Cestou ke hřbitovu (komunismu)

Vydání: 2008/34 Jakub Deml inspirativní i po 130 letech, 20.8.2008

Příloha: Perspektivy

Připomínat si o výročích minulost není povinnost. Je v tom ale šance porozumět sobě i době, v níž žijeme – nejen tedy době, na kterou vzpomínáme. Od osmašedesátého nás dnes dělí val floskulí – dílem znevažujících, dílem alibistických. Obojí bezděčně pracují k vytěsnění času, který přišel poté. Nejde přitom o celkový trend: svět naopak na ten silný rok letos intenzivně vzpomíná. Nám se nechce vzpomínat ani ne tak na ono jaro, jako spíše na to, co jsme dopustili po něm. Do čeho jsme se nechali zatlačit spíše cukerínem než bičem.

  

Proč ten val? Vzpomínání na osmašedesátý nás chtě nechtě obrací k projekčnímu plátnu, na kterém se míhají obrazy z prověrek, prvomájových průvodů (tzv. „existenčních pochodů“), podepisování Anticharty a někdy i výjezdů do „Jugošky“.
A tak mnozí z nás osmašedesátý stereotypně shazují: Jaké Jaro? Jaká že naděje? Přece jsme nebyli tak pošetilí! Komunismus je nereformovatelný, to přece věděl už tehdy každý. Ostatně byl to přece tenkrát boj o pozice dvou part bolševiků, nic víc.
V Československu to totiž jen vypadalo, že lidé nemají na srdci nic jiného než reformu komunismu, nějaký humánní socialismus, kterým spasíme svět. Ve skutečnosti jsme se tehdy co nejnenápadněji pokoušeli vrátit k předválečným poměrům. Tehdy byli ještě aktivní lidé, kteří je pamatovali – na rozdíl od převratu v devětaosmdesátém. Ano, dělo se tak pod naivní ochranou rétoriky „socialismu s lidskou tváří“. To byly ale mimikry před zraky Moskvy. A ony „dvě party komunistů“? Ty se obě, jedna ochotně, druhá nerada, vezly za vozem. Společnost se probouzela rychleji než komunistická strana. Bylo jen třeba, aby se lidem vrátil hlas a občanské sebevědomí.

  

V šedesátých letech nebyl ještě v oběhu pojem občanská společnost, označující sumu všeho toho svobodného, nezávislého a sebeorganizujícího se, co vyplňuje prostor mezi státem a jednotlivcem. Prostor, který jinak obsadí rozpínavé politické strany. V osmašedesátém už jen kulminovalo, o co šlo po celá šedesátá léta: protektorátem a padesátými léty rozbitá společnost začala opět srůstat, nabývala sebevědomí. Strhávala s sebou i komunisty, ty upřímně zklamané, s nehraně špatným svědomím, i ty konjukturální, kteří „začínali objevovat“ demokracii a beze studu ji lidem, právě pro ni celé roky trpícím, nadšeně zvěstovali.
Komunisté ti i oni se ovšem museli navenek jevit jako odvážnější. Jinak tomu ale být nemohlo: vždyť oni byli nahoře, ve funkcích, měli v rukou mikrofony, kamery, katedry, noviny, divadla. Ale rozdíly se viditelně a slyšitelně zmenšovaly.

  

Nešlo jen o rok, který začal výměnou Dubčeka za Novotného. Skoro celá šedesátá léta (s občasnými výpady ustupující moci) jsme se pomalu posouvali k normálnosti. Posouvala se celá společnost, vznikalo dokonce něco jako veřejné mínění. A někteří z nejvyšších stranických funkcionářů se mu postupně přestávali bránit.
Přestávali se mu bránit – a to byl vlastně celý ten „reformní komunismus“! Někteří dílem upřímně, jiní z konformismu reagovali, jen doháněli nálady společnosti. Dubčekovi a jeho druhům dělalo dobře, že jim lidé začínají věřit. Pro komunistické funkcionáře to byl nikdy nepoznaný zážitek! Byli sympatiemi tak opojeni, že chvílemi přestávali myslet na zadní kolečka a podceňovali hrozby z Moskvy.

  

Na vlastním mocensko-politickém začátku osmašedesátého nebyl spor o reformy, ale česká necitlivost vůči slovenským stížnostem na neférové zacházení s tamními komunisty. Natvrdlého generálního tajemníka a prezidenta Novotného nikdo nepřesvědčil, že ty stížnosti jsou oprávněné. Novotný útočil na jakéhosi slovenského tajemníka Dubčeka (lidé v Čechách vesměs netušili, o koho jde) a tomu nezbývalo, než se bránit, a to tak důkladně, že se musel dostat až nahoru a Novotného vystrnadit. Jinak se totiž vážnější spory v nedemokratické struktuře KSČ řešit nedaly: v uších všem ještě zněly rozsudky na doživotí třeba nad „slovenskými buržoazními nacionalisty“. Novotný si v prosinci 1967 zavolal na pomoc samotného Brežněva, ten tu ale překvapivě pravil: éto váše dělo. Málokdo tušil, že to vůbec neznamená „nebudeme vám už do toho mluvit“, ale jen osobní, uražené, pochopitelně nevyřčené „na tom drzém továryšči Novotném mi nezáleží, ale nikdy jsem mu neodpustil, že si svého času troufl kritizovat způsob, jakým jsme se museli zbavit Chruščova...“

  

Společnosti šlo už dávno o něco podstatnějšího: spisovatelé odmítli cenzuru a přečetli na svém sjezdu dopis Solženicyna sovětskému vedení a protestovali proti naší servilní zahraniční politice vůči Izraeli. Studenti se neřídili represivními normami práva shromažďovacího, a když na kolejích vypínali proud a oni se nemohli učit, vyšli do ulic. Žádné skutečné reformy v roce 1968 ostatně ani nezačaly. A nebylo to jen proto, že na to nebyl čas.
Mluvit a psát svobodně o tom, co by se mělo změnit, bylo opojné a – pravda – i zavazující: bylo jasné, že společnost se poté, co se dozvěděla o nedávné minulosti skoro vše podstatné, s nějakými kosmetickými změnami nespokojí. Reformní komunisté se soustředili na nadcházející XIV. sjezd, který měl být v září: pouze ten by z jejich hlediska mohl cokoli důsažnějšího rozhodnout. Lid obecný tohle vůbec nezajímalo.
Ale pozor: síly uvnitř KSČ se přeskupovaly nejen ve prospěch tzv. progresistů! Už v červenci byl na nátlak Moskvy odstraněn generál Prchlík, který naléhal na změny v personální struktuře Varšavské smlouvy. Co provedl? Snažil se, aby ve vedení Varšavské smlouvy byli více zastoupeni neruští důstojníci...

  

A tak i ta nejvýznamnější změna za celý osmašedesátý nastala jaksi sama od sebe jako výsledek mnohaleté eroze: poněkud již infikovaní cenzoři odložili na jaře razítka, bez jejichž otisku na stránce tzv. „obtahu“ novin sazeči nikde v zemi neposlali noviny do tiskárny. Cenzoři nejprve přestali cenzorovat – a teprve potom byl zrušen úřad, Hlavní správa tiskového dozoru...
Osmašedesátý nepatří zdaleka jen reformním komunistům. Jednotlivcům mezi nimi třeba připsat zásluhy a odvahu, ale tlak vyvíjela především společnost, a to celá šedesátá léta. Na jaře osmašedesátého hráze jen povolily: stačil skandál jednoho nenechavého generála a náhle se „smělo“ psát všechno.

  

A pak k nám v noci na 21. srpna vjeli. Byl to začátek konce, nikoli však konec. Začátek porážky, ale pořád bylo ještě možné, že na ni budeme jednou vzpomínat bez uzardění.
Funkcionáři straničtí a státní byli dílem odvlečeni, další odjeli za nimi do Moskvy dílem je povzbudit, dílem na ně kleknout. Naše národy se ocitly bez dozoru, jako když ze školy odejde ředitel a učitelský sbor. A počínali jsme si vůči okupantům odvážně, chytře a přitom prakticky. Platilo to přesně do chvíle, kdy přijeli adorovaní vůdcové s podepsaným rezignačním protokolem, o jehož obsahu se v Moskvě zavázali mlčet.
Ještě rok se společnost bránila, i když odpor ochaboval s tím, jak vůdcové couvali, sebekriticky odvolávali, zachraňovali si židle. Když pak Dubček podepsal jako předseda parlamentu dekret (tzv. pendrekový), umožňující přísněji než dosud trestat ty, kteří se při prvním výročí srpna srocovali v ulicích a volali jeho jméno, ptali se lidé: Je to vůbec on? Tristní konec je vyfotografován: Dubček v olivrejované uniformě ambasadora se rozpačitě usmívá při nástupní audienci v Ankaře...

  

Začalo to všechno dobře: z hloubi těžkého času padesátých let společnost tlačila na změny. Skončilo to v marasmu jednadvacetileté normalizace. Mnoho lidí opustilo zemi, jiní zůstali a stáhli se do vnitřní emigrace. Další zvolili cynismus, který pak dostal přijatelnější jméno: pragmatismus. Společnost se zase rozpadla na prvočinitele, nasoukali jsme se do pevnůstek rodiny, partičky přátel, známých z volejbalu, sousedů na chalupě.
Ti nejšikovnější začali tkát síť šedé ekonomiky, která méně skrupulózním umožnila přežívat jakž takž na úrovni. Při privatizaci po převratu se na to nemyslelo, a to nám připravilo velké zklamání: vítězi byli ti, kteří si ve strukturách šedé ekonomiky nastřádali zejména sociální kapitál – všechno věděli první, měli na důležitých místech známé, ledasco na ně věděli, a ještě měli i nějakou tu vyvekslovanou korunu.
Neradi to slyšíme: normalizace byla výchozím bodem převratu v listopadu 1989. Nenavazovalo se na Pražské jaro – jeho vůdcové byli zdiskreditováni, ležela nad ním tlustá navážka normalizace, prorostlá už zdatnými kořínky šedé ekonomiky. Zněla radikální kapitalistická rétorika těch, kteří bez uzardění vysvětlovali, že do KSČ po srpnu 1969 vstupovali proto, že chtěli studovat – třeba na katolické univerzitě v Lovani... Zkoumejme dobu před převratem, tam to (skoro) všechno je!

  

Prvorepublikový étos osmašedesátého v osmadevadesátém chyběl. V osmašedesátém žila ještě R.Č.S. jako ideál, který si ani nezasloužila. Ale tak už to chodí: nebyl do té doby čas ji spravedlivě zhodnotit. – A ony alibistické floskule? Komunismus se vskutku nedal reformovat. Jen o tom bylo bohužel třeba poslední, nikoli však nevýznamnou část světa přesvědčit názorným pokusem, nikoli teoretickým traktátem.
My Češi (méně Moravané a už vůbec ne Slováci) jsme si o socialismus řekli ve volbách v roce 1946 jako nikdo jiný na světě, a podat ten poslední důkaz docela logicky zůstalo na nás.

  

21. srpen 1968 byl poslední nehodou rakve s komunismem na cestě ke hřbitovu. Zůstali jsme při té havárce pod vozem s pochroumanou páteří. Vůz se však u nás naklonil a pak zastavil a už nikdy se nerozjel. My sami jsme se ovšem stali na dlouhých jednadvacet let kusem hřbitova.
Étos osmašedesátého byl nejspíše ve vědomí, že se té havárce patrně nedokážeme vyhnout, ale že se už nemůžeme zastavit. Byl to, chcete-li, kus antické tragédie: naplněný, neodvratitelný osud. Osud po zásluze.
Petr Pithart Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay