drogové a sexuální závislosti, období černé magie, cesta do Santiaga de Compostela a nakonec konverze.

Narodil se roku 1947 ve středostavovské brazilské rodině, v sedmi letech začal navštěvovat jezuitskou školu San Ignacio v Rio de Janeiru, kde velmi trpěl přísnými náboženskými předpisy. Jako teenager se vzbouřil proti své rodině a chtěl se stát spisovatelem, pročež ho otec nechal třikrát zavřít na psychiatrickou kliniku – první léta svého života zpracoval v románu Veronika se rozhodla zemřít. Brzy zanechal studia práv a věnoval se psaní textů k písním pro skladatele Raúla Seixase, což mu slušně vynášelo. V Coelhových písňových textech se odrážela ideologie jeho nové spirituální hvězdy – Aleistera Crowleyho, spisovatele temných hermetických knih, černého mága, otce novodobého satanismu. V jednom rozhovoru o tomto období zkušenosti s Crowleyho sektou spisovatel říká: „Nebylo zákonů, mohls být monstrem, nebo krásným člověkem. Vstoupit tam mohl kdokoli. Vládla naprostá sexuální volnost, myšlenková nevázanost, absolutní svoboda, žádné zákazy. Šlo o to vybičovat zkušenost až na její nejzazší mez.“ Crowleyho myšlení v Coelhovi zaselo jakýsi opak gnostické metody, jež vychází z asketického pojetí světa, který je třeba očistit od zlé hmoty a dospět k jednotě s duchovním prazákladem. U Crowleyho dospívá člověk k nezávislosti na hmotě tak, že si ze všech sil užívá. Crowleyho mág si podmaňuje kosmické mocnosti rituály a různými sexuálními praktikami.

Coelhovo uvažování je dodnes – přes jeho proklamovanou katolickou konverzi – ovlivněno okultním magickým obrazem světa: „Jsem mág jako všichni ostatní lidé. Přirozeně následuji spirituální katolickou tradici, ale jsem přesvědčen o tom, že všichni máme dary, které nerozvíjíme, protože oficiální vědění, tento prázdný prostor, je nebere vážně. (...) Mág je docela normální člověk, který si je ovšem vědom toho, že pod povrchem věcí jsou jiné skutečnosti, dynamiky, proudy.“

Coelhův mýtus o konverzi začíná rokem 1980. Tehdy se autor vydal se svou třetí ženou Cristinou, s níž žije dodnes, do Evropy. Návštěva koncentračního tábora v Dachau v něm zanechala hlubokou stopu. Vyprávěl pak, že tam měl vizi, v níž se setkal s mužem, který ho dva měsíce nato navštívil v jedné amsterodamské kavárně a vnukl mu, aby se obrátil na katolickou víru a putoval do Santiaga de Compostela, což Coelho roku 1986 učinil a posléze cestu ztvárnil v románu Mágův deník.

 

Životní zklamání, pocity zmaru a prázdnoty, prožitky ztráty – tyto obecné lidské zkušenosti jsou zárodky syžetů Coelhových románů, které jsou psány jako rádci (selfhelp), jejichž účelem je dodat odvahu k pozitivní změně. Autorovy odpovědi na klíčové existenciální otázky znějí vždy stejně: život je třeba vzít do vlastních rukou, uskutečnit své sny, mít před sebou nějaký cíl, naslouchat hlasu srdce, dospět k sebepoznání, nalézt vlastní cestu a po ní se pak vydat. Takové pravdy jsou srozumitelné na první pohled a mají jakoby nadčasovou platnost: „Ubírá-li se člověk vstříc svému osudu, musí mnohokrát změnit směr. Jindy zase jsou vnější okolnosti silnější a on se musí zaleknout a ustoupit. To vše patří k učednictví... Nikdo však nesmí ztratit ze zřetele svůj cíl, i když – v určitých chvílích – uvěří, že svět a druzí lidé jsou silnější. Nevzdat se – v tom je celé tajemství.“ Ovšem hned vzápětí má Coelhův poutník k seberealizaci rovněž nárok na pochybnosti jak o sobě, tak o své cestě: „Každý člověk má právo pochybovat o svém úkolu a čas od času od něj upustit; avšak jediné, co nesmí učinit, je na něj zapomenout. Jen člověk nehodný o sobě nepochybuje – neboť slepě věří ve své schopnosti a hřeší pýchou. Blahoslaven budiž ten, kdo prožívá chvíle váhavosti.“ Tak praví anděl k proroku Eliášovi v románu Pátá hora a to hlásá apoštol Coelho dnešnímu čtenáři. Ovšem k takovým tezím by člověk potřeboval manuál, protože blahoslavená je jak konverze, tak váhavost, hlavně když následuješ hlas svého anděla.

Seberealizace začíná intenzivním vnímáním vlastních snů a vnitřních hlasů, které jsou prostorem, v němž se zjevuje sebepoznání. Pro Coelhův recept na úspěch je zároveň důležité naprosto svobodné sebeurčení: „V tom byla svoboda: cítit, co žádalo její srdce, ať si druzí o tom mysleli cokoli“ (Záhir).

Coelhovy knihy splňují nároky rádcovské literatury, jakýchsi životních kuchařek, které lidem radí, jak oživit a dynamizovat nudný nebo zpackaný život vlastními silami. V novém románu Záhir vystupují například manželé, kteří navenek vypadají jako šťastný pár, jako lidé, „kteří se navzájem podporují a mají společné zájmy. Občas se objeví milenec nebo milenka, samozřejmě nic vážného. Důležité, nutné, rozhodující je dělat jako by nic.“ S takovými páry se mohou ztotožnit mnozí. Coelhova řešení jsou naprosto banální. Problémy a životní krize lze vyřešit vždy, složitost a nevypočitatelnost života se stává „rovnou hladinou“, poutník vždycky najde svou „hladkou cestu“, každá metafora je na konci románu vysvětlena, každý symbol objasněn.

 

Paulo Coelho rád píše a mluví o „boji“ a hrdinové, kteří „to dokázali“, se u něho nazývají „bojovníky světla“. Člověk u něho nesmí nikdy spočinout, musí milovat výzvy. Je nutný stálý boj. „Bojovník přijímá porážku. Nezachází s ní, jako by jí nebylo, ani se nepokouší ji přehodnotit. Porážka se ho sice hořce dotýká, lhostejnost a samota ho dovádějí k těžkému zoufalství, brzy si však olíže rány, sebere se a jde do toho nanovo. Bojovník ví, že válka sestává z mnoha bitev. A hledí kupředu.“ Autor vystupuje jako kazatel, jehož chrámovou lodí je celý svět, jako misionář zcela zvláštního náboženství. Typickým nástrojem je pro něj synkretismus – Coelho je sběratelem nejrůznějších prvků z rozličných náboženství a kultur a vyrábí z nich vlastní poselství spásy. Jeho zvěstování se tím vymyká jakýmkoli hranicím, protože překračuje všechny systémy a instituce. Nejvýraznější na jeho myšlenkových konstruktech jsou zbytky gnóze, představa nesmiřitelné duality světla a tmy, vize duchovní energie jakožto vesmírného materiálu. Magie, specifická démonologie a angelologie jsou smíšeny s křesťanskou spiritualitou. Bůh je privátní síla, jakýsi „ani ryba, ani rak“, je možné ho klidně postavit do kouta.

Coelho se rád nazývá konvertitou a tradičním katolíkem, jakýmsi katolickým poutníkem na cestě s mnoha jinými poutníky. Jeho romány ovšem odrážejí individualismus bytostí, které už do žádného společenství nepatří a jako opuštěné satelity bezcílně bloudí sytou blahobytnou společností, od „eventu“ k „eventu“, od „tripu“ k „tripu“ a hledají cosi, co by naplnilo jejich prázdnotu. Jako lék pro své poutníky nabízí Coelho smysly, sny, vnitřní hlasy, a především seberealizaci. Při vší mystice a spiritualitě jde hlavně o sebevykoupení, které je na pozadí všech jeho knih. Věty jako „ty to zvládneš“ nebo „nic není nemožné pro toho, kdo opravdu chce“, jsou výkupné i smrtonosné zároveň, protože odpovědnost za takové náboženství stojí a padá s individuem a v Coelhových textech se nosí spíš jakási sladká nezodpovědnost. Nikde ani stopy po nějakém společenství, natož náboženské komunitě. Nanejvýš samota ve dvou, a to většinou spíš z dramaturgických důvodů, protože jednotliví protagonisté vyžadují režijní protipól. Jeho emblematickým obrazem jsou dva nazí lidé, kráčející po pláži vstříc moři, bez minulosti, beze jmen, jejichž budoucí osud leží jenom v jejich rukou.

Naprostá individualizace románových hrdinů je už proto zvláštní, že se Coelho prezentuje jako politicky angažovaný spisovatel, který byl kdysi kvůli svým písňovým textům dokonce několikrát zatčen vojenskou juntou. Spisovatel je také zakladatelem podpůrné nadace pro brazilské děti a seniory, která jim má umožnit důstojný život. V jeho knihách se ovšem o sociálních otázkách jeho vlasti nedočteme.

Jestliže Coelhovy texty prozrazují něco o současné respiritualizaci, kterou rádi velebí současní náboženští sociologové, odpovídá spiritualita, kterou Coelho prodává ve svých knihách, poptávce dnešního trhu po seberealizaci a umění pomoci sám sobě. Coelho nepíše – jak často můžeme slyšet – proti trendu doby. Jeho knihy naopak plují na vlnách ducha doby, protože hlásají spiritualitu podle vlastní nálady, spoléhají na obrácení, které si přivodíme sami ze sebe - stále dokola mluví o týchž prostých pravdách.

 

Když se ho jednou ptali, na jakém místě v knihkupectví by rád viděl svá díla, odvětil: „Některá v oddělení s krásnou literaturou, jiná v oddělení s filozofií, ale žádná v regálech s ezoterikou.“ Ale přesně tam by většina jeho děl patřila, o čemž jsou mnozí literární kritici přesvědčeni.

Coelho by své knihy chtěl řadit po bok dalšího „ezoterického spisovatele“, Carlose Castanedy, rumunského historika náboženství, filozofa a antropologa Mircei Eliadeho, ovšem za svůj nejdůležitější vzor považuje Jorge Luise Borgese, jednoho z nejvýznamnějších latinskoamerických klasiků moderní světové prózy. Coelhovo verbální rozmělňování obsedantního tématu naslouchání srdci nelze ovšem klást po bok Borgesova mistrovského slovesného umění a bravurního a neomylného smyslu pro výstavbu příběhu a děje. U Borgese zůstává prostor pro zneklidňující metafyzické otázky, záhadnou dvojznačnost, hledání opravdové reality, kdežto Coelho se zásadně vyhýbá hlubším úvahám, zjednodušuje, zkresluje, vymýšlí si své vize – které ovšem zcela neliterárně v rozhovorech proklamuje za skutečné – a koneckonců dobře prodává svůj osobní apoštolát. Estetické otázky jsou u Coelha druhořadé, jeho knihám vždy vévodí nikoli vypravěčské umění, které je většinou chabé, nýbrž hlásání hodnot, moudrosti, životních rad a naučení, které většinou od čtenáře vlastně nepožadují ani elementární pozornost. Roztěkanému a přelétavému dnešnímu člověku je tak Coelhovo dílo jen výraznou výzvou k dalšímu těkání a bloudění.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou