26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Boží slovo je nejsilnější medikament

18. 7. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/29 Lidová zbožnost, 18.7.2006, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Psychoterapii nad Biblí pořádá v Domově důchodců v Šolínově ulici na Praze 6 již jeden a půl roku psycholožka Irena Lesová. Přečte klientům domova příběh ze Starého nebo Nového zákona, podá výklad a zeptá se, jestli senioři textu rozumí. „Řekneme si, o čem příběh pojednával, kdo je kladný a kdo záporný hrdina, a uvědomíme si tak, co je dobře a co špatně,“ říká PhDr. Lesová. Každý z klientů vnímá podle ní terapeutické sezení v rámci vlastní duchovní dimenze v souvislosti se svými lidskými postoji a morálními aspekty. Závěrem setkání, které se odbývá zhruba dvakrát v měsíci, je modlitba Otčenáše. „Všichni naši klienti, kteří se sezení zúčastňují, nejsou samozřejmě věřící. Upozorním je, že se na závěr budeme modlit s tím, že kdo chce odejít, může. Zůstávali ale všichni, i když ne všichni se modlí, třeba jen poslouchají,“ konstatuje psycholožka.
Někteří senioři časem žádali o častější setkání s Písmem a rozsáhlejší ukázky. Psycholožka pro ně připravila i výpisky modliteb a vybraných textů. Nad Písmem se schází zhruba 20 z celkově 270 obyvatel domova. Není to velké procento, ale v ateistickém velkoměstě to není zanedbatelné číslo. Někteří senioři se na setkání připravují dopředu. Aby nezapomněli, napíší si na papírek dotaz a pak ho přečtou: „Jak je to s nesmrtelným tělem?“ „Kde je Bůh, když je ve světě válka?“ U klientů, kteří nebyli vedeni k víře, hraje roli sám fakt, že psycholožka je laik - kněze by se evidentně styděli zeptat.
Většina osmdesáti, devadesátiletých lidí je ale pokřtěna a na svou víru se postupně rozpomíná. „Ukázalo se, že duchovní dimenze člověka není věkem zlikvidovaná, byla jen uzavřená,“ rekapituluje své zkušenosti Irena Lesová. Překvapí ji, když osoba, která měla v průběhu celé psychoterapie zavřené oči a byla zcela pasivním posluchačem, najednou řekne: „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,“ a pokřižuje se. Jiní klienti začali psycholožku doplňovat, předbíhat v modlitbě, aby ukázali, že si ji ještě pamatují: „Neboť Tvé je království i moc i sláva na věky.“
O pochopení textu svědčí i reakce seniorů, když prohlásí: „Dnes je to stejné. Lidé jsou pořád stejně závistiví.“ Ve své mysli tak dokáží spojit události staré dva tisíce let s těmi aktuálními. Když klienti společně uvažují, kde hledat nápravu, shodnou se, že v potřebě lásky. Senioři začínají tento vztah hledat i sami mezi sebou. Když se sezením nad Písmem začínali, posadili se daleko od sebe, pokud možno každý k jinému stolu. Psycholožka je vybízela, ať se posadí blíž, aby nemusela na nedoslýchavé lidi tak křičet. Klienti váhavě vyhověli. Postupně si automaticky sedali do kroužku, který se s přibývajícími sezeními stával těsnější a těsnější. Dnes je někdy musí Irena Lesová vybídnout, aby se posunuli - jinak se do kroužku všichni nevejdou.
Staří lidé velmi intenzivně vnímají otázku utrpení a oběti. Sami totiž prožívají veliké bolesti, mají starosti o děti, stýská se jim. Nedostává se jim lásky. „Slovu láska většinou rozumí všichni,“ zamýšlí se Irena Lesová. „Rozumí i tomu rozdílu, jak je láska prezentována dnes - jen ve formě sexu. Chápou, že láska jako odpuštění, vzájemné snášení se, trpělivost a pokora je něco docela jiného.“

Stačí, co si vyčítám sám
S jakým příběhem z Písma měli staří lidé největší problém? „Nejvíce dohadů a nejistot bylo kolem prvotního hříchu. Klienti si to představovali velmi dětsky, zkresleně a mnohdy depresivně. Vnímali, že je člověk ztracený a Bůh přísný. Jen u málo lidí se neobjevila falešná představa Boha - vnímali ho v této souvislosti jako přísného soudce, nemilosrdného a trestajícího lidi po několik pokolení,“ vypráví doktorka Lesová. Mnohdy šlo o mylnou identifikaci Hospodina s někým z rodiny, kdo představoval nevlídnou autoritu. Po dlouhém vysvětlování a povídání se už několikrát stalo, že člověk, který o sobě před rokem mluvil jako o jasném ateistovi, se dnes modlí a nechal se zaopatřit. Spousta lidí se podle psycholožky podvědomě bojí připustit si fakt, že něco po smrti existuje. Někdy je pro ně pohodlnější si myslet, že není nic. Lidi totiž nemají vždy čisté svědomí, neumějí odpouštět a bojí se, že trápení bude pokračovat i po smrti. Jeden ateista pravil: „Kdyby nějaký ten Bůh byl, jistě by mi mnoho věcí vyčítal. A mně stačí, že si je vyčítám sám.“
Určitou životní rekapitulací prochází většina klientů. „Jako by to byl přirozený mechanismus, příprava na vstup někam jinam. Kde jinde by se vzala v osmdesátiletém ateistovi taková nutkavá potřeba?“ uvažuje PhDr. Lesová. Kdo vnitřní puzení po rekapitulaci násilně potlačuje, bývá úzkostný, někdy i zlý, vždy uzavřený.
Irena Lesová nyní z osobních důvodů mění pracoviště. Klienti Domova důchodců ji požádali, ať jim nechá nějakou literaturu. „Nechám tu Bibli, aby pracovníci Domova mohli obyvatelům Domova dál předčítat. Už si na to zvykli,“ uzavírá Irena Lesová. Její výrok: „Boží slovo je naprosto nejspolehlivější a nejsilnější medikament,“ zde bude platit i nadále.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou