Vydání: 2011/22 Druh - družka, 26.5.2011, Autor: Zita Chalupová

Příloha: Doma

Každý, kdo jezdí na tábory, ví, že bez dobrého vedoucího a kamarádů to nikdy není ono. S jedním takovým nadšencem, který jezdí s dětmi na tábory už mnoho let, jsme hovořili o tom, jak to dnes na táborech chodí a co je pro děti důležité. Osmadvacetiletý Petr Čmelda Čevelík žije v Brně, pracuje jako pečovatel a k jeho největším koníčkům patří Archa (táborové středisko občanského sdružení Sarkander v Rajnochovicích), samozřejmě tábory, kytara, počítače, fotografování…

Jak dlouho už jezdíte s dětmi na tábory – a začínal jste sám jako dítě a pak se dopracoval k vedoucímu?

Jako dítě jsem na stanové tábory nejezdil, takže mi dětský pohled na tábor trochu chybí, ale nevnímám to jako handicap. Byl jsem jen několikrát na salesiánské chaloupce, což je trochu jiný druh akce. S tábory jsem začal vlastně až na střední škole, kdy mě na Archu přivedl kamarád – a od té doby se mi odsud nechce. Funkci hlavního vedoucího mi nabídli hned rok poté, protože tehdejší hlavní vedoucí končil a nebylo komu ji svěřit. Vzhledem k mým malým zkušenostem to nedopadlo ideálně, a tak jsem byl rád, že se našli jiní adepti na tento post. Po pár letech jsem se vrátil o poznání zkušenější a historie se díky Bohu neopakovala. A abych si vyzkoušel tábory ještě z jiného úhlu pohledu, působil jsem na Arše dva roky jako pastorační asistent. Mohl jsem tak prožívat všechny čtyři turnusy letních táborů a připravovat mnoho dalších akcí pro děti a mládežníky. Letošní tábor je pro mě devátý a těším se na něj zhruba stejně jako na ten první. Takže velmi.

Změnily se nějak tábory od dob vašeho mládí?

Pokud srovnám své vzpomínky na chaloupky a první tábory v roli vedoucího, jeví se mi to hodně podobné. Větší rozdíl pozoruji mezi prvním a posledním táborem. Sklouznu ke generalizování, ale táborníci jsou například méně fyzicky zdatní a závislejší na technologiích. Na druhé straně mívají širší obzory (už je tak snadno „neopijeme rohlíkem“), ze školních kroužků si přinášejí nejrůznější dovednosti, třeba step, břišní tance, hru na hudební nástroje, čímž často převyšují a udivují vedoucí. Co je snad trvalé a neměnné, je zájem kluků o fotbal a zájem děvčat o kreativní činnosti, jako je kreslení, korálkování, pletení náramků, vytváření obrazů z písku… Co se programu týče, kostra zůstává vlastně stále stejná – snažíme se o rozvíjení ducha, těla a duše, o společné prožitky a radost ze všeho, co děláme. Nejvíce se asi změnilo zázemí tábora. Nevím, jestli bychom se už obešli bez notebooků, mobilů, foťáků, projektorů či vysílaček. Asi obešli, jen by všechno trvalo mnohem déle. V obecně lidské rovině pozoruji větší hlad po kontaktu, naslouchání, pozornosti, ocenění, možnosti něco dokázat, projevit se. Dnešní doba dětem často tyto možnosti upírá.

Mají třeba i rodiče jiné nároky dnes než před lety? Vyvíjí se jejich zájem o to, na jaké úrovni je hygiena, vaření…?

To je těžká otázka. Myslím, že ten základní nárok přetrvává – aby dítě bylo v bezpečí a v žádném ohledu nestrádalo. Hodně záleží na tom, jak se rodiče znají s vedoucími, jak znají tábořiště, případně program tábora. Nicméně nárůst opatrnosti je znatelný. Například u nás bývá dobrým zvykem ponořit se ráno po rozcvičce až po krk do blízkého potoka. Když se o tom s rodiči bavíme, často z toho mají větší hrůzu oni než jejich ratolesti, které pak na táboře reagují většinou překvapivě kladně. Ale zase se najdou i rodiče, kteří posílají děti na tábor „na zkušenou“ a očekávají studené potoky, roztrhané oblečení, rozbitá kolena. Zážitky a prožitky se holt na gauči nezískávají. Rodiče se dnes také více zajímají o provozní stránky tábora – kdo vaří, kde děti spí, jestli jim nebude v noci zima… Častěji než dřív se setkáváme i s extrémně úzkostlivými rodiči, kteří mívají pocit, že se ocitají v necivilizované divočině a jejich dítě nemůže takový tábor přežít. V prvních letech jsem o tom jako řadový vedoucí moc nevěděl. Dnes, jakožto hlavní vedoucí, je komunikace s rodiči mou povinností a před táborem i během něj často denním chlebem. Rodiče se hodně zajímají hlavně o zdravotní zázemí a kuchyni. Zdravotník či zdravotnice jsou na našich táborech většinou součástí týmu a jezdí dlouhodobě – to je pro rodiče uklidňující fakt. Navíc jde většinou o lidi, kteří pracují ve zdravotnictví. Kuchyně prošla za ta léta docela velkou změnou, ochotné maminky a babičky byly vystřídány ochotnými mladými pomocnicemi a odrostlými tábornicemi pod vedením zkušené kuchařky. Je to reakce na stále větší zaneprázdněnost lidí a také na vyšší nároky ze strany hygienických norem. Kromě osazenstva kuchyně rodiče mnohem více zajímá i to, co budou děti jíst, jak vypadá jídelníček. Zvýšený zájem o tým vedoucích jsem naopak u rodičů nijak nezaznamenal. Možná je to tím, že nám svěřují už třetí, čtvrté, páté dítě, a s některými vedoucími se tak setkávají léta. Anebo dokonce jejich nejstarší ratolest už dělá vedoucího svým mladším sourozencům. Případně se rodiče o táboře doslechli od svých známých, kteří jim podali dobrou referenci, nebo někdo z vedoucích pochází z jejich obce.

Baví vás vymýšlet pro děti celodenní program?

Tohle je naopak otázka jednoduchá. Člověk by to nedělal, kdyby ho to aspoň trochu nebavilo. V tematicky zaměřené literatuře se často píše, že ten, pro koho je organizování táborů jakýmsi životním stylem, vidí vše skrze táborovou perspektivu – vidíte film a říkáte si: Tohle musíme použít! Čtete knížku a najednou víte, že tohle je ta správná motivace pro váš program. Slyšíte někoho vyprávět o jejich táboře a hned víte, že právě tohle vaší hře doteď chybělo. Jak to, že jsem na to nepřišel dřív? A tak by se dalo pokračovat dlouho. Radost z dobrého nápadu pro program, který už dlouho sestavujete, je nepochopitelná, nakažlivá a velmi motivující. Často se vedoucí na hry těší více než děti a už už chtějí vidět, jestli to opravdu zabere a bude to mít ten efekt, jaký zamýšleli… Když se to všechno odehrává v dobře sestaveném a fungujícím týmu, pak to nemá chybu. Ve chvíli, kdy táborový koncept dostává konkrétní obrysy a před očima se mi začnou živě odvíjet jednotlivé hry a aktivity, se opravdu nemůžu dočkat prázdnin.

Kdybyste si měl vzpomenout na ten nejlepší tábor, který by to byl a proč se vám tolik líbil?

Uff… První tábor je vždycky veliký zážitek, a ten můj první vedoucovský byl navíc podle komentářů mnohých účastníků opravdu povedený. Putovali jsme tehdy do Jeruzaléma a zažívali vskutku nevšední dobrodružství. Nicméně asi největší prožitek byl pro mě rytířský tábor v roce 2008. Jednak je mi toto téma blízké a jednak se tam stalo něco, co podle mě není běžné a co se dostává opravdu jako dárek od Hospodina. Po pár dnech se smazalo rozdělení na táborníky a vedoucí a nastoupila jakási harmonie, rodinná atmosféra. Byli jsme pro děcka takovými staršími bráchy a sestrami a oni pro nás mladšími sourozenci. Atmosféra a vztahy na našich táborech většinou bývají výborné, ale tohle se nedá připravit a naplánovat. Těžko se to popisuje. Neznám na to recept a možná ani žádný neexistuje, ale o něco takového se snažíme s každým dalším táborem.