26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Autopsychoanalýza, nebo církevní dějiny?

11. 10. 2005

|
Tisk
|

Vydání: 2005/41 Život rodiny po odchodu dětí z domova, 11.10.2005, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

Hans Küng je autor, jehož není třeba představovat. Jeho osoba i knihy bývají označovány nejrůznějšími přívlastky od vysoce kladných až po ty odsuzující. Jeho kniha Malé dějiny katolické církve, která se nedávno objevila v českém překladu, v tomto ohledu rozhodně nezklame – málokoho nezaujme, ať už v dobrém, či méně dobrém slova smyslu.

Je rozdělena do osmi oddílů, od počátků církve až po současnost. Autor se nesnaží podat nestrannou deskripci událostí, ale církevní dějiny angažovaně glosuje a vynáší řadu hodnotících soudů. Na tento přístup upozorňuje již v úvodu, kde odmítá „optimisticko-harmonizující pojetí dějin“, stejně jako jeho opak – pojetí „nenávistné a nactiutrhačné“ a staví se za „realismus“, který ovšem vyžaduje „namáhavé rozlišování“ (s. 9). To si ale podle Künga žádá osobní přístup, slovy autora: „Píši jako ten, jehož se tato historie týká, jako ten, kdo jevy, jakými byly duchovní útlak a inkvizice, upalování čarodějnic, pronásledování Židů a diskriminace žen, sice dokáže v historickém kontextu ,pochopit‘, ale v žádném případě je proto nemůže ,odpustit‘ “ (s. 5). Nehodlám hodnotit Küngovu vědeckou objektivitu nebo historickou přesnost. To přenechám historikům. Chci se ale pozastavil nad tímto osobním prvkem, který je – troufám si říct – interpretačním klíčem celé knihy.

V Hansi Küngovi se spojuje skutečný vzdělanec a znalec, církevní i společenský aktivista a rebel proti všemu, co považuje za špatné. Jeho spisy jsou tematicky nesmírně bohaté. Küng se ale nezabývá všemi otázkami pro ně samotné, z touhy po poznání. Jde mu čím dál víc o několik hlavních témat, která jsou zcela praktická, až politická. Jeho práce v oblasti mezináboženského dialogu je například vedena především základní tezí jeho projektu Weltethos: Není míru mezi národy, není-li míru mezi náboženstvími. I tyto „malé dějiny“ končí oddílem „současnost a budoucnost katolické církve“, kde se Küng snaží nastínit představu o tom, jaká by církev měla být. Jde mu stále více o to (řečeno slovy jiného myslitele), jak svět změnit, než o to, jak ho pouze popisovat.

Tento prvek by se stále mohl jevit jako sympatický. Při četbě Küngových církevních dějin však člověka, který již od tohoto autora něco zná, a přitom ho neadoruje ani nedémonizuje, nic zajímavého nečeká. Kniha se řídí heslem „za vším hledej papeže“ a přes občasné proklamace o vědomí světlých i temných stránek církevních dějin je Küngova pozornost soustředěna téměř výhradně na stránky temné. Tam, kde je ona temnota diskutabilní, obvykle není zmíněn ani náznak otevřenosti dané otázky, ani špetka možnosti, že by se věci mohly mít i jinak. Příkladem může být kapitolka Mlčení k holokaustu (s. 118-121), kde najdeme u papeže Pia XII. přívlastky jako „hierokratický“, „germanofil“, „nesmýšlí teologicky a evangelijně“, „triumfalistický představitel ideologie města Říma“ apod. Kromě čtyřřádkové poznámky, že se sice zasloužil o záchranu některých Židů, je vykreslen jako naprostý necita, pro něhož je „nepříjemná otázka Židů (...) zanedbatelnou položkou“. O velkých diskusích ohledně příčin a důsledků tzv. mlčení Pia XII., jeho pohnutek a taktiky, nenajdeme ani slovo. Küngovi je vše jasné. Čtenář by si skoro připadal, že když mu takto vše jasné není, že není dost „realistický“, ale je zatížen předsudky...

Otáčíme-li stránku za stránkou, nacházíme neustále téma papežství. Toho, kdo zná Küngovu biografii, to samozřejmě nepřekvapí, stejně jako fakt, že jediným moderním papežem, který není úplně odepsán, je Jan XXIII. Chápu, že postupy vatikánské kurie nemusejí být vždy citlivé, a že Küng se někdy může cítit ukřivděný oprávněně. Ospravedlňuje to ale tak černobílé vidění církevních dějin a tak masivní protipapežskou rétoriku? Nevím. Je to věc hlubin lidských srdcí, a tu bude jednou soudit někdo jiný než právníci, teologové nebo publicisté. Osobně je mi Künga spíš líto, než abych proti němu soptil hněvem. Když byl zvolen papežem Benedikt XVI., vzpomněl jsem si na poslední kapitolku Küngovy knihy nazvanou příznačně S Janem XXIV. vstříc Třetímu vatikánskému koncilu. Místo vysněného „katolického Gorbačova“ ale přišel jeho bývalý kolega, později hlava kongregace, s níž měl Küng takové nesnáze, prostě postava, která je mu (hned po Janu Pavlu II.) ztělesněním všech temných stránek současné církve.

Zkrátka: nelze se ubránit dojmu, že zde nejde o malé dějiny katolické církve, ale o jakousi (možná nevědomou) snahu o autopsychoterapii. Pokud kniha pomůže autorovi vypovídat se ze svých traumat, jistě svůj smysl má. Ale proč tím pak zahlcovat čtenáře?

Tomáš Machula

Hans Küng: Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal a Vyšehrad 2005
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou