Biskupské heslo: Ne já, ale Ty

Vydání: 2005/44 Komunisté včera, dnes a zítra?, 31.10.2005, Autor: Václav Štaud

Příloha: Doma

Vojtěch Cikrle

V pořadí 13. sídelní biskup brněnské diecéze. Pochází z rodiny pronásledované komunistickým režimem. Na střední školu se proto dostal až poté, co se vyučil slévačem, několik let pracoval jako dělník. Rok po primici svého bratra i on odešel studovat bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Od vysvěcení v roce 1976 působil na jihu Moravy v duchovní správě, později se vrátil do kněžského semináře jako prefekt a později rektor. V únoru 1990 jej papež jmenoval biskupem.

 

Změnilo 15 letech zkušeností s náročným biskupským úřadem hlavní pastýřské cíle, s nimiž jste na Petrov přicházel?

Cíl vyjádřený mým biskupským heslem („Ne já, ale Ty“ – pozn. red.) se nemění. Proměnlivé jsou prostředky a cesty, po kterých se snažím jít k tomuto cíli ve stále se měnících okolnostech.

 

V loňském roce byla v centru pozornosti brněnské diecéze rodina, letošní rok jste zase vyhlásil Rokem farnosti. Jak se tyto priority daří naplňovat?

Asi před deseti lety jsem požádal kněze naší diecéze, aby ve svém působení kladli důraz na všechno, co podporuje rodinu a farnost, s předpokladem neustálého úsilí o osobní svatost. Kněží minulý rok - který jsme prožívali jako Rok rodiny - vzali jako příležitost k aktivitám v tomto směru; vnímali, že přináší ovoce. Stejně tak je to i s letošním Rokem farnosti. Mám radost z řady svědectví, která potvrzují, že úsilí biskupství, farností, hnutí i rodin přineslo v diecézi plody a stává se povzbuzením a inspirací dalším.

 

A mají uvedené skutečnosti také nějaký vliv na váš osobní duchovní růst?

Určitě. Mnohem více v této oblasti vnímám to dobré a to, co nepovažuji za samozřejmost. Děkuji za to Bohu i těm, kteří dobrému dílu napomohli a napomáhají. Na druhou stranu však vnímám i nedostatky a netečnost lidí (včetně kněží), což mě ovšem také vede k modlitbám.

 

Katoličtí kaplani jsou v armádě úspěšní a naší církvi dělají dobré jméno. V čem vidíte hlavní smysl jejich služby?

Důležitých úkolů, které mají, je asi víc, ale mám-li nějaký pojmenovat, potom bych řekl, že především mají být s lidmi, kteří jsou jim svěřeni, v náročných chvílích jejich života. Aby tomu tak bylo, předpokládá to skutečnost, že jim mají být nablízku i v situacích běžných a radostných.

 

I biskup má nepochybně právo na záliby a koníčky. Má na ně však také dostatek času?

Můj největší koníček a přítel je čtyřnohý. Mívám výčitky svědomí, že jej někdy více, někdy méně zanedbávám. A kdo to je? Má postel. Ale i nevyspalého mě kromě poslání, které jsem přijal, zajímá hudba, astronomie a sport.

 

Nacházíte u svého bratra Karla podporu v těžkých okamžicích?

Když jsem byl malý a můj otec byl z politických důvodů ve vězení, přebíral Karel některé povinnosti v rodině po něm. Byl maminčinou oporou a svým způsobem nás mladší bratry musel i vychovávat. Dnes se pravidelně setkáváme a pokud se to podaří, snažíme se každý rok prožít společně i několik oddechových dnů.

* * * * *

Karel Cikrle
Farní vikář u sv. Jiljí v Brně-Komárově, starší bratr brněnského biskupa. Studoval operní zpěv na JAMU a hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, byl však z politických důvodů vyloučen a dokončit fakultu mu bylo umožněno až v roce 1969. Na studia bohosloví zprvu nebyl přijat, pracoval jako dělník v cihelně a textilce. Vysvěcen byl v roce 1970. Věnuje se liturgické hudbě, mimo jiné tvorbě nového kancionálu – společnému zpěvníku českých a moravských diecézí.

 

Letos jste po dovršení svých 70. narozenin rezignoval na funkci faráře a stal se kaplanem. Proč?

Kvůli liturgické hudbě. Zejména příprava další generace kancionálu potřebuje dlouhodobé systematické úsilí, odhaduji to tak na deset let. Z pověření České biskupské konference chci vybudovat tým, v němž bude zrát koncepce. Musíme si nejdříve ujasnit, jaký kancionál je vlastně potřeba po stránce liturgické, pastorační, i ekumenické, a teprve pak to tvůrčím způsobem realizovat.

 

Hudební i textová stránka kancionálu čeká tedy na aktuálnější formy?

Je tu nezbytná kontinuita, stále se budeme vracet k bohatství starých kancionálů. Musíme však oslovit i nastupující generaci věřících. Mladí mají jiný vkus než my a budoucnost přinese další posun. To nové v kancionálu musí růst ze současné liturgie i ze současného náboženského myšlení a vyjadřování. To si zřejmě vyžádá nové formy také v hudební části kancionálu. Potřebujeme i čas, aby dílo vytříbil a ukázalo se to kvalitní.

 

Vraťme se ještě k prvním rokům práce na kancionálu.

Na první pokoncilové verzi jsem se podílel ještě jako bohoslovec. Práce týmu, který vedl otec Ladislav Simajchl, skončily v roce 1969. Mezi věřící se však první vydání dostalo až v roce 1973 a pak v každém ze tří následujících let. Dostal jsem na starost redakci těchto dalších vydání; to se především odstraňovaly chyby, vzniklé většinou v tiskárně. Ale bylo potřeba kancionál rozšířit. Proto jsem v roce 1980 oslovil všechny, kdo dosud na kancionálu spolupracovali, i další odborníky. Přihlásily se asi čtyři desítky ochotných lidí, ovšem na vlastní práci nás nezůstalo ani jako prstů na jedné ruce. Připravili jsem současnou verzi, kterou čtenáři KT používají - tedy alespoň doufám, že ji používají!

 

Hudebnímu umění věnujete své síly i v řadě institucí, vzniklých až po roce 1989. Můžete nám je přiblížit?

Celostátní působnost má Musica sacra, sdružující přes 450 lidí, především varhaníků. Nabízíme mj. hudební archiv, kurzy, semináře, zájezdy, setkávání sborů. V diecézi ještě vedu Středisko pro liturgickou hudbu, které mj. pomáhá farnostem při zajišťování varhanářských prací a také povoluje koncerty v kostelích, což je mé nejtěžší břemeno. Po roce 1989 bylo potřeba vytvořit síť škol pro vzdělávání varhaníků. Na JAMU vznikl Kabinet pro duchovní hudbu, liturgickou hudbu jsem začal učit na brněnské konzervatoři, byla založena ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu. Stovka absolventů těchto škol a další stovka absolventů víceletých kurzů sdružení Musica sacra nám již dělá velkou radost.

 

S bratrem vás pojí také vztah k rytmickým písním při kytaře. Najdete si navzdory všem povinnostem chvíli na tuto radost?

Chvíli si najdeme, to ano, ale - na rozdíl od mladých let - většinou už každý jinde a jindy. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay