Chrám, tvrz, ale i žumpa

Vydání: 2011/32 Poutní deníky, 2.8.2011, Autor: Miloslav Petrusek

Příloha: Perspektivy

Na samém konci druhé světové války, izolován od okolního světa na infekčním oddělení nemocnice Na Bulovce, napsal oddaný a vášnivý ctitel naší mateřštiny, absolvent filozofické fakulty pražské německé univerzity Pavel Eisner, památnou větu: „Máte v rukou stradivárky a hrajete na nich jako šumaři.“ Větu adresovanou nám, uživatelům českého jazyka. Nakolik jsme si vzali jeho slova k srdci? Na to se snaží odpovědět následující článek.

Jedna z nejkrásnějších knih o českém jazyce, chvála jazyka českého, kniha česko--německého rodáka Pavla Eisnera Chrám i tvrz již v názvu říká, že v každém jazyce je cosi posvátného a že každý jazyk je pro jeho nositele i útočištěm ve chvílích ohrožení. Ale máme i knihu Patrika Ouředníka Šmírbuch jazyka českého, která ukazuje to, co je v každém – i našem – jazyce „tam dole“, jak mluvíme o svém tělesnu a o všelikých nepravostech. Na tomto zjištění není nic nového – vždycky se mluvilo „sprostě“, existovala „lidová sprostomluva“, ale současně platila určitá tabu, zakázaná území, kam vulgarismus neměl přístup. Byla to škola, úřad, většinou i rodina, nezřídka právě ta „měšťanská“ a samozřejmě tradiční venkovská. Byla to ale také společenská událost, svatba, křest, pohřeb, ale i taneční hodiny či maturita – většinou ony „mezní události“, jež na dlouhou dobu poznamenávají náš život.

Jazyk je darem i pokušením

Do obecného povědomí vstoupilo původně biblické rčení „podle skutků poznáte je“, jež upozorňuje na to, abychom se nedali obloudit vnějškovou vzorností a spořádaností a zejména krásnými slovy, slůvky a slovíčky. Ne okázalé vychvalování milosrdenství (jak činí „farizeové“), ale „peníz tiše položený slepci“, jak říká básník... A přece – ani jazyk není nevinný. Jazyk je převeliký dar, ale také převeliké pokušení. Je jistě nepochybná myšlenka autora z počátku dvacátého století J. B. Pristleyho, že „člověk je stvoření, které vyměňováním slov dokáže sebe sama povznést k jisté míře štěstí a moudrosti“. Jen proto, že máme jazyk, můžeme myslet o minulosti (protože ona tu již není a slova ji „zastupují“) i o budoucnosti (ta tu ještě není, ale můžeme o ní přemýšlet a snít jen díky jazyku). Ale jazyk je taky nástroj, který nám lidem jako jedinému živočišnému druhu umožňuje lhát – mluvit o něčem, co jako by bylo, a ono nebylo či není... Ale lež není jenom slovo, lež je i čin. Lež provází úskok, machinaci, podvod, všechno to, čemu říkáme korupce... To jsou přece slova proměněná v čin, slova pronesená, nahraná, napsaná, podepsaná, anonymní i veřejná. Žijeme ve společnosti, v níž se lež či alespoň zakrývání skutečného stavu věcí (pravdy) stalo téměř životní normou: nikoho nepřekvapuje, že se lže na všech úrovních našeho občanského života – a to chceme vytvořit demokratickou občanskou společnost. Společnost podvodníků a lhářů? Ale jistěže přeháním, nicméně porozhlédněte se kolem sebe a shledáte, kolik podvodů a lží zůstalo neodhaleno, zakamuflováno, přikryto závojem partajnického mlčení... To není úpadek jazyka, to je úpadek mravů. Ale kdo chce v liberální společnosti, v níž je téměř vše dovoleno, vlastně slyšet o mravech? Pokleslost, která bolí A je tu ještě jedna věc – stýskáme si, jak velice náš jazyk upadl, jak se kazí cizorodými elementy, zejména anglicismy. To mě ale trápí kupodivu nejméně, protože všichni ti ajťáci, kteří kanclujou lety, a podnikatelé, kteří „outsourcují“ „lidský kapitál“, prostě již patří do našeho světa. Oni se do něho narodili a budou v něm žít, postupně si vybudují jakýsi „mezní jazyk“, ale nebude to konec konců poprvé v dějinách. Nadto jazyk je dosti odolný: půl století jsme se povinně učili rusky – a znáte aspoň jeden rusismus, který by přežil? Já znám jeden, z letiště, totiž „stojanka“. A potom vlastně nic, snad ještě ušanku, ale tu znám již od pětačtyřicátého. Co nejvíc bolí, je ale mezilidská jazyková komunikace. Řekli jsme, že existovala tabu pro některá slova v některých (ba mnoha) situacích. To za prvé, a za druhé – některé sociální vrstvy prostě měly jaksi „právo“ nejen na profesní jazyk, ten byl vždycky, ale i na používání argotu, slangu, jazyka navýsost nespisovného, ba začasté vulgárního. Při vší úctě k manuální práci – zedníci, horníci, kopáči, asfaltéři měli ono právo (a snad i důvod) tu a tam popustit uzdu jazyku i do oblastí opravdu nespisovných. Jedna studie ukazuje, že ani lékaři ve vypjatých situacích nejsou vůči vulgarismům imunní. Ale představa, že by takto běžně a samozřejmě mluvil student či vysokoškolák, byla donedávna naprosto nemyslitelná. Nesvádějme všechno na „totalitu“. Dramatický rozmach vulgarismů v běžné hovorové řeči je jev porevoluční, bohužel. Vycpávková slova z řad domácího zvířectva jsou natolik běžná, že jich používají nejen adolescenti, ale i rodiče – mezi sebou a dokonce v hovoru se svými dětmi. A jsou horší vycpávková slova, která se týkají tělesného obcování a osob, jež je za úplatu provozují (to jsem to hezky opsal, abych Katolický týdeník přece jen vyvaroval konkrétních příkladů) – používají se běžně v tramvaji, ve vlaku, na ulici, pravděpodobně i doma. Ani do hospody nepatří, kdysi snad do čtvrté cenové skupiny, ale ty jsme zrušili... Trápím se tím, že průnik vulgarismů zasahuje téměř všechny sociální vrstvy s výjimkami několika profesí, a co je zvláště nepříjemné, ba až odpudivé – obě pohlaví. Vysokoškolačky mluví mezi sebou stejně jako za první republiky kopáči po sedmém pivu. Mohu doložit vlastní letitou zkušeností. A tak vlastně stojím před problémem, na nějž nemám odpověď: mezi sebou mluví vulgárně až obscénně, ale před panem profesorem na to domácí zvířectvo a osoby nižšího statusu zapomenou a nepřeřeknou se. Jak toho zázraku dosahují? Zázraku? Ona je to vlastně naučená přetvářka – a to přece není dobré v žádném ohledu.

Intermezzo: ženy a dívky

Vím, z čeho mohu být viněn, když povím, že velkou odpovědnost na sebe měly vzít dívky, mladé ženy a maminky – a ony té odpovědnosti namnoze nedostály. Jistě, nic neplatí bez výjimky, ale zde výjimky jen potvrzují „pravidlo“. Kdyby od samého počátku bylo dívčími ústy jasně řečeno „takto, milý můj, se mnou a přede mnou mluvit nebudeš“, nestáli bychom dnes před zvulgarizovaným a nezřídka doslova sprostým, pokleslým jazykem. Došlo ale bohužel k procesu, který sociologie dávno dobře zná – k davové epidemii: dívky se naopak přizpůsobily svým partnerům a kolegům, a tím vlastně onen pokleslý jazyk, který tak nutně přestal být chrámem i tvrzí, „legitimizovaly“, daly mu právo na existenci a postupně proměnily v žumpu. Je-li toto jedna z cest ke zrovnoprávnění mužů a žen, o něž některé radikální feministky do úmoru stále bojují, pak jdou po cestě nepravé a měly by se vydat tam, kde je jich opravdu třeba: tam, kde ženy a dívky mají být příkladem a vzorem. A že jím v minulosti byly, dokládají nejen životní zkušenosti starších, ale téměř celá klasická literatura.

Komunikace jsou slova, ale i vztah

Jestliže jsme připustili, aby se mezilidská komunikace zhroutila ve vulgarismy, pak současně připouštíme zhroucení mezilidských vztahů a jejich vulgarizaci. Smí-li se přede mnou a se mnou mluvit vulgárně, pak je položen základ k tomu, že se se mnou bude také vulgárně a hrubě jednat. Šikana ve školách začíná obvykle slovním útokem a až potom se přelije do násilnické agrese, rodinná hádka začíná vzájemnými urážkami a teprve potom může končit fyzickým napadením – ono „domácí násilí“ je vždycky vyústěním nejprve násilí slovního. Zhrubnutí jazyka znamená ve vztahu k druhému také jeho lidskou degradaci. Známe z literatury o lágrech totalitních režimů, že na počátku byly vždycky nejprve slovní urážky a potom činy: holokaust začal také tím, že se nejprve vymyslela slova a teprve potom, když byli lidé jiné rasy či vyznání takto slovně degradováni, se mnohem snadněji přešlo k činům – v koncentrácích se nelikvidovali lidé, ale „exempláře“. Ostatně víme dobře, jak odporně vynalézaví byli „naši“ dozorci ve svých jazykových projevech k vězněným kněžím a separovaným jeptiškám... Ale tak je to žel i v každodenním životě, tábory a vězení jsou jen extrémním vyústěním zla, jehož počátky jsou zdánlivě malicherné, protože to jsou přece jenom slova, slova, slova... Připojím ještě poznámku o tom, co jazyk každého národa vždycky zušlechťovalo, ba dokonce – ať už si o moderních národech a nacionalismu myslíme cokoliv – co národní vědomí spoluutvářelo, totiž o poezii a literatuře. Jistě, i v minulosti vycházely knihy, jejichž jazyk nebyl jazykem pro žáky základní školy, ale většinou (byť ne vždycky) šlo o funkční použití vulgarismů: některé sociální situace a mezilidské vztahy se zkrátka nedaly bez vulgárního slova popsat. Ten nádherný jazyk české poezie a prózy, vznosnost Vančurova a lidskost Čapkova, něžnost Seifertova, vynalézavost Holanova a křehkost Violy Fischerové – to všechno jako by bylo přelito vědrem vulgarismů, bez nichž se snad dnes už ani kniha nedá vydat. Jen jeden příklad: velkoplošné reklamy nabízejí knihu Kecy mýho fotra a ta kniha se stala bestsellerem. Ale vždyť ona již svým titulem kazí jazyk, a nadto ukazuje, jaké autoritě se asi otec hrdiny tohoto příběhu, či co to je, doma těšil. Také ztráta autority začíná u slov, vždycky.

I podle slov...

Takže – nejen podle skutků, ale i podle slov poznáte je. Měli bychom být dobře rozpoznatelní svým jazykem. Ne, nemusí to být zrovna jazyk Máchův, Erbenův či Durychův, stačí, bude-li to jazyk zdvořilý, slušný a nikdy obhroublý a sprostý. Protože bychom si svůj jazyk měli opravdu zachovat jako chrám i tvrz a neměli bychom jej nechat znečistit čmáranicemi jazykových graffitistů. Jistě – pokud už není pozdě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay