Církev "předkoncilní" a "pokoncilní"

Vydání: 2010/30 Neplodnost, 20.7.2010, Autor: Martin Rhonheimer

Příloha: Perspektivy

Názor, že stát není povinen ani schopen prosazovat jediné pravé náboženství a v jeho službách omezovat státní cenzurou svobodu projevu, pokládala církev devatenáctého století za popírání křesťanství a označovala jej za indiferentismus a agnosticismus.

Už o Vánocích 2005 se Benedikt XVI. ve své promluvě vyslovil proti rozšířenému výkladu Druhého vatikánského koncilu, podle něhož je dnešní církev jiná než ta „předkoncilní“. Papež to nazval hermeneutikou diskontinuity a zlomu. Rozšířen je i výklad opačný: přes nové akcenty koncilu představuje život církve kontinuitu. Papežův pohled je jiný. V zmíněné promluvě řekl, že „proti hermeneutice diskontinuity stojí hermeneutika reformy“. Ta spočívá, jak dodal, „v souhře kontinuity a diskontinuity na různých úrovních“.

Změna funkce i pojetí státu

Nikoli kontinuita, ale reforma je onou výkladovou kategorií, jejíž pomocí je třeba chápat II. Vaticanum. Reforma zahrnuje obojí, kontinuitu i diskontinuitu, ovšem „na různých úrovních“. A ty je třeba správně rozlišit a identifikovat. K tomu papež uvedl: „Koncil musel nově určit vztah církve a moderny“ – a to ve dvojím ohledu. Nejprve vzhledem k současným přírodním vědám. „Zadruhé bylo nutno nově určit vztah církve k modernímu státu, který skýtá místo občanům různých náboženství a ideologií, k nimž se chová nestranně a přijímá odpovědnost pouze za jejich spořádané a tolerantní soužití a jejich svobodu praktikovat svou víru.“ V tomto ohledu, říká papež, došlo skutečně k určité diskontinuitě, i když kontinuita v základních pravdách trvá. Právě v této souhře na různých úrovních spočívá povaha pravé reformy. Příkladem je koncilní učení o náboženské svobodě. Papež provádí rozlišení oněch různých úrovní, které předkoncilní Magisterium nemohlo provést. Papežové Řehoř XVI. i Pius IX. ztotožňovali moderní občanská práva týkající se svobody náboženství, svědomí i kultu s popřením existence jednoho pravého náboženství. Neuměli si představit existenci jedné náboženské pravdy a jedné pravé církve, která není zakotvena v státně-politickém a občanském právním řádu. Mnozí liberální stoupenci náboženské svobody ji skutečně zdůvodňují tím, že ve skutečnosti žádná náboženská pravda neexistuje. Názor, že stát není povinen ani schopen prosazovat jediné pravé náboženství a v jeho službách omezovat státní cenzurou svobodu projevu, pokládala církev devatenáctého století za popírání křesťanství a označovala jej za indiferentismus a agnosticismus. Předkoncilní Magisterium jednoduše spojilo nauku víry s teorií státu, jemuž přisuzovalo povinnost hájit pravé náboženství a chránit společnost před omyly. Této představě odpovídal ideál „katolického státu“. Právě zde je jádro diskontinuity s učením papežů předminulého století.

Církev bez světského ramene

Deklarací o náboženské svobodě (Dignitatis humanae) koncil uznal zásady moderního státu a odmítl představu státního náboženství. „Svoboda svědomí“ znamená v moderním chápání především svobodu kultu, tedy právo jednotlivce i náboženského společenství žít v rámci veřejného pořádku dle své víry, aniž má stát právo do toho rušivě zasahovat. Přesně totéž požadovali po státu v době pronásledování první křesťané. Poslední koncil nově promyslel a korigoval určitá rozhodnutí učiněná v minulosti. Korektura neznamená diskontinuitu v rovině katolické věrouky a mravouky. Opuštěno bylo pouze překonané pojetí státu, jinak je to stále táž církev. – Koncilní učení o náboženské svobodě tedy není žádnou novou dogmatickou orientací. Pouze koriguje církevní chápání funkce a úlohy státu v nových historických souvislostech. Jakési nadčasové dogmatické katolické učení o státu neexistuje a existovat ani nemůže. Idea „katolického státu“ coby světského ramene církve je Písmu i apoštolské tradici cizí. Tam lze najít spíše poukaz na odlišnost náboženské a státně-politické sféry. Ústup od původního křesťanského dualismu světské a duchovní moci začal až později, když bylo křesťanství prohlášeno státním náboženstvím Římské říše, a pokračoval v raném středověku provázáním církve s vládnoucími strukturami. Zde učinilo II. Vaticanum jasnou cézuru, neboť se odpoutalo od historické zátěže. Jeho učení o náboženské svobodě je vlastně učením o úloze státu a jejích mezích, o základních občanských právech (právu osoby, nikoli „právu pravdy“), o svobodě církve a o neutralitě státu.

Víru hlásat, k víře nenutit

Koncil tedy zamítl tradiční učení o katolickém státě. Stát již není pokládán za světské rameno církve. Je neutrální, sekulární. S novým pohledem se nesmiřují dnešní tradicionalisté. Například Franz Schmiedberger přisuzuje (v duchu Lefebvrově) státu právo a povinnost bránit ve veřejném prostoru stoupencům nepravých náboženství v šíření falešných kultů, neboť „Kristus je jediný Bůh a jeho kříž jediný zdroj spásy“ a tento nárok má státní moc obezřetně prosazovat ve společnosti. V tomto směru dal koncil zapravdu liberálům devatenáctého století. Když tehdy papež Řehoř XVI. (1831–1846) odsoudil svobodu tisku, fakticky se zastával jeho státní cenzury, zatímco koncil respektuje hranice svobody projevu, jak je definuje vymahatelný zákon demokratického ústavního státu. – Jde tu nejen o základní otázky vztahu církve k moderně a k demokracii, ale i o to, jak církev chápe sebe samu, zejména co se týče nátlaku ve věcech víry. Církev sice vždy odmítala násilné obracení na víru, ale v praxi nebyla důsledná. V dobách vrcholného středověku připouštěla právo na násilí – prostřednictvím trestněprávních opatření státu, aby ochránila věřící před odpadlictvím. Tomáš Akvinský učil, že „přijetí víry je aktem svobody“. Dodal, že jednou přijatou víru je třeba zachovávat a chránit. Tomu se často rozumělo tak, že je úkolem státní moci jakožto světského ramene cír- kve chránit pomocí cenzury a trestního práva věřící před vlivy, jež víru ohrožují. Za Francouzské revoluce proto papež Pius VI. odsoudil (1791) „Všeobecnou deklaraci lidských a občanských práv“. Rozuměl tomu tak, že dochází k veřejnému odpadnutí celého křesťanského národa. Náboženské svobody – pro katolíky – se lze domáhat ve státě nevěřících nebo vyznavačů židovského náboženství, ale Francouzi jsou přece pokřtění. Tento papež dospívá k závěru, že nepokřtěné nelze ke katolické víře nutit, ale ty druhé ano (sunt cogendi). Benedikt XVI. ve vzpomínané promluvě hájí tu první, „liberální“ fázi Francouzské revoluce. Odlišuje ji od druhé, od jakobínského teroru a gilotiny. Rehabilituje Deklaraci lidských a občanských práv z roku 1789, která vychází z ducha reprezentativního parlamentarismu a amerického konstitucionalismu.

Je to stále táž církev

Je tedy zásluhou II. Vaticana, že odmítlo ztotožnění náboženské svobody s „indiferentismem“ a „agnosticismem“, příznačné pro předkoncilní učení církve. Co se týče Magisteria, jde o epochální krok, jemuž lze rozumět pouze v rámci hermeneutiky reformy, vyžadované Benediktem XVI. A co „tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné církvi Kristově“, jež má podle koncilní deklarace o náboženské svobodě zůstat „nedotčeno“? Právě tento výrok je často uváděn jako doklad „nepřerušené kontinuity“ církevní naukové tradice. Zdá se, jako by koncil byl v této věci i nadále ambivalentní. O ambivalenci však nejde, neboť – jak praví následující odstavec – ona povinnost předpokládá „svobodu od nátlaku v občanské společnosti“. Jak vidno, staré učení o státu coby světském rameni církve a o jeho povinnostech vůči pravému náboženství a jediné Kristově církvi, je opuštěno. O které povinnosti jde? Vysvětlení i autentický výklad sporné věty přináší dokument Magisteria, jímž je Katechismus katolické církve (čl. 2105): jde o povinnost jednotlivce i společnosti „vzdávat Bohu ryzí úctu“. To se děje tak, že „církev bez přestání hlásá lidem evangelium“, což umožňuje lidem „v křesťanském duchu utvářet smýšlení a mravy, zákony a struktury společnosti, v níž žijí“. Od jednotlivých křesťanů se pak žádá, „aby šířili jediné pravé náboženství, které je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi“. Tohle je, jak se píše tamtéž, způsob, jímž „církev ukazuje Kristovu královskou moc nad celým stvořením a zvláště nad lidskou společností“. Je to tedy perspektiva Druhého vatikánského koncilu: hlásání evangelia cír- kví a apoštolát věřících křesťanů, aby struktury společnosti pronikl Kristův duch. Ani slovo o státě jako světském rameni církve, který by nátlakem státní moci chránil „práva pravdy“ – a tím by v lidské společnosti nastolil Kristovu královskou moc. Diskontinuita je tu očividná. Ale ještě zřejmější je tu kontinuita: tam, kde je opravdu podstatná, tedy i nutná.

Autor přednáší etiku a politickou filozofii na papežské univerzitě Santa Croce v Římě. Převzato z listu Die Tagespost, 26. 9. 2009. Přeložil pp. Kráceno. Mezititulky redakční.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay