Čestně o víře a ateismu

Vydání: 2008/46 Mladí včera a dnes... ve světle 17. listopadu 1989, 11.11.2008, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Příloha: Perspektivy

Cicero nás ve svém spisu O přirozenosti bohů zpravuje o jistém Simonidisovi, který si vyžádal jeden den na rozmyšlenou, když se ho tyran Hieron otázal, jaký je Bůh. Když si Hieron přišel pro odpověď, vyžádal si Simonidis na přemýšlení ještě dva dny. Když stanovená lhůta uplynula, poprosil o další čtyři dny. Celá záležitost se ještě několikrát opakovala a Simonidis chtěl vždy dvojnásobek předchozího počtu dnů. Nakonec se ho Hieron zeptal, co to má znamenat. Simonidis odvětil: „Protože čím déle o tom uvažuji, tím se mi to zdá temnější.“ O Bohu se tedy adekvátním způsobem vypovídat nedá, a přece nám to naše víra ukládá jako povinnost.

Transcendence jako východisko
Pomoc k řešení zapeklitého problému nacházíme v hloubce starozákonního poselství: Bůh není součástí tohoto stvořeného světa, je vůči němu transcendentní – svobodný. Právě v tom tkví radikální novost, protože všechna božstva antických národů byla jen součástí celku světa. Dokonce i Platónova idea dobra a Aristotelův první nehybný hybatel jsou sice nejvyšší jsoucna, avšak patří k celku světa, a proto nelze hovořit o nějaké nezávislosti či svobodě. Naznačený rozdíl v pojetí božství se prakticky projevuje tím, že biblický člověk má jako Boží obraz podíl na této transcendenci v podobě své svobody a odpovědnosti. Řecký člověk znal sice svobodu politickou, nikoli však svobodu od předem daného osudu.
Bůh je tedy vždy větší. On je opravdu „to, nad co nelze myslit nic většího“ (Anselm), přesněji Ten, nad něhož nelze myslit nikoho vyššího, protože pouhá věc nebo síla nemůže překračovat osobu a protože pravá transcendence jako svoboda je myslitelná jedině v případě osoby. Pravá víra proto není nic jiného než radikální otevřenost vůči Transcendentnímu. Dále je třeba podtrhnout, že netvrdíme, co je Bůh, nýbrž co Bůh není. Abychom předešli nedorozuměním, musíme připomenout, že pravá transcendence vůči světu implikuje imanenci vůči světu. Kdyby totiž svět Boha vymezoval tím způsobem, že by Bůh do světa nesměl vstupovat, pak by nebylo možno hovořit o jeho pravé nezávislosti na světě a svobodě vůči němu.
Metodologická důslednost velí připomenout, že jedině trojosobní Bůh může být transcendentní – svobodný vůči svému stvoření. V první řadě platí, že nikdo nemůže být osobou sám, „já“ bez „ty“ není myslitelné (M. Buber). Meziosobní vztahovost Boha vůči Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi, izraelskému národu, davidovskému králi je myslitelná jedině díky tomu, že Jahve je věčně meziosobně vztahový sám v sobě, jak o tom vydává svědectví vtělené Slovo (srov. Mt 11,27). Tato naše účast na věčném synovství je možná jen kvůli svobodnému Božímu sebedarování „navenek“. To ale předpokládá, že Bůh je Darem věčně sám v sobě, což je možné jedině za předpokladu, že je zároveň věčně Dárcem i Obdarovaným, tedy za předpokladu trojosobovosti. Pokud by tomu tak nebylo, svět by Bohu přidával určitou novou kvalitu, a proto by Bůh nebyl na světě nezávislý, nebyl vůči světu svobodný.

Trestuhodné nerespektování Transcendentního
Teologie ale bohužel relativně často nečinila a nečiní zadost pravé Boží trans- cendenci. Prvním příkladem jsou takzvané „důkazy“ Boží existence, které vycházejí od světa k Bohu. Tyhle myšlenkové pochody mohou možná být v jistém ohledu přesvědčivé pro toho, kdo se již setkal s Bohem dárcem smyslu, lásky a svobody, pro ty ostatní ale nikoli. Za celý svůj život jsem se nesetkal s nikým, kdo by uvěřil na základě těchto myšlenkových berliček. Příslušné „důkazy“ jsou totiž v určitém rozporu s pravou transcendencí, neboť Boha redukují na jakousi „ontologickou díru“ v řádu světa.
Transcendentní a Svobodný je ovšem neskonale víc než příčina stvoření. Navíc se tu operuje s představou jednoosobového Boha, která by měla platit v oblasti přirozeného rozumu jako cosi obhajitelného. Jenomže takový „bůh“ prostě nemůže být dárcem svobody, protože vůči světu není opravdu transcendentní, jak jsme viděli výše; takový „bůh“ nemůže být ve své věčné osamocenosti láskou, a proto také nemůže dávat všemu smysl. Jestliže velcí ateisté devatenáctého a dvacátého století vehementně popírali existenci jednoosobového „boha“, měli v mnoha ohledech pravdu. Jedinou pádnou odpovědí ateismu z naší strany tudíž není obrana starých filozofických konstruktů, nýbrž důsledné domýšlení a předkládání tajemství Trojjediného (W. Kasper).
Druhá typická nedomyšlenost spočívá v tom, že Boha redukujeme na jakýsi soubor předpisů, tedy na zákon. Ježíšovo poselství ovšem jasně ukazuje, že Bůh je více než předpisy. Z Mistrova jednání dokonce jasně vysvítá, že on sám je víc než zákon (J. Ratzinger). Pavel pak ve sporu o obřízku klade jasnou otázku: Jsme zachráněni skutky zákona, anebo vírou v Ježíše Krista? Pokud bychom se spoléhali na skutky zákona, tedy na obřízku, v zásadě bychom tím tvrdili, že Ježíš je méně než zákon, což by implikovalo popření jeho božství. Redukce křesťanství na pouhou záruku mravnosti je rafinovaná zrada Boha, zrada Krista, zrada víry pojímané jako otevřenost Transcendentnímu. Tohle všechno nakonec končí v ateismu, protože vnitrosvětský, striktně jednoosobový garant pořádku a spořádanosti slušných farizeů je „bohem“, jenž ve skutečnosti neexistuje. Takového „boha“ nemůžeme zakoušet jako Dárce smysluplnosti, jako formu naší vlastní svobody (srov. Gal 4,4–7), jako plamen fascinující inspirace opravdových uměleckých děl.

Superiorita víry vzhledem k ateismu
Nyní máme k dispozici všechny předpoklady, abychom mohli přistoupit ke kvalitativnímu srovnání víry a teoretického ateismu. Dobře víme, že teoretický ateista neguje pouze určitou konkrétní představu o Bohu. Platí-li, že mezi Bohem a světem nemůžeme najít podobnost, která by nebyla zároveň nepodobností ještě mnohem větší (IV. lateránský koncil), pak je jasné, že všechny naše představy o Bohu jsou pouze provizorní a že vedle pozitivní vypovídací hodnoty vzhledem k tajemství živého Boha budou také živému Bohu nepodobné. Zkrátka a dobře, když ateista říká, že Bůh našich výpovědí a představ není, má větší či menší kus pravdy. Teoretický ateismus totiž není nic jiného než vyhraněně negativní teologie. Platí tedy, že to pravdivé na ateistické kritice našich pozic si můžeme velmi dobře přisvojit, aniž by naše víra přišla k úhoně, ačkoli toto očišťování může někdy notně bolet. Neplatí snad, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému? Jediné, co musíme odmítnout, je rafinované a záludné přehrazení cesty k transcendenci, které je pro moderní ateismus nakonec čímsi typickým. Řečeno jinak, teologie se díky kroku popření i díky kritice ze strany teoretického ateismu paradoxně osvobozuje od sebe samé, od své provizornosti, od nedokonalosti svých představ a slov a důsledně se otevírá transcendenci, což je zároveň otevřenost absolutní eschatologické budoucnosti a v zásadě také ustavičný postoj velebení, tedy nebe sestoupivší do naší mysli. Na takovéto „nahé“ víře už nezbývá nic, co by se dalo popírat, není zde žádný prostor pro teoretický ateismus. Ten mu dávají naše provizorní představy o Bohu a takzvané důkazy, které Boha determinují světem.
Je ale teoretický ateismus schopen stejné sebekritiky, stejného odabsolutizování svých vlastních mentálních konstruktů, je s to nechat se otvírat pravdě ze strany negace svých vlastních výplodů, jak to dokážeme my věřící? Není-li negace provizorních představ o Bohu provázena otevřeností Transcendentnímu, nastupují na místo starých, odmítnutých provizorních obrazů Boha jiné, velmi primitivní a zrůdné „modly“ (rasa, národ, třída, zisk a kariéra za každou cenu...), které jsou hrobem pravé svobody. Chce-li teoretický ateista tohle všechno překonat a stát se neideologickým, neidolatrickým (V. Gardavský), musí se otevřít opravdové transcendenci, jenomže pak už to není ateismus v pravém slova smyslu, nýbrž přinejmenším zárodečná víra.
Celá záležitost je tak jasná, že tváří v tvář víře prožívané jako otevřenost transcendenci, svobodě a smysluplnosti nemůže ateismus zůstat čistě teoretickou záležitostí. V tomto světle ateistovi nezbývá nic jiného než přiznat „barvu“. Buď zavrhne ideologičnost svého postoje a otevře se transcendenci, pravé svobodě, anebo raději zůstane ve tmě, protože jeho skutky a jeho smýšlení nejsou správné.
Jestliže ale teologie a určité formy prožívání křesťanství či judaismu ztrácejí ze zřetele svou otevřenost transcendenci, jestliže se věřící spokojuje jen s náhražkami Boha ve formě ideologických konstruktů a zákonických jistot, pak víra (je-li možno hovořit ještě o víře v pravém slova smyslu) přestává být znamením transcendence v tomto světě. V interpretaci takového křesťana se jeho přesvědčení stává pouze jednou ideologií mezi jinými, jednou konfesí mezi ostatními. Superiorita takovéto „víry“ a takovéto „teologie“ vzhledem k ideologii ateismu už rozhodně není tak jasně zřetelná. Věrohodnost našeho přesvědčení tudíž tkví přednostně v kvalitě toho, jak věříme, a teprve sekundárně v prokazování jednotlivin z komplexního obsahu víry. Nadřazenost víry ateismu je tedy také velkolepým úkolem, jenž spadá v jedno s naším dospíváním ve víře a svobodě Božích synů, a to je také jediný smysl, kvůli němuž náš nebeský Otec ateismus dopouští.


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay