Být tam, kde jde o věc našeho Otce...

Vydání: 2010/36 Sexuální výchova, 2.9.2010, Autor: Igor Fic

Příloha: Perspektivy

Poutě a putování jsou od nepaměti spojeny s náboženskou kulturou celého židokřesťanského světa.

Na rozhraní věků, na hranici Starého a Nového zákona, máme evangelistou Lukášem zachovánu zmínku o putování do Jeruzaléma (L 2,41–52), které má z hlediska dalšího rozvoje křesťanských poutí význam téměř archetypální. Josef s Marií tehdy vzali dvanáctiletého hocha poprvé na pouť do Jeruzaléma. Na zpáteční cestě se jim chlapec ztratil a oni jej po třech dnech nalezli v jeruzalémském chrámu, jak diskutuje s učiteli, naslouchá jim a klade otázky: Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. – Tato příhoda není z našeho hlediska zajímavá ani tím, že se jednalo o dvanáctiletého, čili právě dospělého Ježíše, ani tím, že jsou zde zaznamenány první projevy jeho síly a moudrosti náležející Božímu Synu, ale tím, že je zde jednoznačně specifikován cíl pouti do Jeruzaléma a skrze Ježíše pak konkretizován i cíl každé křesťanské pouti: být tam, kde jde o věc našeho Otce.

Literární zpracování tématu

Malý Ježíš putoval do Jeruzaléma. V průběhu křesťanských staletí pak vznikla další dvě stěžejní poutní místa oblíbená o to víc, oč více byl Jeruzalém nedostupný: Santiago de Compostela a Řím. Připomínáme ta nejdůležitější, ale poutních míst vyrostly během času stovky a tisíce, takže je nacházíme takřka za každým rohem. Člověk žijící v křesťanském prostoru může předkládat své prosby prostřednictvím světců a relikvií, jež dokládají přítomnost Boží přízně. Právě mariánský kult a kult svatých rozprostírají až do nejbližší přítomnosti poutní mapy po celém blízkém i vzdáleném světě. Od osmnáctého století popularita osobních poutí klesala, aby na konci minulého a počátku tohoto věku začala opět nabývat na síle. Svůj podíl na tom mají mimo jiné i četná literární zpracování tématu pouti a poutnictví, za mnohé uveďme svou působností hranice umění překračující knihu Paula Coelha s názvem Poutník. I česká literatura vykazuje několik literárních textů o pouti a putování. K těm nejvlivnějším a nejsoučasnějším patří poutní deníky P. Františka Lízny, z nichž ten poslední, který vyšel na prahu léta pod titulem Pouť za sv. Kateřinou Sienskou do Sieny a Říma (Cesta, Brno 2010), doplňuje dosud otevřenou poutnickou zkušenost tohoto pronikavě vidoucího, hluboce cítícího a navýsost osobitého jezuitského kněze a exercitátora.

Zarputilý bojovník

Předchozí Líznovy knihy popisují pouti právě do Compostely ke svatému Jakubovi, místo do Jeruzaléma putoval do Chersones k Černému moři za svatými Cyrilem a Metodějem, pravými prostředníky (intercessor) přiblížení se Bohu v našem kulturním prostoru, a konečně je tu kniha o cestě do Říma s žádoucí zastávkou v Sieně. Svatá Kateřina Sienská se stala pro autora světicí, s jejímž životním, teologickým i sociálním odkazem spojil své vlastní myšlení a cítění. Takový osobní záměr, jenž není inspirován jen Kateřinou, ale také Františkem, Ignácem a dalšími světci ovlivňuje jeho záznamy zcela podstatně; nejsou žádným prvoplánovým sdělováním dojmů a pocitů z cesty, protože všechno prožité a spatřené prozařuje nejen osobní, ale i historická a náboženská zkušenost evropského křesťanství. To činí z četby Líznových deníků duchovní dobrodružství, jelikož se vždy snažíme hledat více, než přináší konkrétní sdělovaný zážitek nebo hodnotící soud. Přitom styl připomínaných zápisů je zcela jednoduchý, funkční, úsporný a jasný, texty vykazují smysl pro detail a zároveň výraznou významovou zkratkou dokumentují panoramatický kulturně historický a náboženský vhled do duchovního prostoru celých generací. Každá věta by se dala rozvést, ale to by styl ztratil právě na zmíněné funkčnosti, jež je nakonec dána situací: nesedíte přece u stolu v pracovně! A v tomto smyslu je jistě možné pokusit se o srovnání stylů a o nalézání podobností. Bezprostředně mě napadly Zápisky o válce galské Gaia Julia Caesara nebo Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly vydaný pod názvem Poutník. Obojí psáno er-formou, úsečně, ale odpovědně, věcně a vstřícně. Er-formu zde musíme přijímat jako projev pokory a skromnosti, u Ignáce jako odevzdání. V obou případech jde však o zásadní svědectví. Ignác diktoval svoje vzpomínky na závěr života, jako by tomuto světu ani nepatřil. Nutně je ne- osobní i v extrémní osobitosti. Je pravda, že oba zmínění autoři byli vojáky. Lízna je též bojovník. Zarputilý, neústupný jako Ignác, ale nikoho nenutí jít tou samou cestou. Zkrátka poutník. Též u jeho zápisků si můžeme bez větších problémů představit takový stylotvorný prvek, jaký by předestřenou podobnost potvrzoval.

Inspirující vyjádření reality

Ona strohá dikce a prostý projev s sebou nesou ještě jeden pozoruhodný rys: subjektivní vidění světa je objektivizováno úctou ke slovu, což činí z Líznových záznamů texty takřka básnické, takové, které provokují intuici čtenáře, a stávají se tak nikoli dokumentem, nýbrž inspirovaným i inspirujícím vyjádřením reality. Prostřednictvím tohoto sice nutně subjektivně založeného, ale v širším duchovním i literárním kontextu objektivizovaného záznamu se hodnotící soudy o umění, krajině, církvi, lidech stávají plochou, na níž se zrcadlí autorův osobnostní profil i jeho hodnotová hierarchie. Dvě důležité konstanty dokreslující nejen obraz člověka-poutníka, ale poutníka-kněze. Takto je čtenáři poskytnuta možnost pohlédnout na některé životně důležité skutečnosti, kterých by si laik těžko povšiml a jež mu může přiblížit jen Bohu odevzdaný kněz. Kritičnost, která je s takovým pohledem spojena, vše viděné a vyřčené nezpochybňuje; naopak – dodává tvrzením na vážnosti. A tak nemůžeme hovořit jen o objektivizaci literárním jazykem, o objektivizaci básnické, umělecké, společenské a jakékoli jiné. Líznův život, tudíž i jeho pouť a z ní odvozené poutnické záznamy se totiž vědomě odehrávají v reálném prostoru, jehož existence je podmíněna objektivním působením Boží prozřetelnosti.

Cesta důležitější než cíl

Jak je i z četby Líznových poutních deníků zřejmé, takové působení je základním stabilizačním faktorem každého putování. V souvislosti s tím je zajímavá ještě jedna věc: Když Lízna dorazí na konec cesty, není tu z literárního, osobního nebo zkušenostního hlediska zřejmá žádná výrazná katarze. Jako by cesta byla důležitější než cíl. Ani na tom není nic divného. Je to prostě cesta domů, cesta k Otci, a ta je vždycky krušná a bolestivá už v samotném rozhodnutí pro ni. Je to cesta, jež s sebou nese odhodlání k strádání, utrpení, bolesti, jež znamená sebevydání a sžíravé pochybnosti o sobě samém, vystavení se nebezpečím a ztrátám, odloučení od všeho minulého, naučeného, získaného. Pouť je díkůvzdáním, prosbou i pokáním a všechny tyto elementy se spojují v modlitbě a meditaci v průběhu pouti i na místech k tomu zdánlivě nevhodných. Pouť je také oběť. Na cestě domů obětujeme Bohu své kroky a svou bolest, která se mnohdy s každým dalším krokem zvyšuje. Ne nadarmo vídáváme na soklech křížů u cest nejrůznější parafráze dvanáctého verše první kapitoly Jeremiášova nářku, jak jsem viděl mnohokrát a naposledy na kříži u cesty nedaleko Dubu nad Moravou: Viz / zda-li bolest tvá / je větší mé bolesti. Jako by těmito slovy promlouval Bůh ke každému zkroušenému a malomyslnému poutníčkovi a upamatovával ho na cíl jeho cesty. A tak je tu – co se týče absence katarzního účinku v závěru Líznových poutí – jen jedno vysvětlení, že totiž cíl každé pouti je až na věčnosti. – V případě Líznových deníků neumím uvažovat jinak. Takovou myšlenku podporuje ještě jedna skutečnost, o níž je nutné nad čtenými texty přemýšlet. Pouť, jak je tu znázorněna, představuje jednoznačnou synchronizaci lidského života s evangelijní, apoštolskou a liturgickou praxí. Vše, co se v průběhu cesty odehraje, příkoří i radost, strádání i úleva, ztráta i zisk, je věcí Boží prozřetelnosti, která se výrazně projevuje tam, kde zůstává víra, tj. síla a láska, čili milost. Projevy útěchy a neútěchy se střídají v režimu víry a nevíry na bázi projektu Boží vůle, jež určuje cestu, po níž je nám dáno jít, jako když prstem na slepé mapě kopírujeme dráhu, o níž se do poslední chvíle jen domníváme něco tušit; známe směr, kudy máme jít, snažíme se nesejít z cesty a kráčet dál a nepřestávat, ale nakonec je nám ve skutečnosti vše důležité vyjevováno jen a pouze určitým jednotlivým okamžikem, tím, co se stane, co se nám přihodí. – Tak k nám promlouvá Bůh.

Povzbuzení k cestě

Z tohoto důvodu se také v Líznově textu často objevují poznámky v tom smyslu, že ta či ona chvíle, vjem nebo zážitek jsou těžko popsatelné, jsou nevyjádřitelné, skutečnost je nevyslovitelná, nelze ji popsat a ani slovy vypovědět. Taková místa rozkrývají význam jeho deníků. Vše podstatné, co jsme na cestě obdrželi jako milost či dar, je určeno jen pro nás, je to mezi námi a Bohem. Pro nás, čtenáře, je určeno především to, co lze sdělit, a největší zisk budeme mít zřejmě z toho, co sami dokážeme promyslet, procítit, s čím se dokážeme při četbě svým vlastním životem identifikovat. A tak vzniká návod a povzbuzení k cestě, jak to náleží poutním knihám od nepaměti. Lízna nás uvádí na cestu, která je a bude jen a jen naší cestou, naším životem, a jen na nás záleží, zda to, co učiníme, je a bude k větší cti a slávě Boží. OAMDG.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay