Co nám čísla říkají o víře?

Vydání: 2011/46 Svatá Anežka Česká, 10.11.2011, Autor: Aleš Pištora

Příloha: Perspektivy

Podle nedávné zprávy v našich médiích američtí vědci spočítali, že v Česku hrozí zánik náboženství. Principem výzkumu, jehož výsledky původně uveřejnila britská BBC, byla jednoduchá myšlenka, že větší sociální skupiny přitahují další jedince, kteří se k nim přidávají, a u nás prý stále více převládá „skupina“ těch, kteří se k žádnému náboženství nehlásí. Zpráva nevzbudila velký zájem a spíš pobavila svým dodatkem, že američtí vědci, kteří takto zkoumají různé vymírající jazyky, se „nyní svůj model snaží upravit tak, aby odpovídal skutečnému světu“. To je jistě třeba ocenit. S velkou pravděpodobností nelze pochybovat o tom, že jejich výpočet je přesný. Otázkou ovšem je, čeho se vlastně týká.

Nemá asi smysl polemizovat s tímto „objevem“ amerických vědců poukazem na fakt, že není známa žádná civilizace, která by nežila nějakou formu náboženství. A i když od Masaryka víme, že česká otázka je především otázka náboženská, není teď zřejmě úplně na místě ze široka rozebírat stav religiozity v naší zemi, jeho příčiny ani historický kontext. V souvislosti se zmíněným americkým výzkumem bych ovšem rád připomněl, že zachytit exaktně otázku religiozity není vůbec snadné.

Co rozumíme pod pojmem náboženství?

Ukázalo se to například na nesrovnalostech ve statistikách, které se u nás objevily krátce před návštěvou papeže Benedikta XVI. v roce 2009. Zatímco vatikánské tiskové středisko uvádělo 3,3 milionu katolíků pro rok 2008, podle dosud stále posledního vyhodnoceného sčítání lidu Českého statistického úřadu se v roce 2001 ke katolické církvi hlásilo přes 2,7 milionu věřících. Závěr zněl, že nejde o nárůst počtu věřících, ale právě o rozdílnou metodiku sčítání. Zatímco Vatikán vycházel z diecézních statistik opírajících se o počty pokřtěných (podle některých navíc neúplných), sčítání lidu bylo založeno na odpovědi na nepovinnou otázku: „K jaké církvi se hlásíte?“ (Předloni vydaná Bílá kniha církve obsahuje odhad podle generačního stromu a dospívá až k číslu 4,2 milionu.) Kdo by chtěl sledovat otázku kvantifikace náboženství, narazí na nespočet nesnází. Pod náboženstvím totiž rozumí každý trochu něco jiného a spiritualita je dnes velmi dynamická a proměnlivá veličina. Kdo je křesťan a kdo je vlastně katolík? Může to rozsoudit nějaký výzkum či sčítání? Je jím ten, kdo je pokřtěný, anebo ten, kdo se hlásí ke křesťanství. Musí být členem konkrétní křesťanské církve? Anebo je skutečným křesťanem jen ten, kdo se účastní bohoslužeb a sdílí články příslušné věrouky? A v jaké míře musí být praktikující? Na půlnoční byl přece alespoň jednou v životě každý… Jak k celému problému přistoupit, zkoumá sociologie náboženství. Otázkou je definice náboženství, která by zahrnovala všechny duchovní cesty, jež jsou běžně za náboženství označované. Ale již v rovině jazyka, jímž se o těchto věcech hovoří, se ukazuje, že to není vůbec jednoduché. V českém slově „náboženství“ zaznívá „bůh“, u některých náboženství však mluvit o nějakém „bohu“ nemá smysl. Náboženství se zřejmě neobejde bez víry a také bychom neměli zapomínat, že jde o pojem velmi úzce spojený s křesťanstvím, který by například starým Řekům moc neříkal.

Odlišné podoby spirituality

V nedávno vydané publikaci L´Atlas des religions, která vyšla coby příloha francouzského deníku Le Monde, religionista Odon Vallet uvádí, že nesmíme zapomínat ani na to, že některá náboženství se vylučují, ale jiná je možné vyznávat současně. Zatímco je asi zřejmé, že nelze být křesťanem a muslimem zároveň, v Japonsku mohou být buddhisté zároveň šintoisty a v Číně se konfuciánství nikterak nevylučuje s taoismem. Někteří Afričané jsou pokřtěni, ale přesto zůstávají věrní svému tradičnímu animismu. Různá náboženství také své vyznavače zavazují s různým důrazem a každé z nich má podobu, kterou lze jen těžko srovnávat s podobou těch ostatních. Výsledky zkoumání kvantitativní sociologie navíc nejsou nezávislé na porozumění celé problematice, které bude vždy ovlivněno náboženskými souvislostmi. Jak tomu totiž často bývalo nejen v sociologii, ale i jinde, jazyk humanitních věd a především religionistiky, odkud si sociologie v těchto věcech vypůjčuje pojmy, byl silně ovlivněn evropským křesťanstvím. Sociologie proto provádí několik manévrů, jak se pochybnostem o svých závěrech vyhnout. Jedním z těch základních je přísné rozlišování mezi náboženstvím a religiozitou, která vypovídá o tom, jak náboženství ovlivňuje vědomí a chování jednotlivců i celé společnosti. Teprve religiozita, která může být u různých společenských skupin různá, má být podle sociologů kategorií empirického zkoumání. Jak je to ale s opozicí náboženství a ateismu? Není správné hovořit spíše pouze o opozici křesťanství a ateismu? Co vlastně říká Encyklopedia Britannica, uvádí-li, že celosvětově se k ateismu hlásí 2,3 procenta lidstva? Spiritualita má dnes zcela odlišnou podobu, než tomu bylo kdysi. Pomineme-li ty, kteří spiritualitu chápou jako jistý druh sportu, psychoterapie či fitnessu, což u katolicismu lze na rozdíl od orientálních náboženství jen obtížně, nevede ona zásadní hranice podle mnohých náboženských myslitelů mezi věřícími a „odpadlíky“, nýbrž mezi těmi, kteří jsou spokojeni sami se sebou a všechny znepokojující otázky jsou jim lhostejné, a mezi těmi, jichž se otázky po Bohu či transcendenci existenciálně dotýkají. Zejména u nás se ovšem zdá, že těch druhých je čím dál méně. Náboženství je jen jednou z mnoha možností nejen pro nevěřící, ale samozřejmě také pro samotné věřící. I oni jsou utvářeni moderním způsobem myšlení.

Katolicismus se přesouvá na jih

„Z čistě evropské perspektivy se zdá, že církev upadá. Ale to je pouze část celku. Na jiných světadílech roste, žije a je plná dynamiky,“ říká papež Benedikt XVI. ve svém posledním knižním rozhovoru s Peterem Seewaldem. Katolická církev se své působení snaží podchytit i v číslech, z nichž rozhodně nevyplývá, že by katolíků ubývalo. Každý rok vychází Papežská ročenka (Annuario Pontificio) o více než tisíci stránkách. V té z února 2011 se lze dočíst, že počet katolíků vzrostl mezi lety 2008 a 2009 o 15 milionů, tedy o 1,3 procenta – z jedné miliardy 166 milionů na jednu miliardu 181 milionů. O 1,3 procenta vzrostl ve stejných letech také počet biskupů a o 1,34 procenta počet kněží. Nejdynamičtější je v tomto směru Afrika (1,8 procenta). Demografové, kteří sledují tyto otázky, se shodují v názoru, že geografický střed katolicismu se přesouvá na jih. Africký kontinent, kde je 800 milionů obyvatel a z toho 300 milionů křesťanů, má největší přírůstek věřících vůbec. Zatímco v Evropě je méně než jedna třetina z dvou miliard katolíků celého světa, v Jižní Americe je jich celá polovina. Křesťanů je dnes na planetě víc než dvě miliardy, což je zhruba 33 procent světové populace, a z toho je téměř 1,2 miliardy katolíků. V roce 2008 Svatý stolec oznámil, že muslimů je poprvé v dějinách víc než římských katolíků. K islámu se podle Papežské ročenky sestavené na základě čísel z roku 2006 hlásilo cca 19,2 procenta světové populace, k římskokatolické církvi 17,4 procenta obyvatel planety. Dlouhodobá perspektiva zaměřená k roku 2050 (podle L´Atlas des religions) nicméně říká, že křesťané budou přibývat stejně rychle jako muslimové, a v daném roce by jich tedy mělo být něco přes tři miliardy.

Pokles počtu plně identifikovaných

Měli bychom se ale opět ptát, co tato prognóza vypovídá v souvislosti se všeobecně uznávaným fenoménem obratu, který lze zaznamenat v závěrech sociologů věnujících se náboženství. Zatímco se v šedesátých a sedmdesátých letech zdálo, že křesťanství a náboženství obecně jsou na ústupu, dnes ti samí pozorovatelé hovoří o jejich renesanci. Křesťanství se tváří v tvář zrychlujícímu se životnímu tempu současné společnosti, která nestíhá reflektovat sebe samu, stává jakousi znovu objevovanou „alternativou“. Pro lidi, kteří si kladou otázku po smyslu vlastního života, zůstává křesťanství stále zdrojem symbolů, metafor a řádu, a tedy prostředkem, jak své hledání formulovat. V době, kdy lidé tápou již na rovině řeči, nabízí víra a církev alternativní slovník pro vyjádření lidské důstojnosti a smyslu vůbec. To však ne tak úplně platí o Evropě. Vedle renesance náboženství se totiž hovoří také o intenzivním oslabení povědomí o katolické nauce nejen u sekulární společnosti, ale i mezi katolíky samotnými. Jejich přihlášení se ke křesťanství je v západní Evropě často dáno přináležitostí k tradici a jejich víra je kontaminována pověrami současného světa. Zdá se, že bude zřejmě nadále klesat počet věřících „plně identifikovaných“ s konkrétní podobou církevního křesťanství.

Spíš interpretace než čísla

V České republice, kde je veliká skupina lidí, kteří si zachovávají odstup, ale přesto křesťanství svým způsobem berou v potaz, je otázka po počtu věřících zvlášť komplikovaná. Podle zářijového průzkumu, který u nás proběhl pod záštitou ministra školství, věří 76 procent českých středoškoláků v existenci něčeho, co je „víc než jen viditelný materiální svět“. K ateismu se přihlásilo pouhých 17 procent studentů. Přesto se lze domnívat, že právě slovník křesťanství brání těmto lidem přijmout učení církve. Jak asi odpoví na otázku po víře v existenci Boha ti, kdo nerozumí ani slovu „víra“, ani slovu „existence“, ani slovu „Bůh“? Potvrdí výsledky sčítání americkou studii zmíněnou na začátku? Podle našeho předního religionisty Ivana O. Štampacha se na základě náznaků některých výzkumů zdá, že co do počtu věřících bylo dosaženo dna a sčítání lidu v roce 2011 nejspíš žádný pokles neukáže. Daleko důležitější než čísla samotná však bude jejich interpretace. Jen málokdo bude pochybovat o jejich přesnosti, otázkou ale bude, co nám o víře řeknou.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay