Vydání: 2007/19 Skauti včera dnes a zítra, 9.5.2007, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Nejprve jsem znal jubilanta z doslechu. Byl to, tuším, Tomáš Halík, kdo se dávno před rokem 1989 starostlivě zmínil o jistém Mílovi, který zrovna přišel o státní souhlas. Osobně jsem se s ním setkal poprvé na jakési recepci na Hradě, to už byl pražským arcibiskupem. Stál tam ve zdobné sutaně s mým starým kamarádem Lubošem Dobrovským, tehdy ministrem, a bavili se zcela „nearcibiskupsky“ – jako dva chlapi ve fabrice o přestávce, bylo to legrační. Došlo mi, že jsou vlastně kolegové, oba předtím umývali výkladní skříně. Naše další setkání bylo ještě méně obvyklé, ale musím cosi předeslat. Po listopadovém převratu jsem měl řadu důvodů k radosti. Nenáviděný režim padl, média i učitelky už nemusejí lhát a církev může vydechnout. Mimo jiné i proto, že máme konečně všechny biskupy a že je to, jak se zdá, dobrá parta. Po euforii ale přišla všednost: pokusy o obnovu tradičních církevních struktur dopadaly všelijak, začaly mediální polemiky na téma majetkových restitucí. Naši biskupové byli – stejně jako my všichni – nezkušení a občas reagovali neobratně nebo neprozíravě. Své pocity jsem si nenechal pro sebe a na veřejném fóru, tuším v pražském dominikánském klášteře, jsem naše „arcipastýře“ kritizoval. Jubilant tam nebyl, ale doneslo se mu to. Při nejbližším příležitostném setkání mě vyzval, ať mu své výhrady sepíšu a přine- su.
Byl to šedesátiřádkový strojopis, asi dvanáct bodů. Přinesl jsem mu to do Arcibiskupského paláce a dohodli jsme se, že si na to vyhradíme nějaké odpoledne. Pak jsme probírali bod za bodem. U některých mi dal za pravdu a vysvětlil, proč to tak je, u jiných mi za pravdu nedal, vysvětlil proč, a já to uznal (bylo to asi půl na půl). Odcházel jsem s pocitem, že je to férový chlap do špatného počasí, ale i s neurčitým tušením, že je tak trochu v pozici, jíž se říká „sám voják v poli“.
Pak jsme se potkávali častěji, hovořili spolu zcela volně a já ho navíc po očku sledoval i v jiných situacích. Myslím, že ani dvě vysoké školy nezastřely jeho původnější formaci „kluka z venkova“. Sám vnímám tuto charakteristiku pozitivně, protože disponuje člověka k přímočarosti. Každý brzy pozná, jak s ním na tom je, a může přejít k jádru věci. Pro naši politickomediální scénu a její zákulisí to ale není nejvhodnější průprava: nesnáší se s důmyslně elastickým taktizováním, elegantně označovaným jako „diplomatičnost“. Média toho dokázala využít a kardinál pak občas působil na veřejnost, církvi nepříliš nakloněnou, jako slon v porcelánu. Zato bylo hned jasné, co je jádrem věci. Někdy je to i praktické. – V prvních polistopadových letech jsme se ještě chtěli „vracet do Evropy“. Nevím, jak moc o to „Evropa“ stála, snad ano. Kdo o to stál opravdu, byl německý kancléř Kohl, velký evropský politický formát (bez ohledu na to, jak v politice skončil). Byl z našich rozháraných poměrů tumpachový a hledal někoho, kdo by mu je srozumitelně vysvětlil.
Věrohodného, neboť přímočarého interpreta nakonec našel, byl jím kardinál Vlk. Věci to prospělo. Slavný kancléř chápal, a proto se k nám choval gentlemansky. V prekérních česko-německých vztazích je to na německé straně znát dodnes.
Všímal jsem si, že má jubilant i problémy sám se sebou. Svou vrozenou náturou je cholerik, pruďas. Ví to a pral se s tím. Občas se mu to nepovedlo, na někoho vyjel a ten někdo se cítil dotčen. Ale celkově dělal v lovení bobříka sebeovládání pokroky. – Máme v naší církvi kategorii notorických remcalů. I mezi publicisty. Viděl jsem, jak kardinál jedná klidně a věcně s provokujícím remcalem, jemuž bych já, nikoli cholerik, přeochotně ukázal, kde nechal tesař díru.
Vytýkají mu paličatost, prý jihočeskou. Nebýt té neústupnosti, sotva by dokázal obnovu vikariátů své diecéze a asi bychom měli mnohem déle problémy s teologickou fakultou.
Mluvíval jsem o jubilantovi s druhými, též s kněžími jeho arcidiecéze. Stávalo se, že si některý hořce stěžoval na jeho tvrdost. Když ale mluví jeden o druhém, nepřítomném, je to vždycky rovnice o dvou neznámých, protože jednou z nich je i ten, který o druhém mluví. Rovnice o dvou neznámých je sama o sobě neřešitelná. Co vím, je to, že kardinál je především tvrdý sám k sobě.
Být hodnostářem vždycky nějak zavazuje, přesněji řečeno budí očekávání (podobně je na tom i špičkový politik). „Celebrita“ má mít prostě „charisma“, má osvědčit zdatnost atleta-rekordmana. Už se ale neví, že člověk v tomto postavení nezávodí v jediné sportovní disciplíně, ale v desetiboji, možná i ta desítka je málo. Silové pole, v němž má obstát v jedné osobě arcibiskup, kardinál, primas, předseda ČBK, šéf grémia evropských biskupských konferencí, Velký kancléř teologické fakulty a kdoví co ještě, je – diplomaticky řečeno – složité. Je to jako chůze po laně, s nímž co chvíli někdo zacloumá, a pokaždé jinak. Být v čele církve, která se netěší respektu národa, obstát před pichlavými novináři, vyrovnávat se s tlakem vatikánské administrativy, setkávat se s představiteli státní moci, je-li jeden provokativní, druhý mrazivě uštěpačný a třetí opilý, rozplétat zauzleninu pražské teologické fakulty, jejíž iracionální podstatu jsem neuměl vysvětlit ani důvěrnému příteli, protože šlo o fiasko vnitrocírkevní komunikace na více úrovních současně, vyvažovat subtilní skřípoty mezi spolubratřími tvořícími českomoravský episkopát, obezřetně vést ekumenický dialog, nezapomínat na nezbytný protokol církevních ceremoniálů, setkání, slavností, a k tomu všemu to nejhlavnější, pozdvihnout z ruin církev českých zemí – to nelze bez Boží pomoci ustát. Vzpomenu-li těch, kdo zasedli na svatovojtěšský stolec, vidím pozoruhodnou tisíciletou galerii věru rozmanitých lidských typů. Chci věřit, že všichni nebo skoro všichni byli lidmi dobré vůle. Někteří se zapsali do dějin tragikou svého osudu, která se nevylučovala se svatostí, byli tam i vyložení smolaři, jiní to v těžkých dobách kouleli, jak se dalo, další se nezapsali vůbec, ale byli i ti, jimž bylo souzeno vnášet do chaosu řád nebo budovat na troskách, chlapi do nepohody, Arnošt z Pardubic, Harrach... Troufám si k nim řadit i Miloslava Vlka, z milosti Boží kardinála a arcibiskupa pražského.
Je mu pětasedmdesát, požádal o zproštění z funkce, tak velí církevní regule, uvidíme, zda mu Řím vyhoví, nebo zda nám ho ještě na čas ponechá. Odchod do penze v době víceméně dohledné ho však nemine. O jistou pachuť hořkosti s tím spojenou má postaráno.
Osobitý polský teolog Jerzy Szymik před časem poukázal na okolnost, která by nás neměla překvapovat, ale my na ni často zapomínáme: Každá křesťanská iniciativa má v sobě zvláštní předprogramování směřující k prohře (je třeba dodat: na tomto světě). – Tím douškem hořkosti našemu jubilantovi na odchodnou je „kauza katedrála“. Někteří budou žehrat, že „nám“ ji nevyjednal, nevyhádal, že by bylo „hezké“, kdyby se mu to povedlo, takový majstrštyk na závěr... – Jiní na to mohou jít z opačného konce a připomenout, že bylo řečeno „bere-li ti kdo plášť, dej mu i košili“, a proto, arcibiskupe, zanech paličatosti a dej jim katedrálu, berou-li ti ji... – Jenže tu košili máme dát ze svého, zatímco katedrála patří Bohu, církev ji pouze spravuje a arcibiskup má být, je-li třeba, jejím věrným hlídacím psem.
A když ji neuhlídá? Cosi to znamená, ale ne tak o psu jako o „poměrech“. Pokoutní konfiskace katedrály komunistickým režimem a její stvrzení Nejvyšším soudem sedmnáct let po obnově demokracie za souhlasu většiny „lidu“, údajně nejbezbožnějšího v Evropě, to je přece zvláštní, dokonce nejapné. Co na to? Jak se má zachovat věrný hlídací pes? V padesátých letech byla nebohá zbytková církevní vrchnost v postavení vydíraného a přijala vládní rozhodnutí bez protestu. Lze snad dnes doporučit týž postup? Není na místě spíše se „zašprajcovat“ a smířit se s nezdarem až po vyčerpání všech dostupných (tj. právních) prostředků? I toto může být všestranně užitečná lekce, neboť leccos zamlčovaného při tom může vyjít najevo. Tu lekci kardinál Vlk ve službě už asi nedokončí...
I jinak lze říci, že převzal pastýřskou hůl v době nepřejícné. Sám na to nežehrám, příliš spřátelený stát víře a církvi škodí. Jistá jeho macešskost je jí ku prospěchu, pokud se to ovšem nepřehání. Dnes už sice nehrozí kriminály, vyhnanství, ba ani konfiskace (stačí schválit ty dříve provedené). Přesto se zachovávání a obnova víry i církve děje za značné nepohody, ba přímo proti převažujícímu odporu. Neboť to, čím dnes duch doby působí a čím se pyšní, je především lhostejnost. Na tu je lépe reagovat paličatě než diplomaticky. Už na začátku jsem řekl, že vidím v jubilantovi chlapa do špatného počasí. Zasadil se o zachování a obnovu ze všech sil, díky za to.