Chceš-li žít, musíš milovat...

Vydání: 2009/1 Věžní hodiny, 31.12.2008, Autor: Dagmar Pohunková

Příloha: Perspektivy

Sestra Emmanuelle je u nás prakticky neznámá. Ve Francii a ve frankofonních zemích je považována za „druhou Matku Terezu“. Od té se ovšem v mnohém lišila svým francouzským temperamentem, možno říci šarmem, a radostným přístupem k životu.

Společné měly to, že byly k vlastnímu životnímu poslání povolány relativně pozdě, Emmanuelle ve svých dvaašedesáti letech. Po zajištěném životě ve zbožné komunitě a při spořádaném „náboženském“ životě byly náhle konfrontovány s drsnou realitou utrpení okolního světa. A podobně jako i jiní – dříve a dnes – poslechly Boží volání po větší radikalitě ve službě bližním. V posledních letech bývá někdy zdůrazňován rozdíl mezi první a druhou teologií, první a druhou zbožností. První je teocentrická, zaměřená na bohoslužbu, druhá bývá označována jako antropocentrická, zaměřená na službu lidem. Jenže ti, kteří uposlechli volání po radikální lásce k bližním, tento rozdíl nevidí – Bůh se vtělil, solidarizoval se s člověkem, a Ježíšův požadavek (kritérium spásy) je jasně formulován v Horském kázání. V tom si byla Emmanuelle blízká například také s abbé Pierrem, zakladatelem „hadrářů z Emauz“.
Sestra Emmanuelle vyučovala dívky z tak zvaných lepších rodin na Blízkém východě, v Turecku, Libanonu, Tunisu a Egyptě – ale i tehdy citlivě vnímala bídu kolem sebe. Zachovány jsou zprávy a fotografie dosvědčující, že své žákyně brala na exkurze do chudých okrajových čtvrtí velkoměst.
Za „smetištními lidmi“ odešla se svolením nadřízených, když dosáhla penzijního věku. Způsobem svého života se solidarizovala s lidmi, mezi nimiž žila. Spolu s nimi se dokázala radovat, hrát si s dětmi, dokonce se s nimi koupala v moři. Dlouho odolávala pobídkám nadřízených, aby se v pokročilém věku vrátila do Francie. Nakonec uposlechla a v roce 1993 se ubytovala v komunitě pro staré sestry v Callian na jihu Francie. Ale ani tam si nedala pokoj. Utrpěla šok, když po letech zpozorovala změnu sociálních podmínek na okraji francouzských velkoměst. Potomci přistěhovalců většinou ze severu Afriky, ze zemí, které jí byly blízké, se v nové vlasti, kde se sice narodili, nedokázali adaptovat. Emmanuelle tedy začala budovat zařízení pro ohroženou mládež a azylové domy pro mladé matky v tísni. Řídila se heslem: „Yalla! Emmanuelle, pohni se, vstaň, jdi a setkávej se s ostatními jako tvůj papež. Na odpočinek je dost času na věčnosti.“
Kolem sestry Emmanuelle se postupně utvořila Asociace přátel (1971), která se v roce 1987 spojila s občanským sdružením ASMAE založeným v roce 1980. Jedná se o mezinárodní neziskovou organizaci zaměřenou na rozvoj a vývoj dětí nejen v rozvojovém světě, ale i mezi nepřizpůsobivým obyvatelstvem evropských velkoměst. Toto sdružení využívá převážně práce dobrovolníků, ale zaměstnává i profesionály, kteří práci řídí, koordinují a zajišťují její odbornou úroveň. Zásadou je nevnucovat pomoc shora, nýbrž pozorovat, chápat, vyslechnout lidi, poznat jejich potřeby takové, jak je sami pociťují, respektovat jejich specifická přání, potřeby a tradice, přitom jim pomáhat v integraci do společnosti a k soběstačnosti. ASMAE má dnes pobočky v osmi zemích na Blízkém východě, v Africe, ale i ve Francii (www.asmae.fr). Sestra Emmanuelle si do vysokého věku uchovala duševní svěžest, humor a schopnost břitce reagovat na dotazy novinářů („A co vy jste udělal pro chudé?“). Zachycena je na fotografii, jak tančí při oslavě svých 95. narozenin. Za zásluhy jí bylo uděleno čestné egyptské občanství, několik prestižních vyznamenání a čestný doktorát. Po návratu do Francie vydala i několik knih. Zemřela 20. října 2008 v domově v Callian klidně, ve spánku, několik týdnů před svými stými narozeninami. Pohřbena byla v tichosti na řádovém hřbitově. Do Paříže na zádušní mši celebrovanou arcibiskupem se pak shromáždily davy lidí včetně vysokých státních představitelů.
Metody její práce mohou být vzorem pro organizace usilující o pomoc komunitám na okraji společnosti. Ovšem její horlivost, její charisma jsou Božím darem, o který je třeba pokorně prosit.


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay