Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Vychovávám sedmiletého syna. Často se vzteká, když chce dosáhnout svého. Jak si mám poradit?

Když vidíme, jak dítě z pouhého vzteku praští kostkou stavebnice do skříně nebo jak se dvě děti bez zábran vzájemně strkají a bijí pěstmi i do hlavy, pocítíme zpravidla velmi rychle zlost, ohromení a zklamání. V té chvíli jsou to určitě pochopitelné pocity, avšak chceme-li dětem skutečně ukázat, jak se mohou lépe vypořádat se svým hněvem a frustrací, musíme si nejprve ujasnit, co považujeme za násilí. To ovšem předpokládá, že se umíme nejen vypořádat s různými násilnickými situacemi a kriticky je vysvětlit, ale že si také položíme otázku, do jaké míry s nimi máme zkušenosti.
Co můžeme v konkrétní situaci dělat? Někdy se osvědčí, když si dítěte se záchvatem vzteku pokud možno nevšímáme. Pozná tak, že jeho nepřiměřené chování je neúčinné a k dosažení zamýšleného cíle nepřispívá.
Jestliže však zjistíme, že si děti vzájemně ubližují, pak musíme bezpodmínečně zasáhnout a stanovit jasné meze. V takové situaci lze především doporučit, abychom k peroucím se dětem přistupovali pokud možno klidně. Jakmile se emoce poněkud utlumí, měl by následovat vysvětlující rozhovor, při němž se zdržíme mravního poučování, nepřisuzujeme nikomu vinu ani neděláme výčitky. Naopak musíme účastníkům konfliktu zcela vědomě a ochotně naslouchat, vnímat jejich city a pocity a také je pojmenovat. Děti přitom musí pochopit, proč jejich nežádoucí chování neschvalujeme.
K objasnění celé situace je zapotřebí, aby se děti dozvěděly něco o našich myšlenkách a pocitech. Například musí cítit, že se jednoznačně stavíme na stranu oběti. Měli bychom reagovat přiměřeně, aby se nikdo necítil napaden ani ukřivděn či zahnán do úzkých. To účastníkům konfliktu umožní, aby bez výčitek svědomí hovořili o svých pocitech a problémech. Když přitom ještě neplýtváme svými (byť dobře míněnými) radami, dostanou děti opravdovou šanci, aby samy našly řešení problémů.
I když je nalezeno řešení uspokojující všechny zúčastněné, neměli bychom zapomínat je po nějaké době společně reflektovat, popřípadě je změnit nebo doplnit. Nezávisle na tom, na jakém způsobu řešení jsme se s dětmi dohodli, musíme garantovat vloženou důvěru a pochválit jejich – třeba jen krátkodobou a drobnou – změnu chování, která přispívá i ke zlepšení jejich sociálního chování. Toto uznání a potvrzení, které děti potřebují, vede k emocionální jistotě a posiluje sebevědomí.
K odbourávání vzteku přispívají také vhodná pedagogická opatření – hry pro usměrňování agresivity. (Uvádím příklad hry „Co prozradí Tamtam“: Svěříme dítěti malý bubínek. Dítě chodí kolem dokola a bubnuje. Podle toho, jak se zrovna cítí, může bubnovat např. tišeji nebo hlasitěji. Ostatní, kteří bubnování naslouchají, musí poznat, jak mu je. Děti si přitom uvědomí, že není tak jednoduché tento úkol splnit. Naše vnímání, které je subjektivní, nemusí být totiž vždycky správné.)
(Podle knihy Andrea Erketa: Hry pro usměrňování agresivity, vydal Portál 2004)