Bible, kultura a paměť

Vydání: 2010/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 1.7.2010, Autor: Petr Sláma

Příloha: Perspektivy

Slova nadpisu článku bychom mohli spojit mnoha jinými spojkami a znaménky než těmi souřadnými. Mohli bychom třeba přemýšlet o kultuře Bible či biblické kultuře, a to hned ve dvou významech.

Buď jako o starověké civilizaci, uprostřed níž se Bible zrodila. Zde bychom se obraceli o pomoc k archeologii a historio- grafii a snažili se rekonstruovat kulturní kontext této pozdně antické židovské sbírky. Nebo bychom o biblické kultuře mohli přemýšlet jako o svébytném dědictví, které vzniklo jako jakýsi vedlejší produkt již hotové Bible. Tu bychom si všímali dějin působení, tedy toho, jaký vliv měla Bible jako kanonická kniha křesťanství na utváření evropské civilizace a jak k tomu došlo, že tuto civilizaci lze od určitého dějinného okamžiku označit za křesťanskou – a jak došlo k tomu, že ji za křesťanskou od určitého okamžiku opět označit nelze.

Paměť jako skladiště

V názvu ale zní ještě třetí slovo – paměť. O paměti hovoříme v souvislosti s lidským myšlením a jeho schopností zpřítomnit si minulé události. Na rozdíl od mnoha jiných jazyků rozlišuje čeština mezi touto schopností mysli zpřítomnit si minulost (pamětí) a obsahem takového zpřítomnění (vzpomínkou). Vzpomínka není totožná s minulou událostí. Spíše je tím, co z této události v paměti zůstalo. Vzpomínka je tím, co si je lidská mysl schopná z minulé události zpřítomnit. Tato schopnost je při nás jednou silnější, jindy slabší, máme – či někteří mají – paměť sloní, pro jiné z nás platí, že ji máme spíše děravou. Dobrá paměť patří k důležitým znakům duševního zdraví, je tím, co nás drží pohromadě v čase, takže jsme například schopni dodržet slib, zůstat věrní, milovat i nenávidět, ale také vyvarovat se při rozhodování jednou učiněných chyb. Paměť je jedním z rozměrů našeho já. Ani ta nejlepší paměť ovšem není jenom mrtvým skladištěm minulých událostí. Probíhá v ní čilý úklid. Je to hala, která je součástí naší fabriky na myšlení a ve které na svých vozících sem a tam popojíždějí skladníci. Uložený materiál třídí, skládají – a likvidují. Kdybychom jim chtěli vyplísnit, proč to nebo ono vyhazují, namítli by nám, že už ve skladu takřka není k hnutí a že kde to teda mají skladovat. Odstrašující ukázkou vše uchovávající paměti je jedna z Borgesových povídek, v níž se vypráví o jakémsi Ireneu Funesovi, mrzákovi nadaném absolutní pamětí a živořícím kdesi v Uruguai: „Snadno se naučil anglicky, francouzsky… Přesto se domnívám, že neměl valné schopnosti k myšlení. Myslit znamená zapomenout na rozdíly, generalizovat, abstrahovat. Ve Funesově napěchovaném světě existovaly jen detaily, téměř bezprostřední detaily.“

Assmannova kulturní paměť

Shrňme si: Paměť jako schopnost mysli zpřítomňovat si vzpomínkami některé události minulosti není replikou minulosti. Je méně přesná, méně vědecká než profesionální dějepisectví. A přece je pro nás osobně mnohem důležitější než odborné práce z minulosti, protože obsahuje naše vzpomínky, je odrazem toho, co pro nás bylo a co pro nás je důležité. O paměť pečujeme, abychom lépe věděli, kým sami jsme. Zatím jsme ovšem uvažovali o paměti jednotlivce. To, kým kdo je, souvisí s jeho pamětí, s tím, co zažil a jak to zpracoval. Svou paměť, tedy svůj způsob, jakým si zpřítomňuji události minulosti, má ale také každé lidské společenství. Společně sdílená a zpřítomňovaná vzpomínka na minulost je jedním z nejpevnějších pout každé rodiny, obce, národa – i každé církve. Německý egyptolog J. Assmann nazývá toto společné vzpomínání na minulost kulturní pamětí. Nechápe ji v kategoriích hlubinné psychologie – jako C. G. Jung, nýbrž v kategoriích sociologie a antropologie – jako nacisty umučený M. Halbwachs nebo pozdější Američan Y. H. Yerushalmi. Kulturní paměť je v jeho pojetí souborem všech kroků, kterými si společnost připomíná své důležité dějinné mezníky. Mezi současnou společností, která si cosi připomíná, a mezi minulými událostmi, které si tato společnost připomíná, je vztah vzájemné závislosti: společnost je ovlivněná tím, jakou má minulost, dějiny každé společnosti určují, jak sama sobě společnost rozumí. Ale kulturní paměť společnosti vzniká až tehdy, když jsou z bezpočtu minulých epizod vyzdviženy některé okamžiky, které jsou označeny a všeobecně přijaty jako přelomové, zásadní, důležité pro orientaci nás dnes. Kulturní paměť je podle Assmanna souhrnným označením právě tohoto jemného přediva rozpomínání a vyhodnocováním minulosti z hlediska potřeb současnosti. V pohledu na jednotlivé motivy zpřítomněné minulosti pak rozlišuje mezi takovými, jež potvrzují stávající společenské uspořádání i současnou hodnotovou škálu a vybízejí k jejich zachovávání (nazývá je kvietivy), a mezi takovými, které probouzejí odpor, vzpomínku na pozapomenutý ideál a odhodlání změnit poměry (těm říká incentivy). Bližší analýzu zaslouží použitý trpný rod: kdo je činitelem označení a prosazení určitých událostí minulosti jako klíčových – na rozdíl od jiných, které tuto roli v kulturní paměti společenství hrát nebudou? Assmann nepopírá individuální výkon autorů důležitých historiografických děl, jež sehrají zásadní roli ve formování společenského vědomí. Je si – spolu s marxisty – vědom role, kterou mají na utváření dějinného vědomí majetkové a mocenské poměry společnosti. Odmítá ale redukovat kulturu na pouhou nadstavbu materiálních poměrů společnosti. Sama kultura je naopak v Assmannově pojetí infrastrukturou, základnou kulturní paměti dané společnosti. Assmann ve své knize analyzuje čtyři velké civilizace starověku: Egypt, Izrael, říši Chetitů a Řecko. Všímá si u nich toho, jakým způsobem budují a udržují svou kulturní paměť. Při všech rozdílech, které mezi těmito středomořskými civilizacemi panují, rozeznává dva základní způsoby, jak si svou kanonizovanou vzpomínku, tedy každá svůj vlastní základní příběh, připomínají: pomocí rituálu a pomocí interpretace. Vzpomínání pomocí rituálu oslovuje smysly, je populárnější a názornější. Má sklon ke konzervativismu, stereotypům a je závislé na institucích. Vzpomínání pomocí interpretace kanonizované vzpomínky, tedy jakožto důležité z hlediska společnosti, je abstraktnější, a neosloví tak široké masy. Zato však je pružnější, schopné reagovat na změnu i ztrátu institučního zázemí. Všechny kultury, u nichž se Assmann zastavuje, používají oba způsoby rozpomínání se. Liší se však vzájemným poměrem obou druhů vzpomínání.

Kulturní paměť biblického příběhu

Také církev, tedy Kristovo tělo, rozdělené do množství regionálně i konfesně svébytných církví, je při vší rozdílnosti možno popsat jako svébytné společenství, které drží pohromadě společnou kulturní pamětí. Pro křesťany všech cír- kví tvoří základní rezervoár jejich vzpomínání knihy Starého a Nového zákona, které líčí – řečeno poněkud staromódně, ale vlastně nejméně nepřesně – dějiny spásy. Starý zákon vypráví příběh o tom, jak si Hospodin, stvořitel světa, vyvolil lid Izraele, jak se o něj staral, vysvobodil ho z otroctví, dal mu svůj zákon a zemi a uzavřel s ním smlouvu. Nový zákon vypráví, jak se po mnoha otřesech a zklamáních uprostřed židovského národa narodil zaslíbený král a spasitel Ježíš. Bůh na jeho lidském osudu vyjádřil, jak to se světem myslí. Římané ho sice ukřižovali, ale Bůh se k němu přiznal a vzkřísil ho. Ježíš Kristus jako výraz Boží vůle se světem, jako „cesta, pravda a život“ (J 14,6), které se z Boží vůle nabízejí všem lidem na zemi, to je to nejdůležitější na křesťanské kulturní paměti. Pro apoštoly bylo setkání s Ježíšem a jeho poprava i jeho vzkříšení zlomovou událostí jejich životů. Tváří v tvář všem pozdějším pronásledováním nemohli zapomenout, že se ve svém mistru setkali s živým, překvapivě jednajícím Bohem. Církev, která okolo této jejich zkušenosti vyrostla, je společenství, jež je formováno touto vzpomínkou. Hovoří-li apoštol Pavel o tom, že jsme, my nežidé, byli naroubováni na ušlechtilou olivu lidu Božího (Ř 11,17nn), pak jsme byli adoptováni slavným biblickým příběhem. Z nás keltských, slovanských či germánských pohanů se stali – ve stopách Ježíšových – také děti Abrahamovy, následovníci Mojžíšovi, spolubojovníci Jozuovi, spoluvysídlenci Ezechielovi. Naše paměť se prodloužila o tisíce let zpět, ba mnozí řeknou, že o nějaké kolektivní kulturní paměti lze v Evropě hovořit právě až s příchodem křesťanství. Během staletí své cesty církev nasbírala mnoho zkušeností, povzbudivých, ale i bolestivých. Její paměť neustrnula na přelomu prvého a druhého století, ale je otevřená novým zkušenostem a pohledům, proměňuje se v čase. Nejstarší kroniky vznikají při klášterech, kostelích a sborech. To, co jsme řekli o kulturní paměti obecně, platí i zde: navzájem se obousměrně ovlivňují zkušenosti, které společenství církve v čase dělá, a způsob, jak s nimi ve své paměti nakládá. Při pořádání stále rostoucí paměti církve má ale rozhodující roli základní, paradigmatický, příběh spásy, který vypráví Bible. S jeho pomocí může církev svou zkušenost třídit a vyhodnocovat, s jeho pomocí usiluje o stále nové porozumění přítomnému okamžiku.

V naší zapomnětlivé zemi

Assmannův model kulturní paměti však připomíná důležitou věc. Jednotlivé kultury drží pohromadě tím, že vzpomínají, že si tváří v tvář přítomným výzvám připomínají, odkud jdou a kam směřují. Rozdíl mezi nimi nespočívá jen v tom, na „co“ vzpomínají, ale také v tom, „jak“ vzpomínají. Jednotlivé církve mají svůj společný základ v příběhu Bible, na který se rozpomínají. To je náš základní příběh, z něhož se dozvídáme, jaký je náš původ a jaká naše nejzazší perspektiva. Jednotlivé církve, farnosti, sbory, řády a hnutí představují pestrou paletu mnemotechnické infrastruktury, tedy forem, s jejichž pomocí si evangelium připomínají. Některé dávají přednost výrazovým prostředkům z repertoáru rituálu. Jiné vsázejí spíše na interpretaci. Pestrost církví mívala v dějinách často rysy bolestného rozkolu. Myslím však, že je možno pojmout tuto různost jako vítané východisko dospělé úvahy o tom, jakým způsobem co nejlépe oživovat paměť konkrétního křesťanského společenství, do něhož jsme postaveni, a odtud i celou společnost. Křesťanská církev jako společenství, v němž skladníci paměti na svých vozítkách čile přeskupují poklady biblické víry s ohledem na svědectví, které dlužíme necírkevní společnosti, to je úkol, jenž spojuje všechny křesťany i v naší zapomnětlivé zemi.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay