Břemeno, které stále tíží

Vydání: 2006/17 Nemám rád sám sebe, 28.4.2006, Autor:

Příloha: Perspektivy

O potřebě i nechuti zkoumat
„Navigare necesse est, sed vivere non (je nutné vyplout, žít nutné není),“ říkávali staří Římané. My bychom mohli říci: Je nutné bádat. Jsou-li – i v církvi – lidé, kteří by rádi celou záležitost smetli se stolu, má to několik důvodů. Pokud lze u zastánce takového názoru předpokládat dobrou vůli, pak zřejmě žije v domnění, že právě mlčením předejde nepříjemným emocím a bude zachován klid. - To je naivita, na niž doplácíme. Nepoznáváme-li skutečný příběh vlastní minulosti, proviňujeme se pošetilostí. Tím ztrácíme mimo jiné i možnost hájit se před silami, které i dnes usilují o zhoubu církve.
Pak jsou tu ti, kteří se prostě bojí, protože je svého času někdo pomýlil nebo využil jejich mravních slabin a vydíral je, anebo sloužili ateistickému režimu kvůli vlastní slabosti či touze po kariéře – a teď by to mohlo vyjít najevo. Kolaborace a osobní vina se vzájemně nevylučují. Kolaborovat s mocí, jež usiluje o zničení církve, a působit tak újmu jedincům i společenství je hříchem s následky mnohem závažnějšími než dejme tomu nedodržení půstu nebo vynechání nedělní mše.
Pokud chceme mít v této věci věcně i mravně jasno, potřebujeme vědecké bádání usilující o úplnost, ucelenost, analytičnost – i kdyby mělo v jednotlivých případech dojít k bolestným závěrům. Jinak bude dál působit jed, který ohrožuje pravdu jako podstatu církve. Vždyť komunistická ideologie si od svého prvopočátku vytyčila jako jeden ze svých cílů zničení náboženství a církví. Už Berďajev napsal: „Komunismus pronásleduje všechna náboženství, protože sám chce být jedním z nich.“

Cíl útoku: církev
Po nástupu komunismu byla v Maďarsku obdobná situace jako v jiných zemích sovětského bloku. Po okupaci sovětskou armádou v roce 1945 zahájila maďarská komunistická strana útoky proti církvím. Kromě brutálních zásahů proti jejich institucím prováděla infiltraci církevních struktur. Při ní využívala zastrašování, obelhávání, kompromitování a korumpování duchovních. Prvním cílem útoku se stal kardinál primas József Mindszenty, který nebyl ochoten přistoupit na tzv. dohodu o naprosté rezignaci. Tento „kompromis“ měl znamenat likvidaci všech církevních institucí včetně školství, praktické zrušení výuky náboženství, drastické omezení svobody vyznání.
Po uvěznění Mindszentyho podepsal v srpnu 1950 arcibiskup z Kalocse se státem „dohodu“, která v praxi znamenala úplné podřízení se moci. Už v září byly rozpuštěny řády, velká část řeholníků byla internována. K dalšímu narušení struktury katolické církve bylo – obdobně jako v tehdejším Československu – založeno hnutí tzv. „mírových kněží“. Byl ustaven Státní úřad pro věci církevní, který prakticky převzal kontrolu nad správou církve. Bez státního souhlasu nebyla možná žádná církevní nominace. Dlouhou dobu proto nebyl v Maďarsku jmenován biskup. Tajná komunistická policie vytvářela agenturní sítě, především v biskupských úřadech, ve větších farnostech (zvláště v univerzitních městech) a na teologických fakultách. V revolučních dnech roku 1956 učinil primas Mindszenty kroky k restauraci církevní správy, ty však zmařil zásah sovětských vojsk.

Metody
Získávání agentů probíhalo – stejně jako v jiných oblastech – několika způsoby. V menší míře přistupovali vytypovaní jedinci na spolupráci z tzv. „vlasteneckých pohnutek“, tedy z vlastního přesvědčení. Častější bylo verbováni vydíráním, zastrašováním nebo morální kompromitací v kombinaci s příslibem jistých výhod. Pro mravní kompromitaci katolických kněží využívala tajná policie (tehdy už v rámci operativního 3. oddělení, zřízeného k potlačování odpůrců režimu) zvláštní agentky – ovšem nepříliš úspěšně. Úkolem agentů z řad duchovních bylo – jak o tom svědčí jejich vlastní výpovědi – především informovat o kontaktech osob, jež byly předmětem policejního zájmu (zvláštní pozornost věnovala policie rozkrývání činnosti tajně působících řádů), o výuce náboženství, o tom, jak se kněží mezi sebou vyjadřují o režimu. Žádné z bezpočtu zachovaných hlášení nesvědčí o prozrazení zpovědního tajemství. Kontaktní důstojníci takovýmito úkoly agenty z řad duchovních nepověřovali. Nezřídka však agenti dostali instrukci, aby sami během vlastní zpovědi získali informace o zpovědníkovi.
V maďarském komunistickém vedení vyvolalo velký rozruch svolání Druhého vatikánského koncilu. Tajné služby se na základě sovětského pověření ujaly úkolu „podpořit v rámci katolické církve reformní, separatistické, nacionalistické sklony jednotlivých duchovních, a oslabit tak jednotu a sílu církve“. Zmíněné 3. oddělení sestavovalo maďarskou koncilovou delegaci. V jejích řadách se tak ocitli i agenti z řad duchovních i laiků. Jejich hlášení ale hodnotící důstojníci označovali za „nicneříkající a formální“. Archivní materiály prozrazují, že role těchto agentů se omezila na nekritizování domácích poměrů. Oficiální církev se zde i v tomto smyslu projevila jako „církev mlčící“.

Změna taktiky
V 60. letech se objevila dnes často kritizovaná nová východní politika Vatikánu. Vycházela z předpokladu dlouhodobého soužití křesťanského světa s ateistickou supervelmocí SSSR, tedy z toho, že je i za těchto okolností třeba zajistit fungování církve metodou drobných kompromisů. Arcibiskup Casaroli jako státní sekretář Svatého stolce stojící v čele vatikánských vyjednavačů uzavřel v září 1964 s maďarským komunistickým vedením kompromis v podobě tzv. částečné dohody (během jednání došlo – dokonce v rozporu s tehdy platnými maďarskými zákony – k řadě zatčení kněží, kteří se věnovali pastoraci mládeže). Na jejím základě svolila vláda k jmenování biskupů. Z pěti jmenovaných v letech 1964-1966 byli čtyři spolupracovníky 3. oddělení. Obsah jejich hlášení většinou svědčil o pasivně loajálním postoji. Vůči Vatikánu zaujalo maďarské komunistické vedení postoj připravenosti ke kompromisům, neustoupilo však ani o píď od závažných omezení teoreticky existujících zákonů zaručujících svobodu vyznání. Šlo tedy jen o změnu modelu perzekuce církve, v němž neměnnou roli sehrávala tajná policie.
V 60. letech vznikly i v Maďarsku malé komunity, jejichž členové pod vedením duchovních praktikovali víru nezávisle na státem řízeném životě církve. Tato skrytá církev byla v 70. a 80. letech cílem agentů 3. oddělení. Účelem infiltrace těchto společenství bylo kromě rozkrytí i jejich rozbíjení. Navzdory tomu v 70. letech náboženský život mládeže citelně ožil. Její setkávání v severomaďarském Nagymarosi (shromážďovalo se tam na dva až pět tisíc osob) byla státní moc v 80. letech už nucena trpět.

„Chybí politická vůle“
Otázka, jak se nevyjasněná minulost promítá do všedního života současné maďarské katolické církve, by stála za zvláštní sociologickou studii. Autor těchto řádek může jakožto právní historik konstatovat jen tolik: problém se jako ponorná řeka projevuje v církvi stejným způsobem jako v celé společnosti. Nevyjasněná minulost mimo jiné dalekosáhle umožňuje různým politickým elitám selektivně využívat prameny tajné policie k útokům proti církvi s jednoznačným úmyslem ji diskreditovat. Jde přitom o tytéž kruhy (anebo kruhy z nich vzešlé), které před několika desetiletími duchovenstvo verbovaly a nutily ke spolupráci. V roce 1990 první svobodně zvolená vláda 3. oddělení zrušila, aniž zákonně upravila způsob zveřejnění jmen a činnosti agentů. Chyběla k tomu politická vůle a chybí dodnes. Tzv. otázka agentů se tak stala předmětem politických her.
Zatím probíhají v Maďarsku v této věci pouze individuální výzkumy. Usilují o odborný přístup a jejich výsledky jsou publikovány i knižně. Analyzují formální strukturu i dynamické působení režimu a jeho represivního systému. V roce 1997 zahájil činnost Historický ústav, později přejmenovaný na Historický archiv státních bezpečnostních služeb, kde lze (po poměrně komplikované proceduře a za dosti těžkopádných podmínek) skutečně odborně bádat. Přechovávané svazky zpřístupněné vědeckému bádání jsou dostupné ve formě kopií (jde pouze o část materiálu: nezjištěné procento svazků chybí; např. materiály související s výdejem cestovních pasů dodnes přechovává ministerstvo vnitra). Pokud jde o stav vědomí společnosti, tedy i věřících, valný zájem o tzv. vlastní materiály chybí. Rovněž se neprojevila snaha o vnitřní lustraci církve. Určitý posun ve vztahu církve k vlastní minulosti přece jen naznačuje nedávné povolání katolické Nadace Ödöna Lénárda na podporu studia vztahu církve a komunistického režimu. Lze tedy doufat, že vznikne ústav, který bádání o represích i o kolaboraci církve poskytne instituční rámec a pomůže vyjasnit nedávnou minulost, rozptýlit obavy a korigovat předsudky i manipulace.

Frigyes Kahler


Autor (nar. 1942) je maďarský právník a historik. Věnuje se právním principům a právní praxi diktatur. Mimo jiné někdejší předseda vládní Komise pro výzkum dějinné pravdy o komunismu, ustavené v roce 1993, odborný poradce v beatifikačním procesu primase Mindszentyho (1995), nyní člen kuratoria Nadace Lénárda Ödöna. Autor 16 knižních a více než 200 časopiseckých publikací. Za odbornou práci byl několikrát vyznamenán (dva státní řády). Je bez politické příslušnosti. Překlad Lucie Szymanowská. Mezititulky i zdůraznění redakční.


Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay