Vydání: 2023/22 Noví kněží do služby, 30.5.2023, Autor: Tomáš Kutil

Příloha: Doma 22

„Když jim to spolu nefunguje, ještě to neznamená, že je něco špatně,“ říká lektorka výchovných kurzů z Rodinného centra Praha Anna Ptáčková, která je i matkou tří dětí. Právě sourozenecké vztahy jsou podle ní skvělým tréninkem na všechny ostatní vztahy v životě. „Je přirozené, že mezi dětmi dochází ke konfliktům, i ty potřebují zažít a učit se je řešit. Jen my jako rodiče s těmi konflikty musíme dobře pracovat,“ připojuje.
Přestože někdy mají spory mezi sourozenci drásavou podobu – řvou, že to ohrožuje ušní bubínky, koušou se, rvou se „jak koně“ – učí je to strategii zvládání konfliktů. Rodiče zde mohou být hodně ku pomoci. Ovšem nemají být soudcem, který konflikt vyřeší, ale ani nechat děti bez návodu „plavat“. Lektorka radí být v situaci průvodcem. „Pokud je v tom necháme samotné, mohou se naučit strategie, které je budou poškozovat nejen teď, ale i v pozdějším životě,“ vysvětluje Ptáčková.
Rodičům doporučuje si v krizích připomínat, jak je dobře, že máme děti, a také to, že jejich vzájemné vztahy budou v životě jedny z nejdelších. „Utvářejí se sice především v dětství, ale pokud budou dobré, budou z nich těžit celý život. Připomínejme si to ve chvílích, kdy je to s nimi náročné. A u více dětí se i naše rodičovské chyby rozdělí mezi více příjemců, takže nenadělají tolik škody,“ připojuje s úsměvem.
Všímat si každého zvlášť
Dobrou cestou je podle lektorů rodinného centra pozornost pro každé dítě zvlášť. „Je to jeden z nejkouzelnějších nástrojů, které jako rodiče máme. Dítě se najednou chová jinak než se sourozenci, je nám s ním dobře,“ popisuje Anna Ptáčková.
Dítě se cítí viděné a slyšené, lze s ním probrat i věci, na které jindy není čas a prostor. Malé děti potřebují podle ní pozornost častěji na kratší dobu, u starších stačí méně často, ale na delší dobu. „Je dobré nechat program na nich. Každé z dětí bude chtít pravděpodobně dělat něco jiného,“ radí lektorka s tím, že se jí osvědčilo využívat pro tato setkání i „mikročasy“, které se během dne přirozeně objeví – např. čekání na vyzvednutí dítěte z kroužku. „Když čekám, než vyzvednu starší dceru z kroužku, a mám u sebe mladšího syna, můžu ten čas strávit prací na mobilu, anebo se mu věnovat. Koupíme si horkou čokoládu nebo jdeme na chvíli na hřiště. Najednou je to jen naše schůzka a kvalita času je úplně jiná,“ přibližuje Ptáčková a přidává tip od kolegyně, matky čtyř dětí: Na nutný nákup bot si brala vždy jen jedno dítě a někdy zbyl prostor i na společnou zmrzlinu. „Zpětně viděno se mi tyhle okamžiky s jedním dítětem zdají jako nejhezčí část rodičovství,“ dodává Ptáčková.
Neporovnávat
Větší počet dětí přirozeně vede k jejich vzájemnému porovnávání. Tomu je ale dobré se vyhnout. „Nejvíc nás to svádí ve chvíli, kdy máme dvě děti a ještě stejného pohlaví,“ upozorňuje Ptáčková. Rodič by srovnávání dětí neměl podporovat a hlavně ho nevyužívat jako výchovný nástroj: „Podívej, tohle sestra ve tvém věku už dávno uměla…“. „Franta chodí na hokej a ty tady sedíš jak pecka.“ Mnohem lepší je podle lektorky „ocenit, co dítěti jde: ‚To je skvělé, že si tak užíváš čtení, úplně ses do toho ponořil, viď? A je taky supr, že Franta jezdí na hokej.‘ Každé naše dítě je jiné a má jiné vlohy,“ připomíná.
Místo, které je jen moje
Sourozeneckým vztahům prospívá, když má každé dítě prostor, kde může mít své věci. „Vlastní pokoj není třeba, zdá se mi dokonce lepší, když jsou společně v jednom. Hodně se tím učí. Ale je dobré, aby každé mělo svůj kout nebo aspoň poličku, kam mu nikdo neleze,“ upozorňuje Ptáčková. Podobné je to s hračkami. Pomáhá to určit, které se půjčují a které jsou naopak osobní. „U dospělých je to stejné. Také máme osobní věci, které nepůjčujeme – třeba oblíbený hrnek na kafe. Jak mám pak chtít po dětech, aby všechno půjčovaly?“ zdůrazňuje lektorka. Vyčlenit prostor může pomoci třeba dětská ohrádka, která uvnitř chrání třeba hrad z kostek, který si postavil starší sourozenec.
Brácha není chůva
Pastí může být také očekávání rodičů, že se starší sourozenec o mladšího postará. „V domácnosti je hodně povinností a je jasné, že se o ně dělíme. Ale je velký rozdíl, jestli dáte staršímu sourozenci vybrat, zda chvíli pomůže bráchovi s úkolem, anebo vyndá nádobí z myčky. Najednou je součástí týmu, který spolupracuje,“ všímá si Ptáčková. Pokud po dítěti vyžadujeme pomoc mladšímu sourozenci jen proto, že on je starší, vztahům to neprospěje. „Jedni manželé to dělali tak, že když chtěli jít večer na koncert, starším dětem něco zaplatili za hlídání mladších. Vyšlo je to levněji, než kdyby měli paní na hlídání, a starší děti to braly jako brigádu a ne, že to musejí dělat proto, že se narodily o pár let dřív,“ nabízí Ptáčková příklad z praxe.
Jak na konflikty
Přes všechnu snahu dochází mezi dětmi ke konfliktům. Jak poznat, kdy a jak zasáhnout? „Tady se musíme spolehnout především na svou rodičovskou intuici. Obecné pravidlo zní: nezasahovat. Nevíme totiž, co bylo předtím, co včera, nejde se dopátrat pravdy. Nejlepší je, když si to děti vyřeší samy. Pokud ale dojde k fyzickému násilí, protože děti jsou každé vývojově jinde, s podobnou situací se ještě nesetkaly nebo jsou momentálně v jinak těžké situaci, je dobře nabídnout cestu, jak konflikt vyřešit,“ radí Anna Ptáčková.
Je to běh na dlouhou trať. „Nějakou dobu to vlastně děláme za děti, učíme je, jak se mají domlouvat, jak hledat řešení. Časem by se to ale měly naučit,“ doplňuje. Dospělí pak mohou být v povzdálí k dispozici. „Můj muž má na to hezkou větu: ‚Potřebujete na tohle dospěláky, anebo to zvládnete samy?‘ Tím jim dává najevo, že jim důvěřuje,“ připojuje lektorka. Podotýká, že je dobré taky respektovat i přirozené věci – pokud jsou děti hladové, bez svačiny se domluví jen těžko.
Nabitá baterka
Rodič může kvalitně pomáhat dětem jen tehdy, kdy on sám není na dně. Pokud je jeho „rodičovská baterka“ na nule, těžko bude mít energii citlivě vstupovat do konfliktů. „Naše sebepéče neslouží k zalepování děr, ale k tvorbě rezerv. Děti nám dopředu nehlásí, že za tři dny budou dvě noci zvracet a my se nevyspíme. Pokud jen zalepujeme, jsme pořád v minusu. Je třeba mít rezervu pro nenadálé situace,“ doporučuje lektorka. Dobití není zdaleka jen odpočinek, někdy rodič potřebuje jinou formu seberealizace – nový koníček, sport nebo třeba částečný návrat do práce. Sebepéče vlastně slouží k tomu žít svůj život v takové podobě, k jaké nás zve Bůh. A pro krizové situace doporučuje lektorka stanovit si s manželem či manželkou signál, heslo: Vezmi to chvíli za mě, potřebuju z té situace vypadnout. „Je to lepší než se neovládnout a začít křičet,“ uzavírá Anna Ptáčková.