26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bolest, která má jméno PPS

28. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/32 Ekumenická manželství, 28.10.2004

Příloha: Doma

Otěhotněla jsem s mužem, se kterým jsem nechtěla žít. Dítě jsme - po vzájemné domluvě - dali pryč. Zanedlouho jsme se rozešli a já poznala toho pravého. I když jsem se o víru zajímala už dřív, uvěřila jsem až pod jeho vlivem, díky jeho příkladu. Vzali jsme se a on by si přál mít se mnou dítě. Já se ale bojím: bojím se říct mu o svém předchozím potratu, bojím se, že potrat se může podepsat i na případném budoucím těhotenství. Trápí mě výčitky, že jsem s interrupcí souhlasila, nyní bych to v žádném případě neudělala. Čím víc můj manžel naléhá, abychom si „pořídili miminko“, tím víc se mi vzdaluje, tím víc si připadám nečistá. Bojím se i - sama pro sebe - vyslovit to slovo: že jsem své nenarozené dítě před lety zkrátka a jednoduše...

Ve školách má být podle osnov výchova k rodičovství. Bylo by dobře zvlášť děvčatům připomenout, že děťátko v matčině těle je citlivé na každé kladné, ale bohužel i nepříjemné vlivy. Křesťanská matka ví, že “to“, co nosí pod srdcem, není jen nějaká biologická hmota, nýbrž její syn nebo dcera a také obraz Boží. Samo dítě se denně stará, aby si matka jeho přítomnost uvědomovala. Ona si s ním povídá, mazlí se s ním, a už tím pomáhá vytvářet zdravou nervovou soustavu dítěte.

Ale i nevěřící ženu každé těhotenství hluboce zasáhne - tělesně i duševně. Není pak žádný div, že násilné přerušení, a tím i ukončení tohoto hlubokého biologického vztahu k počatému dítěti, musí ženu zranit. Tato bolavá až chorobná reakce má své jméno: PPS, postpotratový syndrom. Vzpomínky a prožitky takto postižených žen jsou hezky podány v knížce Miriam, proč pláčeš?

Dívky jsou dnes ovlivněny mentalitou, která mluví o tom, že se “to“ dá pryč, že se “toho“ zbaví, že žena má přece právo na své tělo. Jenže její dítě sice v jejím těle vyrostlo, ale součástí tohoto těla není, je samostatným tvorem, zkrátka člověkem a nikým jiným. O jeho samostatnosti nás dostatečně přesvědčuje embryologie: dítě “přinutí“ matku, aby ho přijala, i když se plod třeba usadí mimo dělohu.

Co s důsledky neuváženého zabití vlastního dítěte? Ona knížka Miriam, proč pláčeš? uvádí i důvody, jak to ženy řešily. Nejdřív je nutno zásadně vědět, že se jedná o zlo, o hřích - i když je to žena tzv. nevěřící. Život má své zákony, které platí i pro ni. Hřích se ve svědomí hlásí a když není likvidován lítostí a pokáním, tak se mstí a může se táhnout celým životem - je schopen vyústit dokonce i v duševní poruchu. Křesťan řeší každý hřích upřímnou svatou zpovědí a příslušným pokáním - tím může vyléčit i chorobné následky svého činu. Nevěřící žena by se o něco takového měla snažit sama v rámci své přirozené víry, svého chápání světa.

V daném případě je vidět, že hřích ženu stále pronásleduje. I když by tedy svůj čin před manželem zatajila, v jejím vědomí by se ozýval stále. Tím víc by si to vyčítala, kdyby se v následném těhotenství objevily nějaké potíže, třeba i nezaviněný potrat. Její nynější manžel ví, že žila s jiným mužem, a mnohé si dovede domyslet. Osobně si myslím, že si bude manželky tím víc vážit, když před ním nebude mít žádné tajnosti. Ať se oba nebojí dát po likvidaci předchozího hříchu souhlas k početí dítěte.

LADISLAV KUBÍČEK, lékař, farář v Třebenicích
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou