Přihlásit se
Archivní článek
Co proti mně Peroutka má?
19. 5. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Mezi prvorepublikovými žurnalisty byl první mezi rovnými. Jeho jméno se v poslední době v médiích skloňuje častěji, než by se člověk nadál. Příčinou jest trvalá a podivná snaha hlavy státu vysokou prestiž této novinářské osobnosti zpochybnit. Kdo vlastně byl Ferdinand Peroutka?
Vydání: 2015/21 František přijal českou výpravu, 19.5.2015, Autor: Petr Pithart
Příloha: Perspektivy 21
Jak novinář kritizoval prezidenta a dostal za to od něj milion
Zkusím si zahrát na dramatika. Nenapíši celou divadelní hru, nýbrž jen jeden akt dramatu první republiky. Jednu epizodu, která je však příznačná, svým způsobem klíčová. Hrají v ní pouze tři postavy, zato pro první republiku obzvlášť důležité. Ona epizoda se odehrává v roce 1923 a je krátká. Je to vlastně jeden „výstup“, jak se tomu v dramatech říká. Přehrával jsem si ten dialog postav za svůj život v duchu mnohokrát: jak se to asi mohlo odehrát?
Osoby a obsazení:
Tomáš Garrigue Masaryk: prezident osvoboditel, nekritizovatelná autorita, „tatíček“. Nikdo se neodvážil útočit na něj či ho jen kritizovat. Když už, útočilo se oklikou na Beneše. Masaryk hledal a tvrdil, že našel smysl českých dějin: reformace, české bratrství, národní obrození. Jeho hrdinové: Komenský, Hus, Chelčický, Palacký… Vysoký, štíhlý. Idealista s talentem k praktickému jednání.
Antonín Švehla: statkář z Hostivaře, zakladatel a předseda agrární strany (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu), pátý a sedmý ministerský předseda (1922–1929). Není o něm známo, že by kdy co četl, ale to neznamená, že nečetl nic. O svých intelektuálních zájmech nemluvil. Každopádně nikdy nic nenapsal ani si neliboval v proslovech. Menší postavy, sklon k zavalitosti. Praktik se skrytými vlohami k nemluvnému idealismu.
Ferdinand Peroutka (není na scéně): 28 let, novinář píšící dosud o výtvarném umění, tehdy šéfredaktor týdeníku Tribuna. Právě vydal, postupně v sešitových vydáních, knížku Jací jsme. Píše nenapodobitelným stylem: zdánlivě totiž nedělá nic jiného, než poněkud přehazuje obvyklé pořadí slov, ale jakýmsi dodatečným kouzlem dosahuje nečekaných účinků: shovívavého sarkasmu, soucitné ironie. Štíhlý, vysoký, ostře řezané rysy, mlčenlivý, přesto pro přátele zábavný společník. Pátečník. Zatím skoro neznámý.
Scéna:
Na Pražském hradě
Švehla: …tak na shledanou, pane prezidente, a šetřete se nám. Promiňte, ještě něco. Četl jste toho Peroutku?
Masaryk: Jakého Peroutku?
Švehla: No toho, co o vás píše. Nějaký Ferdinand Peroutka.
Masaryk: Prosím vás, pane ministerský předsedo, já přece nemám čas všechno číst. Já ještě nemám dopsané své vlastní věci, hlavně Rusko a Evropa, to je teď pro mne to hlavní. Rusko bude důležité…
Švehla. Ale on píše proti vám, pane prezidente, a docela zajímavě.
Masaryk: Proti mně? Přímo proti mně? A helemese. Co proti mně má?
Švehla: Vypadá to, že skoro všechno. Já do toho nechci mluvit, já přece nejsem žádný tento, intelektuál, jsem jen sedlák, ale… Že prý něco jiného jsou vznešené ideály a něco jiného každodenní život tady v Čechách… Ten drzý mladík píše chytře o tom, že jste úplně vedle s tím vaším češstvím. Myslím jako s tou českou otázkou, jak vy to jmenujete. Když tvrdíte, že jsme národ Husův.
Masaryk: A nejsme snad? To bych se na to podíval…
Švehla: Vypadá to, že nejsme, promiňte, pane prezidente, ale měl byste se raději sám…
Masaryk: Tak ať mi toho chlapíka co nejdříve přivedou… Peroutka, říkáte, hm, hm…
Co se přesně odehrávalo během dalšího aktu toho dramatu, není známo. Odehrával se opět na Pražském hradě. Peroutka se o tom letmo zmiňuje ve svém deníku. Ví se jen, že Masaryk si s Peroutkou povídal a že mu nakonec nabídl milion korun – kdyby chtěl založit týdeník a ujmout se v něm role šéfredaktora. Milion byl buď Masarykův, nebo z nějakého hradního fondu, na který se skládalo několik bohatých lidí – jako třeba prezident Živnobanky Preiss.
Peroutka po čase nabídku přijal. Tak se stalo, že statkář ze vsi u Prahy se zasloužil o vznik nejlepšího intelektuálního časopisu všech českých dob. Zasloužil se o to tím, že přinesl hlavě státu, které všichni ostatní jen a jen pochlebovali, vlastně špatnou zprávu. Totiž že má silného kritika a že ten kritik má možná pravdu… Mohl mlčet, ten Švehla. Jiní by určitě mlčeli.
Zatím poslední dějství
Následují další akty toho dramatu, čtvrtý, pátý… teď třeba ten šestý: Peroutka má na Pražském hradě nejvyšší možnou důvěru: z pověření Masarykova nástupce Edvarda Beneše na jaře 1938 vyjednává (či spíše sonduje názory) s německým velvyslancem v Praze Ernstem Eisenlohrem. Sedmý akt: na podzim 1939 Peroutka otiskne ve svém časopise dvojsmyslný článek, který zřejmě musel být napsán, aby časopis přežil, u příležitosti narozenin Adolfa Hitlera. Gestapo ale umí číst i mezi řádky, má na to své lidi jazyka českého, okamžitě ho zatýká a posílá do koncentračního tábora Buchenwald. Osmý akt: gestapo přiváží Peroutku do Prahy (připomíná to osud Julia Fučíka, kterého vyvedl na Hradčany komisař Böhm) a nabízí mu svobodu, když se znovu ujme Přítomnosti. Peroutka odmítá. Devátý akt: po válce Peroutka vydává Dnešek, protože ministru informací Václavu Kopeckému by se nelíbilo, kdyby slavná Přítomnost, nejrespektovanější kritická tribuna zdejšího intelektuálního levičáctví, pokračovala. Peroutka je v Dnešku pro socializující demokracii, podobně jako Edvard Beneš, Václav Černý a mnozí jiní. Nicméně nemůže nepřijít akt desátý: v dubnu 1948 Peroutka šumavskými hvozdy prchá přes hranice. V roce 1951 se stává prvním ředitelem Radia Svobodná Evropa. Jedenáctý akt: v roce 1978 umírá. O deset let dříve se s ním v New Yorku setkává mladý dramatik Václav Havel, který dobře ví, kdo Peroutka je, a jako prezident ho o třiadvacet let později na Pražském hradě vyznamenává Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. stupně in memoriam…
Akt zatím poslední – dvanáctý se odehrává opět na Pražském hradě. Je to velmi dlouhý a dosti nudný akt. Většina diváků už opustila hlediště. Znovu a znovu tam úředníci listují stránkami Přítomnosti a hledají, co nikdy nemohou nalézt. Co by Peroutku očernilo jako kolaboranta. Představuji si, že se to odehrává někde tam, nebo přímo tam, kde se Masaryk dozvěděl, že má silného kritika, a to mu tak imponovalo, že kritikovi učinil onu velkorysou nabídku. Byla to Masarykova vášeň, zakládat časopisy.
Smysl pro odpovědnost
Peroutka se tedy za svůj život setkával se třemi prezidenty – rozmlouvával s ním i Klement Gottwald. A setkal se také s jedním prezidentem budoucím. Zachoval si při tom nestrannost, nezávislost. Nebyl ani masarykovec, nebyl zdaleka vždycky stoupencem politiky Benešovy. Ten ale těsně před smrtí – už ze Sezimova Ústí – diskrétně vzkazuje na Západ, aby si poúnorový exil postavil do čela právě Peroutku…
Ani masarykovec, ani benešovec! Přitom o obou nejen mnohokrát psal, ale je autorem jejich skvělých politických a psychologických portrétů. Řekl bych, že nikdo pak už nenapsal portréty lepší.
Peroutka nikdy nechtěl „dělat politiku“ – když už o ní psal, musel psát, protože to od něj mnozí očekávali. Přesto v roce 1924 pomáhal s bratry Čapkovými a Janem Stránským zakládat Stranu práce, což byl Masarykův nápad, který se nepodařilo uskutečnit. Po druhé světové válce byl poslancem za národní socialisty v Prozatímním národním shromáždění. V exilu byl předsedou Rady svobodného Československa – vždycky ho umluvili a on, protože měl silný smysl pro odpovědnost, funkce či role přijímal.
Vysoké nároky
Chtěl však být spisovatelem. Místo toho ve třicátém roce začal psát Budování státu. Vycházelo každých čtrnáct dní jako sešity. Nedostal se dál než k roku 1922 – ke čtvrtému dílu knižního vydání – protože to už zemi obsadili Němci. Chtěl Budování dotáhnout až do roku 1925, kdy se poprvé objevila jiná vládní alternativa než ta dosavadní s českou většinou, kterou umožnily volby následujícího roku. A dobře věděl proč: byl přesvědčen, že teprve za tohoto rozložení politické odpovědnosti se stát postavil pevněji na nohy, myslel si, že definitivně. Definitivně? Kdo v roce 1926, kdy tři německé strany, a v jednu chvíli i katoličtí Slováci, „vstupují na půdu státu“ a dávají najevo ochotu nést za něj odpovědnost, kdo mohl počítat se světovou hospodářskou krizí, s nástupem nacismu, s Henleinem?
Budování státu je kniha, která nejen popisuje první léta samostatného státu, ale je sama tímto budováním: sama buduje. Čtyři svazky oné nedokončené knihy jsou jako čtyři z řady základních kamenů stavby státu. Protože je v ní – přes všechnu její kritičnost – uložena moudrost státotvornosti. Co že to slovo znamená? Našim uším zní skoro slouhovsky, tak jako „loajalita“ zní bohužel skoro kolaborantsky. Státotvornost je přitom postoj, který charakterizuje vysoké nároky na stát jako na naše vlastní dílo; vyznačuje se kritičností, která není destruktivní. Je to postoj sebevědomých občanů, nikoli nás věčných remcalů.
Je to tedy nedokončená kniha, stejně jako nedokončené zůstaly základy státu. Kniha zůstala bez pointy, která by mnoha nechápavým našincům teprve ukázala, že nad národnostně přepestrým územím měla, ba musela být vztyčena stavba státu občanů, nikoli především Čechů, Němců, Slováků… Chyběl nám čas. Chyběl i Peroutkovi.
Politickým spisovatelem
Ani on neměl nikdy v životě dost času na to – podle něho – hlavní. Celý život neměl dost času na to, aby mohl politiku, i psaní o ní, odložit stranou a bez výčitek svědomí se naplno věnovat literární tvorbě. Protože to byla jeho ambice nejvyšší. Jeho čtyři romány a divadelní hry (hrály se i na scéně Národního divadla) nejsou ani trochu bagatelní. Ten o Johance z Arku, která, chudák, nebyla upálena. Musela žít dál. I ten o pražských Židech, kteří se tak dlouho sofistikovaně přesvědčovali, že není třeba se bát, až už bylo pozdě. A žít dál nesměli.
Ať už chtěl, či nechtěl, zůstal Peroutka nakonec „jen“ politickým spisovatelem. Napsal ne stovky, nýbrž tisíce úvodníků a komentářů do Přítomnosti, do Lidových novin, do Radia Svobodná Evropa. Budování státu vydá za několik románů: je to velmi napínavé čtení, i když víme, jak to všechno dopadne. Občas se pochopitelně mýlil; nutkavě se pak ke svým omylům vracel – zkoumal, jak a proč se člověk mýlí.
V politice se všichni pořád mýlíme, více či méně, dříve nebo později, a tak má-li být svět místem ke slušnému žití, záleží nakonec jen na tom, zda jsme si nastavili instituce a pravidla, abychom se nemuseli mýlit zbytečně dlouho.
Píši ale toto všechno proto, abych nakonec napsal to hlavní, totiž že Ferdinand Peroutka byl hoden Švehlovy a Masarykovy důvěry. Žil plný, těžký život a byl v něm statečný. Nejpozději od roku 1924 až do února 1948 usedal každý týden k psacímu stroji a napsal politický úvodník. Do Lidových novin nebo do své Přítomnosti. Po válce do Dnešku. Abych ale nepřechválil jeho píli a svědomitost: ten chlapík si dal docela vydatnou přestávku – trvala skoro šest let a od psaní odpočíval v táboře Buchenwald.
