Co je vlastně teologická fakulta?

Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

Otázka v nadpisu je důležitá pro nás, kteří na nějaké teologické fakultě působíme, pro biskupy, pro něž jsou teologické fakulty studijními centry kněžstva, pak pro církevní veřejnost očekávající od teologických fakult zdroj prohlubování porozumění víře, dále pro univerzitní akademickou obec, kam teologie patří, protože bez otázek a odpovědí, které spadají do kompetence teologie, zeje v universitas scientiarum viditelná díra, a konečně i pro veřejnost sekulární, protože teologické fakulty mají svou roli a svůj závazek i vůči společnosti jako takové, bez ohledu na vyznání. Chtěl bych proto nabídnout několik úvah, které se týkají hlavně významu teologie pro jiné obory a potřeby teologie pro tyto obory. Nejprve se ale ptejme:

Co je to teologie a co je teologická fakulta?
Teologie je disciplína, jejímž předmětem (oblastí zájmu) je Bůh, jak řekli někteří významní autoři. To vyjádření však není dostatečné, jak si uvědomili už dávno ve středověku. Teologie se totiž zabývá nejen Bohem samotným, ale i jinými věcmi. Proto například Tomáš Akvinský říká, že se teologie zabývá Bohem nebo tím, co má k Bohu vztah jako k svému počátku nebo jako ke svému cíli (S.Th. I, q. 1, a. 7).
A co má dělat teologická fakulta? Má se zabývat pouze a jen výukou ryzí teologie, anebo výukou teologie a toho, co má k teologii vztah jako ke svému počátku či východisku a cíli? Je o mně známo, že se hlásím k tomismu, takže nikoho nepřekvapí, když řeknu, že se má fakulta zabývat nejen teologií, ale i obory, které z teologie vycházejí jako ze své inspirace, nebo k teologii spějí jako ke svému naplnění. Konkrétně: filozofie je příklad vědy, která z teologie nevychází, ale k teologii spěje. Mnoho filozofických problémů lze uchopit teologicky a pokračovat v jejich rozvíjení a řešení tam, kde už filozofie sama nemá sílu nebo „nástroje“.
Na druhé straně charitativní práce nebo pedagogika jsou případy věd, které vycházejí z jistého pojetí člověka, které je bytostně křesťanské, z pojetí lásky k bližnímu, které je formováno a inspirováno starozákonním prorockým étosem a novozákonním Ježíšovým přikázáním lásky. Lze tedy říci, že z teologie v jistém smyslu vycházejí nebo alespoň vycházet mohou.
Teologická fakulta je pro mě osobně institucí, která se snaží brát vážně právě tuto odpovědnost teologie za vše, co má vztah k Bohu, formou zapojení se do dialogu s obory, které mají vztah k teologii. Na přelomu prvního a druhého tisíciletí byla obvyklou formou teologie monastická teologie soustředěná na modlitbu, rozvoj vnitřního života, spojená s tzv. „útěkem ze světa“ apod. Když nastoupilo využívání svobodných umění v teologii, když se teologie začala učit ve městech nejprve v katedrálních školách, poté na univerzitách formou otázek, bylo to zpočátku pro mnohé těžce přijatelné. Vypadalo to až jako profanace posvátné vědy. Mnohé pohoršovalo, že chce někdo vnášet otázky do svatých pravd a „kontaminovat“ svatou nauku světskými naukami. Přesto se tento přístup prosadil a byl užitečný pro teologii i pro světské vědy. Jsem přesvědčen, že dnes stojíme v podobné situaci a že spolubytí teologie, filozofie, charitně-sociální práce, kunsthistorie, pedagogiky a dalších oborů bude všestranně přínosné.

Existuje nebezpečí devalvace či „zředění“ teologie?
Mnozí budou zřejmě vyjadřovat obavu před jakýmsi snížením významu teologie či přímo zředěním až rozplynutím teologie v jiných oborech. Je takové nebezpečí reálné? Jistěže je. Ale podle mého soudu je asi stejné, jako je téměř pro každého křesťana nebezpečí v tom, že se ve svém životě musí zabývat kromě modlitby, přijímání svátostí a četby Písma také obstaráváním životních potřeb, prací, komunikací s druhými lidmi, kontaktem s nevěřícími či jinak věřícími bližními apod. Je třeba se ptát, co je prvotním účelem našeho života. Tím je dojít k Bohu, nikoli „zbožná pohoda“ zde na zemi. Úkolem na této cestě je svědčit o své víře bližním. To předpokládá mezi ně vyrazit, mezi nimi žít, aby bylo toto svědectví přesvědčivé a autentické. Jsem přesvědčen, že to platí nejen pro osobní život člověka, ale i pro oblast teologie jako intelektuální disciplíny, protože ji jen tak od praktického křesťanského života nelze odtrhávat.
Navíc si znovu připomeňme, že tato otázka a obava není nikterak nová. Je to vlastně stará písnička, která opakuje v jiných souvislostech to, co se řešilo již v raném středověku. Tehdy šlo o to, zda teologii „nezředí“ a nezesvětští vstup filozofie (přesněji řečeno tzv. svobodných umění). Ukázalo se, že přes všechny problémy stály zisky z této spolupráce za to. Mezi jinými patří k plodům této spolupráce i vznik univerzit.
Na druhé straně je třeba říci, že určitá míra „teologické intimity“ je samozřejmě potřebná, neboť člověk musí načerpat, aby mohl dávat. Podobně jako rodina potřebuje svou sféru soukromí, aby mohla být činná a otevřená navenek, potřebují i vědy rozlišovat svůj vnitřní svět a svět vnější komunikace. Ale to už je pak otázka hledání vhodné rovnováhy. Zcela zrušit onu intimní sféru teologie by skutečně znamenalo teologii zředit a v posledku zničit, podobně jako by to přineslo destrukci v případě takového otevření se rodiny jejímu okolí, které by zrušilo intimitu spolužití členů rodiny. O něčem takovém ale vůbec nemůže být řeč. Teologie musí zůstat svébytnou a plnohodnotnou disciplínou, která je církevně zakotvená a věrná Bibli a církevní tradici, ale na druhé straně musí být citlivá i vůči otázkám a potřebám světa, které na rovině věd přinášejí například pedagogika nebo sociální vědy. Je to přesně v intencích konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes, která ve svém úvodu vyslovuje často citovaný výrok:
„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí i nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu.“ Shrneme-li to, pak lze říci, že pokud se bojíme přílišného „zředění teologie“, můžeme se dostat do situace, že ji uzavřeme do tak pevné a nedobytné pevnosti, která ji sice ochrání před „zředěním“, ale zároveň účinně zabrání i jejímu „zavlažování“ podněty zvnějšku. Teologie je sice věda o Bohu a o tom, co od Boha vychází a co k Bohu směřuje, ale je to věda pro lidi a jako takovou ji nelze od lidí izolovat. Přitom samozřejmě platí, že se teologie nesmí rozplynout v jiných oborech a ztratit tak vlastní identitu. Je to trvalý zápas o rovnováhu, její neustálé hledání a obnovování. Ale co jiného je i náš křesťanský život než v jistém smyslu hledání a stálé obnovování rovnováhy? A co jiného je vůbec život jako takový? Můj učitel fyzikální chemie, blahé paměti, říkával, že v dokonale a trvale rovnovážném stavu budeme až v márnici. Dokud tedy žijeme, musíme správné postoje a správné pozice stále hledat a bojovat o ně. A v tomto boji lze i neuspět. Ale nelze se poddat iluzi, že se před tímto úsilím a bojem můžeme uchýlit do závětří a izolace. To nelze ani v běžném každodenním životě a nejde to ani v teologii. Koneckonců víme, že přesně před takovou iluzí nás varuje i evangelium.

Spolupráce disciplín na teologických fakultách
Je třeba si uvědomit, že teologická fakulta je svým pojetím něco jiného než většina jiných fakult. Například typická filozofická fakulta je spíše federací kateder, kdy jednotlivé katedry mají své vlastní obory a více méně mezi sebou příliš nekomunikují – jsou to dost samostatné jednotky, které fakultu vytvářejí svým souhrnem. Když takovou fakultu rozdělíme napůl, obvykle jsou obě poloviny schopné samostatné existence. Jednoduše řečeno, jednotící myšlenka takové fakulty není zas tak silná a faktické propojení kateder v badatelské práci a akreditaci oborů tak výrazné. Naproti tomu teologické fakulty jsou obvykle dosti prorostlé útvary, které jen tak rozdělit nelze. Existence jakési sjednocující myšlenky, která se v praxi projevuje úzkou spoluprací kateder a oborů, je výrazným rysem teologické fakulty. Nabízí se samozřejmě otázka, jaká je přesně ona myšlenka, na níž fakulta stojí. Domnívám se, že ji lze obecně charakterizovat jako důraz na křesťanskou víru a z ní plynoucí křesťanské hodnoty. Zde je potřeba udělat upřesňující dotaz: hodnoty, nebo víra? Nejsou „hodnoty“ málo na teologickou fakultu? Teologie je samozřejmě vědou, která předpokládá křesťanskou víru, jinak řečeno víra je jejím epistemologickým předpokladem. Jiné disciplíny než teologie, které se vyučují, křesťanskou víru nutně nepředpokládají. Jsem ale přesvědčen, že nemá smysl zakrývat, že v minulosti i dnes bylo a je dost podnětů ze strany křesťanského myšlení i praxe, které mohou tyto disciplíny obohatit i pro ty, kdo křesťanskou víru nesdílejí. Proto mluvím v této souvislosti o důrazu na „křesťanské hodnoty“. Ne proto, že bych se chtěl slovem „křesťanské hodnoty“ vyhnout slovu „křesťanská (nebo přímo katolická) víra“, ale proto, abych ukázal, že tyto hodnoty jsou jakýmsi minimem, které je přístupné všem, ať je jejich světonázor jakýkoli. Teologie, která je srdcem fakulty, pak představuje zdroj, na němž lze participovat v různém stupni. Pro toho, kdo sdílí křesťanskou víru, je to možné ve větším stupni (totiž vírou), než pro toho, kdo tuto víru nesdílí. Ale i pro toho může být studium nějaké sekulární disciplíny na teologické fakultě obohacením, neboť může participovat na tom, co teologie nabízí, nikoli jako na víře, ale jako na hodnotách. Podobně i sociální učení církve, které nelze odtrhnout od víry jako od svého základu a východiska, není adresováno pouze katolíkům nebo křesťanům, ale všem lidem dobré vůle, každému v té míře, v jaké je schopen ho akceptovat.
Tento přístup, domnívám se, je poctivý jak k teologii, tak i k sekulárním disciplínám na jedné straně, a jak k věřícím křesťanům, tak i ke studentům, kteří na fakultu přicházejí bez „křesťanského zázemí“ na straně druhé. Sám za sebe jako katolický křesťan musím říct, že bych byl samozřejmě rád, kdyby byli posluchači osloveni křesťanskou zvěstí jako takovou, ale to už nemůže být primárním cílem výuky dejme tomu filozofie nebo kunsthistorie. K něčemu takovému může dojít až v osobním rozhovoru nebo ze zkušenosti či v osobní reflexi apod. Cílem fakulty jako instituce je výuka, a proto je adekvátní mluvit obecně o sjednocující myšlence fakulty jako o důrazu na křesťanské hodnoty. Tím se také ukazuje, že teologická fakulta není soběstačný svět sám pro sebe, ale že je součástí většího celku. Co se týče výuky, je tímto celkem univerzita, co se týče víry, je tímto celkem církev.


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay