Bůh píše rovně křivými čarami...

Vydání: 2005/22 Rozvod, 3.6.2005, Autor: Rudolf Matys

Příloha: Perspektivy

Dvě určující vnitřní zkušenosti stály při zrodu osobnosti Paula Claudela, a obě se odehrály v jediném roce. Budoucímu velkému básníkovi, dramatikovi a esejistovi, jedné z největších osobností „druhé vlny“ evropského básnického symbolismu, bylo tehdy - v roce 1886 - právě osmnáct let. První událostí bylo oslnění Rimbaudovou poezií. A tou druhou bleskový okamžik „prozření k víře“, málokdy takto registrovaný, snad dokonce podobný zážitku apoštola Pavla před Damaškem. Dodnes ukazují v pařížské Notre-Dame místo, kde k básníkově konverzi došlo. Oběma iniciacím pak zůstal věrný po celý život.

 

Básník a diplomat

Zvolil si dráhu diplomata. Jeho kariérní pouť ho v průběhu čtyř desetiletí zavedla do řady zemí několika světadílů (USA, Čína, Japonsko, Brazílie, Německo, Dánsko, Belgie) a významně tím obohatila jeho dílo o podněty z nejrůznějších evropských i mimoevropských kultur - podílela se tak na rozměru jeho univerzality. 

Své zavazující důsledky však měla i jeho náboženská konverze. Zvlášť úzké vztahy navázal s francouzskými benediktiny a na přelomu 19. a 20. století dokonce chvíli uvažoval o mnišské dráze. Benediktinský řád stál v té době v čele hnutí za obnovu liturgické zbožnosti a se zvláštní úctou a zanícením pěstoval především gregoriánský chorál. Pro Claudelovu básnickou tvorbu mělo toto setkání zásadní význam. Právě pod vlivem rytmické i intonační struktury středověkých mešních zpěvů (především sekvence „Alleluia“), v níž se spojuje přísný řád s uvolněností, se totiž zrodil jeho originální, volný, ódický verš, proslulý „verset“, který ovlivnil nejednoho francouzského básníka minulého století. Nešlo mu však jen o obohacení formy, Claudelovo úsilí mířilo výš: šlo mu o „liturgizaci básnického výrazu, o povýšení poezie do roviny posvátného obcování“ (Václav Černý). O básnictví vůbec měl Claudel to nejvyšší mínění: podle něj „básník tím, že dává věcem jména, je napodobitelem Boha a poezie sama je napodobováním Stvoření“. Zrod této inspirace se váže k prvnímu desetiletí 20. století: v okamžiku, kdy přijíždí ve funkci konzula do Prahy, je první vrcholný plod této původně „benediktinské“ inspirace již připraven k vydání (Pět velkých ód).

 

Praze vděčil za mnohé

Praha se - po diplomatických postech ve Spojených státech a v Číně - stala jeho prvním evropským působištěm a strávil v ní pouhé dva roky (1909-1911). Rozhodně však nešlo o pouhou epizodu: česká metropole mu poskytla nejenom přímé i nepřímé inspirace tematické, ale významným způsobem se v ní dotvořil i básníkův duchovní profil. Vděčí jí tedy za mnohé. Do Prahy přijíždí jako jednačtyřicetiletý muž a ví o ní ještě hodně málo. Ale už v ní má - aniž o tom ještě ví - dva přátele: mladého kritika a esejistu z okruhu Moderní revue Miloše Martena a jeho duchovní blíženku malířku Zdenku Braunerovou, znalce soudobé evropské kultury a brilantní francouzštináře. Marten francouzského básníka již několik let před jeho příjezdem překládal a napsal o něm i erudovaný esej, na jaký si ve své vlasti musel ještě dlouho počkat. Oba přátelé na pana konzula už netrpělivě čekali, Claudel se na ně spoléhal i v praktických ohledech, např. při hledání bytu. Býval pak častým hostem u Braunerové v Roztokách u Prahy. Ta se posléze stala i kmotrou třetí dcery, která se Claudelovým v Praze narodila (dostala jméno Reine-Amálie-Zdenka), a překládala pro něj řadu českých textů. Při častých setkáních přátelského trojlístku se ovšem vedly i vzrušené rozhovory na širokých myšlenkových horizontech, mimo jiné i o smyslu českých dějin, o tragice národního údělu, o rozpolcenosti jeho náboženských tradic. Intelektuální atmosféru těchto setkání si můžeme dodnes zpřítomnit, otevřeme-li si stránky dialogizovaného eseje Miloše Martena Nad městem z roku 1914. V postavě Allana tu objevíme rysy stylizovaného portrétu francouzského básníka: „Jsem člověk, který překonal chaos. Trpím, ale není pro mne zoufalství. Bloudím, ale vyznávám neúchylný řád všeho a v něm své právo, úděl, který je mně vyhrazen.“

 

Svaté obrázky z Čech

Avšak básníkův pohled na pražskou společnost počátku století nebyl moc utěšený. Praha mu připadla provinciální, temná, chladná a nevstřícná. Palackého (a potažmo i Masarykův) model českých dějin - s jejich vrcholy v husitství a českobratrské reformaci - musel Claudelovi připadat nutně cizí, stejně tak si zachovával odstup od republikánsky intonované národně emancipační ideje převládající v české politice a nezajímaly ho ani česko-německé konflikty.

Setkal se sice s Březinou i Theerem, Muchou i Kramářem, nejspíš také se Šaldou a s Benešem; jak se zdá, celkem si porozuměl se spisovatelem Klostermannem, navštívil sochaře Bílka v jeho chýnovském ateliéru, „služebně“ se stýkal s poslancem Pinkasem (synem slavného malíře a strýcem Jiřího Voskovce!), ale tyto osobní kontakty většinou proběhly bez hlubšího vzájemného prospěchu. Pozoruhodné však je, že se úplně minul s českým katolickým prostředím, třeba s jeho duchovně nejaktivnějším, florianovským okruhem; v této věci nejspíš zapůsobila nechuť, kterou vůči Claudelovi projevoval Starou Říší tolik obdivovaný Léon Bloy. Nicméně jednoznačně ho okouzlila Praha historická, gotická a barokní (a také židovská). O pražském baroku prohlásil, že je nejdokonalejší na světě, a prožitek baroka si právě v Praze prohluboval i studiem Calderónova díla.

I v Praze si našel „své“ benediktiny a pravidelně navštěvoval bohoslužby v Emauzském klášteře. A právě tam zhlédl o Velikonocích roku 1910 představení středověké latinské pašijové hry. Tento zážitek se stal pro jeho další tvorbu přelomový. Od té doby začal vědomě sbližovat dramatický tvar svých her právě s charakterem a strukturou mysterií. A hned první počin byl neobyčejně šťastný. Jedná se o jeho jevištně vůbec nejživotnější a nejhranější dramatický text, na jehož definitivní podobě tehdy pracoval již řadu let - Zvěstování Panně Marii, úchvatnou moderní variaci na středověká vánoční mysteria. K té hře se váží i další zajímavé „české konotace.“ Jedna z centrálních postav příběhu z dob křížových výprav, Petr z Craonu, je stavitelem, a jak prokazuje ve své studii V. Černý, je vysoce pravděpodobné, že jeho dramatický typus byl značně ovlivněn duchovním světem Březinovy sbírky Stavitelé chrámu. A když se jednou Braunerová vypravila s básníkem do Českého ráje - „dva vagabundi s pinglem na zádech“ (Braunerová) -, byl básník natolik uhranut zříceninou Trosek, že se mu jejich dvojvrcholová silueta stala předobrazem pro posvátnou horu Monsanvierge, jež má ve Zvěstování důležitou roli (silueta Trosek se pak objevila i na scéně pražského Národního divadla při premiéře Zvěstování v roce 1914 a objevovala se i jako typografická značka na francouzských edicích Claudelových knih).

Nejcennějším výtěžkem Claudelova pobytu v Praze se však staly jeho Svaté obrázky z Čech, básnické pocty českým národním světcům: Václavovi, Ludmile a Janu Nepomuckému a také Pražskému Jezulátku. Praha se objevuje i v řadě pozdějších básníkových děl: tak třeba úvodní scéna druhého dílu Saténového střevíčku (Claudelova nejvelkolepějšího textu!) se odehrává krátce po bělohorské bitvě v malostranském chrámu svatého Mikuláše... A dodnes, ani po rozsáhlé studii V. Černého z 60. let, není do všech podrobností zdokumentováno, kde všude ještě je ve svém díle Claudel zavázán své pražské zkušenosti.

 

„Děkuji, že jste přišel...“

A je tu ještě jedna, daleko pozdnější historie, která rovněž patří do kapitoly Claudel a česká literatura. V posledních letech svého života se totiž tento velký Francouz stýkal s poúnorovým pařížským exulantem, spisovatelem Janem Čepem. Ve svém nekrologu za Paulem Claudelem (básník zemřel na Popeleční středu, 23. února 1955) Čep napsal: „Claudel je básnický syntetik, který uskutečnil svým dílem ucelené vidění světa, v němž nacházely rovnováhu dobro a zlo, svět přirozený a nadpřirozený. Tato syntéza se neobešla bez tragičnosti, která je ovšem položena do základů každého jednotlivého lidského osudu a do osudu celého lidského pokolení. Viděl jsem ho naposledy minulé léto. Starý básník mě vyprovázel až ke dveřím, tiskl mi ruku v obou dlaních a řekl: Děkuji, že jste přišel. A dal mi text jedné ze svých posledních básní, která končí takto:

Přijď, šílená, přijď nesmírná, přijď, Naděje!

Slepého času rozhoď veřeje!

Přijď, zářící a zlatem oděná,

opilá světlem, jež třaská za svítání!

Přijď, lidská nemožnosti čirá,

naděje všemohoucí,

s křídly vítězně rozpjatými!“  

Je jistě prakticky nemožné na malé ploše dostatečně přesně charakterizovat rozlehlé dílo Paula Claudela, které čítá na desítky dramat, básnických knih a souborů esejů na nejrůznější kulturní a nábožensko exegetická témata, operní a oratorní libreta (např. pro A. Honnegera a D. Milhauda) i řadu překladů, především ze starořečtiny. Stačí snad říci, že se v něm Claudel - v dobách, kdy v evropských literaturách dominovaly sžíravé analýzy lidského nitra a relativismy všeho druhu - snažil spojit klasický řád s moderním lyrismem, vytvořit harmonický celek, který by byl s to překonat odcizení a vřadit člověka do těch nejširších kosmických a dějinných perspektiv a na tomto horizontu vyjádřit jeho vztah k Absolutnu. Řada Claudelových děl, plných plnokrevných lidských vášní a bytostné dobrodružnosti touhy, má jistě svá antická předznačení. Ta jsou však „přepracována“ barokně cítící duší, která neúprosné antické fatum nahrazuje Božím úradkem, milostí, tedy tajemstvím. Nikoli náhodou Claudel miloval portugalské přísloví: „Bůh píše rovně křivými čarami.“ V každém poznání, francouzsky „connaitre“, je pro něj uloženo i znovuzrození, „re-connaitre“. Víra Claudelova života i díla, v níž, jak řekl, „se narodil navždy“, není nikde redukována jen na morální učení ve smyslu pěstování krotkých ctností středostavovsky měšťanského střihu; je vždy především dramatem, nejvyšší možnou sázkou, nasazením ve službách totální sebeproměny prostřednictvím lásky. Je v ní cosi hrdinského a vášnivého, má rozměr riskantní, dobrodružné, kolumbovské plavby na rozbouřeném moři života (nikoli náhodou je scenérií mnoha jeho veršů – i dramat - právě moře; je v nich symbolem ohrožení, nebezpečí, ale i neohraničitelnosti, svobody).

 

Ochrana proti nihilismu

Dílo Paula Claudela dostatečně prokázalo, že silné náboženské téma se ani v moderní, sekularizované době nemusí krčit někde v koutě inferiority, v jakési trpěné rezervaci pro „překonané“ modely interpretace světa. Je literaturou skutečně velkého obrysu, která se obešla bez přízemního moralizovaní a zdrobňujícího náboženského sentimentu a která se bez stydlivých rozpaků dokázala zmocňovat i „ožehavých“ mravních témat nové doby v jejich hloubkové nejednoznačnosti (nevěra apod. – odtud i jisté napětí, které dlouho stálo mezi básníkem a některými církevními kruhy). Je rovněž antidotem proti lacinému nihilistickému pesimismu a nabízí autenticky křesťanskou verzi globálního pohledu na svět v perspektivě nekončící geneze (není divu, že si Claudel i osobně dobře porozuměl s Teilhardem de Chardin!). Obsahuje hodnotový koncept života, který vychází z toho, že „všechny přítomné věci se odehrávají ve věčnosti“ a z bytostně sebezáchovného přesvědčení o tom, že „kdo nevěří v Boha, nevěří v Jsoucno, kdo nenávidí Jsoucno, nenávidí sebe sama, že jest“.

Buďme rádi, že i Čechy a Praha se do tváře tohoto velkého díla vepsaly, a to nesmazatelně. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay