Biblické pojetí pravdy

Vydání: 2010/23 Svobodné volby, 2.6.2010, Autor: Štefan Šrobár

Příloha: Perspektivy

Pravda je velmi proměnlivý pojem. Každý by chtěl mít pravdu, a tak za ni považuje to, o čem si myslí, že je pravda. Filozofické slovníky nás poučí, že formální pravda je (dodejme: v evropské kulturní tradici) shoda se skutečností a že jejím kritériem je zřejmost. Materiální pravda je pak shoda myšlenky či výpovědi se skutečností.

Tak mluví o pravdě ti, kdo jsou – vyjádřeno slovy Martina Bubera – bezpečně usazeni ve sféře „Ono“, to znamená ve sféře věcí. V biblickém pojetí pravdy je to jinak. Pravda, o níž se mluví v Bibli, není abstraktní pojem, ale živá skutečnost, zosobněná, aktivní, která působí tím, že zasahuje do běhu života. Touto pravdou je sám Bůh.

Hebrejské myšlení

Starý zákon se zamýšlí nad pravdou spíše jako nad něčím, co je předpokladem spolehlivosti člověka, než jako nad souhrnem faktů z určité oblasti. Spolehlivost je základní vlastností Boha Bible, který se tím liší od nespolehlivých bohů pohanských (srv. Ž 31,5, Jer 10,10). Časový rozměr pravdy je v biblickém myšlení velmi důležitý. Pravda je to, co se i nadále osvědčí nebo se bude osvědčovat jako pevné a spolehlivé. Pravda je dynamická skutečnost, má rozměr naplnění, tedy zaměření eschatologické. Nejde o něco, co bezčasově odpovídá skutečnosti, ale co má dějinný charakter. V biblickém chápání jsou dějiny tvořeny postupnými Božími zásahy do světového dění. Pravda se potvrzuje činem, který ukazuje, že slovo Boží je pravdivé a spolehlivé. V biblickém myšlení se univerzální pravda projevuje v konkrétních událostech a skrze ně. K jádru biblického zvěstování nelze proniknout jinak než skrze lidský obal. Takovým lidským obalem, který v sobě skrývá jádro zvěsti, mohou být například různé historické skutečnosti popisované v Bibli, dejme tomu jako průchod Izraelitů Rudým mořem. Historická událost sice pominula, ale nadčasová pravda, která představuje zvěstné jádro této události, trvá dál. Je to putování Božího lidu do eschatologické budoucnosti Božího království.

Řecké myšlení

Autoři Nového zákona sice píší řecky, ale myslí hebrejsky. Většina klíčových novozákonních pojmů má nejen hebrejské pozadí, ale je i významově strukturovaná svým starozákonním ekvivalentem, zdůrazňuje biblista Jan Heller. Řecký výraz pro pravdu alétheia označoval to, co je zjevné, odkryté, přehledné. V Novém zákoně nastal v obsahu tohoto výrazu významný posun. Alétheia-pravda byla původně protikladem bajky, mýtu, proto je tomuto výrazu blízké slovo logos, jímž řecké myšlení vyjadřovalo své vnímání skutečnosti jako logické, srozumitelné struktury. U Platóna je alétheia, pravda, to, co je věčné a božské, co tedy patří do světa idejí a je protikladem jejich stínového obrazu, jímž je hmotná skutečnost. Použitelnost toho pojmu pro vyjádření novozákonní zvěsti vznikla tak, že se z nadpozemského stalo budoucí, čili svět idejí byl nahrazen eschatologickou perspektivou. Jinými slovy: dokonalost nezískáme v nehmotné, duchovní nadpozemské skutečnosti, ale v absolutní budoucnosti království Božího. Tím se alétheia přiblížila hebrejskému myšlení. Důležité je, že na rozdíl od odosobněného světa idejí klade Nový zákon v návaznosti na zvěst Proroků důraz na osobu. To je vůbec základní idea biblického myšlení. Pravda se zjevuje především v osobě Ježíše Krista, který přišel, aby vydal svědectví pravdě (J 18,37), dokonce milost a pravda přišly skrze něho (J 1,17) a jeho učedníci vyznávají: Tvé slovo je pravda (J 17,17). Ježíšovo slovo není jen správné, pravdivé, ale je Pravda sama. Ježíš dokonce řekl: Já jsem cesta, pravda a život (J 14,6) – a na jiném místě: Pravda vás osvobodí (J 8,23). To pak znamená, že v Ježíši Kristu se Bůh osvědčil jako věrný a spolehlivý, tedy pravdivý. V janovské tradici je stejně jako v celém Písmu pravda především životní skutečností, a ne jen nezávazným poznáváním věcí. Stojí v protikladu ke lži, v níž jinak člověk žije. Proto se v blízkosti pravdy objevuje světlo, jímž se vyjadřuje, že v pravdě, kterou přinesl Ježíš, můžeme správně vidět sebe samé ve vztahu k Bohu, a proto se i správně orientovat v životě. Tma lži nespočívá jen v nevědomosti, ale zejména v hříchu, a zjevení pravdy není prostým oznámením o správném poznání, ale mocí, která vysvobozuje z jařma hříchu (J 8,32–36). Proto i Ježíšovo slovo, které je zdrojem této pravdy (J 8,31), nelze chápat jen jako poučení, ale jako slovo mocného tvořivého příkazu, v němž musíme setrvat. Proto se v janovských spisech klade důraz na vyjití ze tmy lží a na vstup do nového vztahu k Bohu, který je první i poslední skutečností života. Janovské pojetí lze proto pokládat za shrnující zpracování, v němž vrcholí všechny základní motivy biblického porozumění pravdě.

Pravda osvobozuje

Co má Ježíš na mysli, mluví-li o osvobozující pravdě? Osvobozující pravdou se nemyslí doktrína, ale vírou prosvětlený život. Co má Ježíš na mysli, když se odvažuje (v Janově evangeliu) vyslovit větu, která by z úst kohokoli z nás zněla jako domýšlivost, ne-li hůře? Jedná se o výrok já jsem pravda. Chce říci jen tolik, že všechny jeho výroky jsou ověřitelné a shodné se skutečností? Nárokuje si jakousi exaktní pravdivost, anebo mluví o pravosti a přímosti života, o čistotě úmyslu? Lze to interpretovat jako živou a osobní pravdu? Jako cestu života, který je niterně proniknutý Božím světlem? Takovému pojetí by mohlo nasvědčovat zařazení zmíněných Ježíšových slov do širších souvislostí. Přesně totiž říká: Já jsem ta cesta, pravda a život. Oprávněně se ptá Pilát: „Co je pravda?“ A jinde: „Kde je pravda?“ Kdo čte Bibli, ví, že Pravda zůstává nad námi a před námi – a v tom je naše naděje uprostřed klamu a lži. A i když je s námi, nikdy nejsme jejími vlastníky, ale jen jejími služebníky. Těmi, kdo ji nevlastní, ale mohou a smí být jejím vlastnictvím. Proto je třeba ji hledat, nikoli vytvářet, podřizovat se jí, nikoli jí manipulovat. Zkrátka být pod ní, nikoli nad ní. Pak smíme doufat v její vítězství a podílet se na něm tak, že se v pravé pokoře zařadíme mezi její vyznavače.

Patické rysy pravdy

Výraz „patický“ zdůrazňuje plnou účast Pravdy (Boha) na životním příběhu člověka. Přitom se děje něco základního nejen s člověkem, ale s pravdou samotnou. V starozákonní zvěsti o stvoření se nemluví o „Bohu jako takovém“, ale vždy o Bohu a člověku, o Bohu konajícím – tvořícím. Přitom Boží dílo a člověk jsou ve vzájemném vztahu. Pravda je radikálně osobní a nepředmětná. Není však osobní jen v tom smyslu, že mě oslovuje osobně, ale i tak, že je sama oslovitelná, že je tím buberovským „Ty“, které touží po našem lidském „Ty“ a nemůže být bez něho. Čím je pravda pravdivější, tím je patičtější, protože je víc láskou, milosrdenstvím, je zarmoucená tragikou lidské situace, a proto spěchá člověku na pomoc. Nestačí poznat pravdu jako Výzvu (např. Abrahámovy příběhy), tedy jako nepředmětnou instanci, jejíž výzva se nám stává normou konání, ale i jako Útočiště, Domov, Matku – tedy jako to, k čemu a kam se můžeme utíkat, kde můžeme najít domov. Proto Starý i Nový zákon klade důraz na modlitbu. Přitom modlitba není jen způsobem reflexe. Pro reflexi stačí Výzva. Pro modlitbu ne. V modlitbě jde o důvěrný rozhovor celého člověka (tedy nejen duše) s Pravdou, kterou si člověk nepřizpůsobuje k svému obrazu, ale o níž ví, že ho slyší (J 11,42). Ale i Pravda se v jistém smyslu spoléhá na člověka, on je „jejím synem“ (např. Ježíšovo Boží synovství), ona je zklamaná, když on selže, či dokonce zradí, ona se hněvá a radí se sama se sebou, zda ho má odsunout, anebo to s ním ještě zkusí. Pravda také hledá útočiště – u člověka, u lidí, kteří jsou jí věrni. Ježíšova slova adresovaná Petrovi: „To jste nemohli ani hodinu bdít se mnou?“ (Mt 26,40), jsou hlasem Pravdy, v němž jsou spojeny prosba, výčitka, úzkost, ale i výzva. Není to jen projev nejušlechtilejší lidské duše proniknuté úzkostí. To sám Bůh nás ve své úzkosti vyzývá – prosí, abychom s ním byli solidární, když se kvůli nám ocitl v životní krizi. Pravda zbavená patických rysů se stává abstraktním principem, anonymní skutečností, Bohem filozofů, iluzí, sebeprojekcí lidských představ, nadstavbou, modlou (M. Balabán).

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay