Vydání: 2012/9 Dominik Duka sloužil 'kardinálskou primici', 29.2.2012

Příloha: Doma

Mnohé z nás knihy Karla Maye provázely dětstvím a nedáme na ně dodnes dopustit. Když ale máme něco říct o jejich autorovi, najednou zjistíme, že o něm vlastně nic nevíme – možná jen něco matně tušíme...

Jeden z nejpopulárnějších spisovatelů (nejen) dobrodružné literatury Karel May se narodil 25. února 1842 v saském Ernstthalu (dnes je to součást dvojměstí Hohenstein-Ernstthal), které se nachází na úpatí německé strany Krušných hor zhruba dvacet kilometrů od Saské Kamenice (Chemnitz). May měl třináct sourozenců, v brzkém věku přišel na nějakou dobu o zrak, což se díky drážďanským lékařům podařilo vyléčit. Tuto zkušenost May později popsal v jedné ze svých prvních publikovaných povídek Růže z Ernstthalu, ve které se objevuje motiv slepé dívky, jíž lékař vrátí zrak.

Na šikmé ploše

Po absolvování základní školy nastoupil May do učitelského semináře v nepříliš vzdáleném saském Waldenburgu, odkud byl v roce 1859 vyloučen – pravděpodobně kvůli krádeži školního majetku. Seminář pak dokončil v roce 1861 v Plauenu (součást dnešních Drážďan). V témže roce začal vyučovat v chudinské škole v saském Hluchově (Glauchau) a v Altchemnitzu – a byl zatčen za krádež hodinek. Kvůli dokázaným krádežím byl na podzim roku 1862 šest týdnů ve vězení v Saské Kamenici, čímž skončila Mayova učitelská kariéra. Pokušení ale pokračovalo dál a May se v následujících letech dostal na šikmou plochu – pokračoval zejména v krádežích, tentokrát ve větším rozsahu. Později byl odsouzen ke čtyřem letům vězení v zámku Osterstein v saském Cvikově (Zwickau). Na podzim 1868 byl vzhledem k dobrému chování předčasně propuštěn.

Mayův kriminální život ale pokračoval i po návratu z vězení dál – opět kradl, v jednom případě dokonce utekl při převozu do vězení, v lednu 1870 byl zadržen v českých Valkeřicích (tehdy ovšem měla stoprocentně německá obec název Algersdorf) a posléze opět odsouzen na čtyři roky v kriminále v saském Waldheimu. Jak je vidět, dobrodružný život, který později May přetavil do mnoha příběhů z celého světa, byl postaven v mnoha případech na skutečných, ať již zažitých nebo odposlechnutých událostech z jeho života.

Z vězení na výsluní

Teprve ve druhém kriminále se stal pro Maye základní obrat k lepšímu. Bylo to zejména díky setkání s vězeňským katechetou, který Mayovi pomohl. Budoucí spisovatel si sice odseděl celé čtyři roky, ale již o rok později (1875) získal místo jako redaktor několika zábavných časopisů a týdeníků (např. Deutsches Familienblatt). V těchto časopisech vycházela jako četba na pokračování první Mayova díla, která jej později proslavila. Například Vinnetou, šlechetný náčelník Apačů, se poprvé objevil v románu Old Firehand v roce 1875.

Po neshodě s vydavatelem, který chtěl May-
ovi vnutit za manželku svou dceru, odešel plodný autor do redakce katolicky zaměřeného týdeníku Deutscher Hausschatz in Wort und Bild, který vycházel v bavorském Řeznu, a navázal s ním dlouhou, téměř dvacetiletou spolupráci. Následné roky patřily k Mayovým nejúspěšnějším – ať to byly kolportážní romány, novely pro mládež, tzv. vesnický román či řady povídek. Poslední desetiletí 19. století pak přineslo Mayovu obrovskou popularitu 
– tehdy vznikla řada dnes již klasických románů, jak z amerického Divokého západu, tak i z Orientu a Blízkého východu.

Je samozřejmě patrné, že May trpěl obří nadprodukcí a že jeho dílo jako celek přináší vedle jasných a trvalých pilířů také novely a povídky spíše druhořadého nálevu psané velmi narychlo, a to spíše než z vnitřních pohnutek z nutnosti dodržení termínů a zejména z finančního ohodnocení. Přes to všechno je dílo Karla Maye milníkem, který by nešlo obejít při sestavování kánonu základních děl dětské a dobrodružné literatury. Zejména jeho klasické knihy pro mládež (mj. Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakáda, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ, Černý mustang), doplněné cykly (např. Ve stínu pádišáha, Mezi supy, Třemi díly světa), a zejména cyklus Vinnetou dosahovaly obrovských nákladů a jejich čtenářská popularita byla enormní.

V zajetí sebeklamu

Romantizující opar a mnohdy morální apel na čtenáře (zejména v klasické podobě, kdy zlo je potrestáno a dobro vítězí) zněly od polepšeného kriminálníka jistě upřímně, ale zároveň mělo vcítění se do některých postojů knižních hrdinů vliv i na poněkud labilního spisovatele. May totiž sám propadl bludu a začal se ztotožňovat se svými hrdiny – například tvrdil, že všechna popsaná dobrodružství prožil on sám, že je skutečným Old Shatterhandem a Kara ben Nemsim, což mu čtenářská obec věřila a tím Mayův blud jen podporovala. V roce 1899 se May poprvé odhodlal odjet do Egypta, kde byl poněkud zklamán tím, že opravdový svět vypadá zcela jinak než ten popsaný v jeho knihách. Druhá velká cesta se opakovala v roce 1908, kdy May odjel se svou manželkou poprvé do USA.

I když byl May během svého života osočován z pragmatismu, lží a někdejšího zločineckého života, jeho dílo samo vypovídá spíše o výrazném morálním profilu autora. May sice jako odchovanec romantismu odhaluje ve svých dílech řadu pikantních dobrodružství, ale vždy prosazuje smíření a toleranci napříč rasami i národy. Když v březnu 1912 přednášel ve Vídni, nazval svou řeč výmluvně „Vzhůru do sféry ušlechtilých lidí!“ (Empor ins Reich der Edelmenschen!) Jednalo se o jeho zcela poslední vystoupení na veřejnosti, protože při návratu zpět do drážďanského Radebeulu nachladl a 30. března 1912 zemřel ve svých čerstvých sedmdesáti letech.